ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.22.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 22/2020- 6344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 o stížnosti obžalovaného D. K. , narozeného dne XY v XY, občana Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6283, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. K. zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální police a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 8. 6. 2018, č. j. KRPZ-102980-304/TČ-2016-150071-FOU, spolu s usnesením téhož policejního orgánu ze dne 20. 2. 2019, č. j. KRPZ-102980-732/TČ-2016-150071-FOU, bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) nyní obžalovaného D. K. pro zvlášť závažný zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Dne 4. 10. 2018 v 10:45 hodin byl obžalovaný (v tu dobu v postavení podezřelého) podle §76a odst. 3 tr. řádu zadržen, a to na základě příkazu k zadržení, který byl podle §76a odst. 1 tr. řádu vydán soudkyní Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 18. 6. 2018, sp. zn. Nt 7005/2018.
3. Usnesením soudce Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. 10. 2018, č. j. 0 Nt 16/2018-19, byl D. K. jako obviněný vzat do vazby, a to z důvodů podle §67 písm. a), písm. c) tr. řádu. O dalším trvání vazby obviněného přitom bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu v zákonných lhůtách opakovaně rozhodováno (viz níže).
4. Dne 2. 10. 2019 byla u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) podána obžaloba na obviněné L. B., M. H., D. K., T. K. a J. K., a to pro zvlášť závažný zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dále pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný rovněž ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
5. Usnesením ze dne 11. 6. 2020, č. j. 68 T 10/2019-6022, rozhodl soud prvního stupně podle §72 odst. 1 tr. řádu o ponechání obžalovaného ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. řádu. Uvedené usnesení soudu prvního stupně nabylo právní moci dne 16. 6. 2020.
6. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 68 T 10/2019-6134, byl obžalovaný D. K. (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body 5. až 12. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 9. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Za tyto sbíhající se trestné činy soud prvního stupně uložil obžalovanému podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl soud prvního stupně (mimo jiné) též o zproštění obžalovaného D. K. podle §226 písm. c) tr. řádu, a to v rozsahu části podané obžaloby (č. l. 6150 až 6154).
7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obžalovaný (jakož i další spoluobžalovaní) a státní zástupkyně [v neprospěch obžalovaného, a to do výroku o vině a trestu, a dále do výroku, jímž byl obžalovaný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby] odvolání. Dne 25. 8. 2020 byl Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) předložen spisový materiál spolu s odvoláními jednotlivých stran. O odvolání obžalovaného (ani dalších obžalovaných) a státní zástupkyně nebylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto, neboť veřejné zasedání v této trestní věci je nařízeno na den 11. 11. 2020.
8. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení, byla podle §72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o otázce dalšího trvání vazby obžalovaného. Z tohoto důvodu také odvolací soud dne 31. 8. 2020 nařídil na den 9. 9. 2020 vazební zasedání. Obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně odvolacímu soudu sdělil, že k důvodům vazby nechce být osobně slyšen a souhlasí s tím, aby o vazbě bylo rozhodnuto odvolacím soudem mimo vazební zasedání (č. l. 6261 a násl.). Dále se též obžalovaný vyjádřil k důvodům trvání vazby, předložil svůj písemný slib ze dne 31. 8. 2020 ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a na závěr požádal o své propuštění z vazby. Pro případ, že by odvolací soud shledal důvody vazby, navrhl obžalovaný vazbu nahradit přijetím jeho písemného slibu, případně též peněžitou zárukou (viz č. l. 6261 a násl.). Odvolací soud proto ve věci nařídil na den 9. 9. neveřejné zasedání.
9. V záhlaví označeným usnesením odvolací soud následně rozhodl, že podle §71 odst. 1 tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud nepřijal obžalovaným nabízený písemný slib a podle §72 odst. 1, 3 a 4 tr. řádu rozhodl, že obžalovaný se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
10. Odvolací soud přitom ve svém usnesení uvedl, že po přezkoumání veškerého spisového materiálu shledal, že u obžalovaného jsou dány výše uvedené vazební důvody, přičemž vazbu nelze nahradit jinými opatřeními. K námitce obžalovaného, že ze samotné výše uloženého trestu odnětí svobody nelze usuzovat na důvodnost jeho vazebního stíhání (s poukazem na judikaturu Ústavního soudu k této problematice) uvedl, že obžalovaný je nadále stíhán pro zvlášť závažný zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání pěti až deseti roků. V tomto směru platí, že ačkoliv byl obžalovaný uznán vinným toliko ve vztahu k části jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu a pro dílčí skutky byl podle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn, nelze odhlédnout od toho, že státní zástupkyně podala v dané věci odvolání v neprospěch obžalovaného, a to nejen do výroku o vině, ale i do výroku o trestu a taktéž proti zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně. Obžalovaný je proto i nadále podle odvolacího soudu ohrožen vysokým trestem odnětí svobody.
11. Nadto odvolací soud připomenul, že dosažitelnost obžalovaného pro orgány činné v trestním řízení musela být zajištěna vydáním evropského zatýkacího rozkazu, přičemž tento prostředek jeho zajištění nebyl „volbou orgánů činných v trestním řízení“, jak obžalovaný namítal ve svém vyjádření. K vydání evropského zatýkacího rozkazu bylo přistoupeno s ohledem na skutečnost, že trestná činnost byla obžalovaným páchána po dobu více než jednoho roku, s ohledem na její rozsah a taktéž proto, že ve věci je stíháno pět osob, z nichž některé mají trestní minulost.
12. Podle odvolacího soudu je přitom obžalovaný nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, čímž je výrazně zvýšeno riziko jeho útěku či skrývání se. Odvolací soud pak poukázal na závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a navazující judikatury Ústavního soudu stran zbavení osobní svobody poté, co byl vydán nepravomocný odsuzující rozsudek a na nároky na další trvání vazby v takovém případě kladené ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/1964, bod 9. a nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14].
13. Odvolací soud se dále vyslovuje k tvrzení obžalovaného o tom, že žije s družkou, s níž má dvě děti a je „majitelem“ obchodní společnosti s tím, že takové skutečnosti nemohou nijak snížit důvodnost dalšího trvání jeho vazby, když se i přesto měl dopouštět rozsáhlého protiprávného jednání. Jde-li dále o samotnou délku trvání vazby, pak tuto odvolací soud nepovažuje za nepřiměřenou, když podle jeho úsudku orgány činné v trestním řízené v této vazební věci postupovaly se zvýšenou pečlivostí – dle odvolacího soudu totiž byla v dané trestní věci dodržena veškerá pravidla plynoucí z tzv. doktríny zesílených vazebních důvodů .
14. Konečně co se týče vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu odvolací soud k námitce obžalovaného uvedl, že skutečnost, že v minulosti nebyl odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, důvodnost dalšího trvání vazby z uvedeného důvodu u jeho osoby nesnižuje, a to i s ohledem na dobu páchání trestné činnosti, která je mu nyní kladena za vinu, její rozsah a výši způsobené škody.
15. V neposlední řadě pak podle odvolacího soudu s ohledem na osobu obžalovaného, povahu a závažnost trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, platí, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením, zejména jím nabízeným písemným slibem. Propuštěním obžalovaného z vazby by tak podle odvolacího soudu bylo zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, a proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše. Pokud jde o výše uvedenou peněžitou záruku podle §73a tr. řádu, pak k této odvolací soud připomenul, že obžalovaný sám její výši nenabídl a peněžitou záruku nabídnutou A. H. ve výši 550 000 Kč usnesením ze dne 30. 6. 2020, č. j. 3 To 53/2020-6100, podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nepřijal.
16. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu nyní obžalovaný podává – prostřednictvím své obhájkyně – stížnost. Napadené usnesení odvolacího soudu považuje obžalovaný za nezákonné a nedostatečně odůvodněné, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho základních práv, když dle ustálené judikatury je třeba, aby v případě omezení jakéhokoliv základního práva bylo soudní rozhodnutí dostatečně odůvodněno a také, aby zájem a ochrana společnosti značně převyšovaly nad zaručenou osobní svobodou jednotlivce spolu s dodržením principu, že vazební stíhání lze užít jen pokud účelu trestního stíhání nelze dosáhnout jinak.
17. Podle obžalovaného odvolací soud pouze obecně a bez bližšího vysvětlení a označení konkrétních důkazů nebo podkladů pro své závěry uvádí, že důvodnost dalšího trvání vazby obžalovaného spatřuje ve shora prezentovaných skutečnostech.
18. K tomu, že je nadále stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let a v dané věci podala státní zástupkyně odvolání v jeho neprospěch, a to i proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, obžalovaný uvádí, že takovéto odůvodnění dalšího trvání vazby – bez dalších důkazů a konkrétních argumentů – je nepřijatelné. To navíc v situaci, kdy odvolání státní zástupkyně v sobě neinkorporuje žádné zásadní skutečnosti či důkazy, které by dle obžalovaného měly vést ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně v jeho neprospěch. Obžalovaný stran uvedeného dále namítá, že odvolací soud rozhodující o vazbě nedisponuje takovou znalostí spisu – oproti soudu prvního stupně – aby mohl dospět k závěru, že mu hrozí značně vyšší trest (dle judikatury Ústavního soudu nejméně osmiletý trest odnětí svobody), než k jakému byl nepravomocně odsouzen. Za dané situace měl odvolací soud dle obžalovaného opřít svůj prezentovaný závěr o konkrétní důkazy plynoucí z trestního spisu a ne pouze mechanicky poukázat na trestní sazbu. Takový postup považuje obžalovaný za ústavně neakceptovatelný. Navíc odvolací soud nebere v potaz to, že i obžalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž důrazně a podrobně specifikuje důkazy v jeho prospěch, na jejichž základě užitá právní kvalifikace jeho jednání nemůže obstát.
19. Pokud jde o další argument odvolacího soudu odůvodňující u obžalovaného trvání vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, totiž že tento byl zadržen na základě evropského zatýkacího rozkazu, namítá obžalovaný, že pouze mechanický odkaz na danou skutečnost nemůže být zákonným podkladem pro další trvání vazby. To navíc v situaci, kdy evropský zatýkací rozkaz neměl být vydán proto, že by obžalovaný byl nekontaktní či se před orgány činnými v trestním řízení skrýval, jak ostatně plyne i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Obžalovaný dále namítá, že má dlouhodobé rodinné zázemí, žije s družkou, s níž má dvě děti a je „majitelem“ společnosti s ručením omezeným, jejíž chod však z důvodu trvání jeho vazby stagnuje a která byla hlavním zdrojem obživy jeho rodiny. Podle přesvědčení obžalovaného u něj nikdy nebyly naplněny obavy, že by byl nekontaktní či se skrýval, což plyne i z obsahu samotného trestního spisu (na výzvu se vždy dostavil k úkonům trestního řízení, a to i v zahraničí). Zároveň obžalovaný poukazuje i na svoji dosavadní trestní bezúhonnost (vyjma odsouzení za trestný čin v dopravě v roce 2001), což je odvolacím soudem zcela ignorováno.
20. Obžalovaný dále namítá, že odvolací soud v závěru svého usnesení poukazuje na rozsudek ESLP a nález Ústavního soudu, kdy druhý z uvedených nepovažuje v dané věci za přiléhavý, když případ, jímž se zabýval Ústavní soud, se týkal nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. S prezentovanými judikatorními závěry jinak obžalovaný souhlasí, avšak s výhradou, že nebyla zohledněna konkrétní výše jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jež činí 5 (pět) let a 6 (šest) měsíců. Obžalovaný v tomto směru poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž se podává, že za vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody (uložený doposud toliko nepravomocně) se považuje trest odnětí svobody ve výměře 6 až 7 let. Obžalovaný tak má za to, že odůvodnění jeho dalšího trvání vazby odvolacím soudem nemůže – ve světle výše uvedeného – obstát. Zcela na závěr pak obžalovaný připomíná, že od jeho zadržení již uplynulo 27 měsíců, tedy doba delší než polovina dosud nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody, přičemž vzhledem k jeho vzornému chování a v případě jeho podmíněného propuštění by zbývalo vykonat trest v zanedbatelné délce, což nemůže vzbuzovat obavy z jeho útěku či skrývání se ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu. Podle obžalovaného se navíc jeví jako pravděpodobné další snížení již uloženého trestu, ne-li úplné zproštění obžaloby, a to vzhledem k obsahu spisu a jeho odvolání.
21. S ohledem na výše uvedené obžalovaný tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
22. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného D. K. není důvodná.
23. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého trestního spisu (srov. bod 2. až 3., 5 a 8. shora) konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby.
24. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně postupu odvolacího soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 25. 8. 2020 (č. l. 6256). Dne 9. 9. 2020 rozhodl odvolací soud v neveřejném zasedání o ponechání obžalovaného ve vazbě a následně byla daná trestní věc dne 14. 10. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o stížnosti obžalovaného proti shora označenému usnesení. Konkrétní délku trvání vazby u obžalovaného v řízení před soudem (1 rok, jeden měsíc a dva dny) přitom není možné s ohledem na charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, považovat za nepřiměřeně dlouhou.
25. Odvolací soud taktéž nepochybil, pokud o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodl ve smyslu §72 odst. 1, 4 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to s ohledem na předchozí písemné vyjádření obžalovaného (srov. bod 6. shora).
26. Podle §67 tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)], nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [písm. c)] a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
27. Z obsahu spisu Nejvyšší soud, ve shodě s odvolacím soudem, mimo jiné zjistil, že proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku (viz bod 12. usnesení) podal obžalovaný (jakož i další spoluobvinění) odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně však podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, a to v neprospěch mimo jiné i obžalovaného do výroku o vině i o trestu, ale též i proti výroku, jímž byl obžalovaný v části zproštěn obžaloby (č. l. 6221). S ohledem na tuto posledně uvedenou skutečnost je zřejmé, že trestní stíhání obžalovaného je stále vedeno pro (zvlášť závažný) zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dále pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný rovněž ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. S ohledem na aktuální procesní situaci je proto podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obžalovaný je i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (viz §205 odst. 5 tr. zákoníku).
28. Podle názoru Nejvyššího soudu není důvodnost vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu v této konkrétní trestní věci založena pouze na výši trestní sazby, kterou je aktuálně obžalovaný ohrožen. Obžalovaný je, jak již bylo uvedeno výše, stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost majetkové povahy, která vykazuje prvky soustavnosti, sofistikovanosti a organizovanosti, a které se měl spolu s dalšími obžalovanými dopouštět po dobu delší než jeden rok a způsobit tak celkovou škodu ve výši 13 399 395 Kč. Důvodnost podezření (nikoliv však vina obžalovaného) není v současné době vyvrácena a je stále podle názoru Nejvyššího soudu založena na základě podané obžaloby a konkrétních důkazních prostředcích, které byly provedeny v hlavním líčení. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vazebním řízení soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření, a to jako jednu ze zákonných podmínek pro vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. V rámci tohoto vazebního důvodu dále Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že obžalovaný je cizím státním příslušníkem, občanem Slovenské republiky, k České republice ho nepojí žádné konkrétní vazby a panuje důvodné podezření, že na území České republiky jezdil za účelem páchání trestné činnosti, pro kterou je aktuálně trestně stíhán.
29. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že se s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v zásadě ztotožňuje, k čemuž poukazuje především na jím vzpomenutou judikaturu Ústavního soudu a ESLP, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
30. Podle názoru Nejvyššího soudu odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi (srov. zejména bod 27. a 28.) významně zesiluje obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o existenci daného vazebního důvodu. Na uvedeném závěru podle Nejvyššího soudu nemůže v tomto konkrétním případě změnit ničeho ani skutečnost, že shora uložený trest odnětí svobody nelze považovat za „vysoký trest“ ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu a příslušné judikatury Ústavního soudu.
31. V dané trestní věci je obžalovaný i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (srov. §205 odst. 5 tr. zákoníku). Z tohoto titulu a především s ohledem na konkrétní povahu, rozsah a závažnost trestné činnosti (srov. bod 28. tohoto usnesení) mu tedy podle názoru Nejvyššího soudu reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu.
32. Pokud jde o dílčí námitku obžalovaného vůči naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu spočívající v argumentaci odvolacího soudu, podle které musela být dosažitelnost obžalovaného pro orgány činné v trestním řízení zajištěna až realizací vydaného evropského zatýkacího rozkazu (srov. body 11. a 19. výše), této lze v zásadě přisvědčit. Z předloženého trestního spisu toliko vyplývá, že orgány činné v trestním řízení k vydání evropského zatýkacího rozkazu přistoupily sice v souladu se zákonem, avšak v podstatě z důvodů zachování účelu trestního řízení (srov. č. l. 304 a násl.). S ohledem na skutkové okolnosti tedy nelze podle názoru Nejvyššího soudu touto argumentací podpořit jinak správný závěr odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu.
33. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že i s těmito se v zásadě ztotožňuje. Za správnou, byť velmi úsporně odůvodněnou, považuje Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, podle které je existence tohoto vazebního důvodu založena právě s ohledem na dobu páchání a rozsah majetkové trestné činnosti a taktéž výši způsobené škody. Právě konkrétní rozsah, doba a způsob páchání trestné činnosti, výše škody a možný majetkový prospěch obžalovaného (srov. bod 28. tohoto usnesení) odůvodňují podle názoru Nejvyššího soudu obavu předpokládanou v §67 písm. c) tr. řádu. Na tomto závěru ostatně nemůže ničeho změnit ani tvrzení obžalovaného o stabilním rodinném prostředí a legálním zdroji příjmu.
34. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval též možností nahrazení vazby jinými opatřeními. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o neakceptování návrhu obžalovaného na nahrazení vazby písemným slibem ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. V předmětné trestní věci i podle názoru Nejvyššího soudu nejsou splněny zákonné podmínky pro nahrazení tzv. vazby útěkové a předstižné tímto opatřením, a to především s ohledem na charakter a společenskou škodlivost trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný stíhán. Za správný lze označit též postup odvolacího soudu ve vztahu k návrhu obžalovaného na případné nahrazení vazby peněžitou zárukou (srov. bod 11. in fine usnesení odvolacího soudu). V tomto ohledu tedy považuje Nejvyšší soud za správný a logický závěr odvolacího soudu, že propuštěním obžalovaného z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
35. Nejvyšší soud proto uzavírá, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6283, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu v zásadě obstálo, a proto stížnost obžalovaného D. K. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce