ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.27.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 27/2019-772
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 v trestní věci obviněného B. M., nar. XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2017, stížnost tlumočnice K. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 9 To 63/2019, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 9 To 63/2019, byla výrokem I. podle §29 odst. 2 tr. ř. a §25 odst. 1, 2 vyhl. č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) K. K. za tlumočnické úkony spočívající v tlumočení při vazebním zasedání a veřejném zasedání ve dnech 6. 11. a 20. 11. 2019 v rozsahu tří hodin určena odměna za tlumočení v celkové výši 1 050 Kč. Výrokem II. byl zamítnut nárok tlumočnice na odměnu za dvě hodiny přípravy ve výši 700 Kč a za ušlý zisk za pět hodin ve výši 490 Kč, tj. v celkové výši 1 190 Kč.
Proti tomuto usnesení podala tlumočnice K. K. včas stížnost, jíž v podstatě brojila proti výroku II., jímž byl zamítnut uplatněný nárok na odměnu za dvě hodiny přípravy a za ušlý zisk za pět hodin.
3. K nároku na odměnu za přípravu na jednání stěžovatelka mimo jiné uvedla, že se na soudní jednání připravuje, a to i v případě, kdy v dané věci již předtím tlumočila. Podle stěžovatelky podstata tlumočení nespočívá v tom, aby znala případ, pamatovala si jej, nýbrž v tom „mít čistou hlavu a pohotově reagovat“ , tedy poskytnout co možná nejpřesnější překlad. Stěžovatelka uznává, že v předmětné věci již skutečně tlumočila v měsíci srpnu, avšak tuto kauzu, stejně jako žádné jiné, v hlavě nemá. Proto se neztotožnila s odůvodněním zamítnutí nároku na odměnu za přípravu na jednání.
4. Ohledně nároku na odměnu za ušlý zisk v rozsahu pěti hodin, který podle odůvodnění Vrchního soudu v Praze nedoložila, ani konkrétně nezdůvodnila, stěžovatelka v zásadě uvedla, že již několik let vyplňuje daňové přiznání elektronicky, někdy jej zasílá finančnímu úřadu poštou, někdy jej dodá osobně. V posledním z případů finanční úřad orazítkuje kopii daňového přiznání, kdy stěžovatelka tuto kopii již nefotí či neskenuje. Při odeslání neorazítkovaného daňového přiznání, resp. kopie tohoto přiznání Vrchnímu soudu v Praze si stěžovatelka neuvědomila, že uvedený dokument není opatřen razítkem. Dokument je zcela totožný s dokumentem, který byl stěžovatelkou osobně doručen na finanční úřad v březnu 2019.
5. Stěžovatelka závěrem uvedla, že na základě její stížnosti žádá, aby „ jí byla faktura uhrazena v plné výši.“
6. Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost K. K. není důvodná.
7. Vrchní soud v Praze postupoval v souladu s právními předpisy, pokud stěžovatelce nepřiznal nárok na odměnu za přípravu na jednání ve výši 700 Kč. Vyhláška konkrétně stanovuje jednotlivé tlumočnické úkony a výši odměny, kterou lze tlumočníkovi přiznat. Odměna za přípravu na tlumočnický úkon není uvedenou vyhláškou předpokládána a Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že tlumočníkovi standardně takový nárok na odměnu nepřísluší; pouze ve výjimečných případech by bylo možné takovou položku uznat. Stěžovatelka však nedoložila důvod, pro který by měl Vrchní soud v Praze tento nadstandardní nárok stěžovatelce přiznat, obzvláště pokud stěžovatelka v předmětné věci již dříve tlumočila.
8. K námitce týkající se nároku na odměnu za ušlý zisk Nejvyšší soud uvádí, že podle §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky má tlumočník nárok na náhradu mzdy za dobu strávenou provedením ústního tlumočnického úkonu při jednání před státním orgánem, jestliže jde o dobu, která se kryje s jeho pracovní dobou. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že nárok na náhradu mzdy vzniká pouze v případě, kdy tlumočník provádí ústní tlumočnický úkon v době, kdy by měl být přítomen v zaměstnání, tzn. v pracovní době tlumočníka je nezbytná jeho účast při jednání před státním orgánem, a nemůže tak plnit své povinnosti plynoucí z pracovněprávního vztahu. Stěžovatelka nedoložila, a ve skutečnosti ani netvrdí, že by se doba provedení ústního tlumočnického úkonu kryla s její pracovní dobou v zaměstnání, tedy nejde o ztrátu takového výdělku. Obdobně nárok svědka na svědečné upravuje §104 odst. 1 tr. ř., kdy má svědek nárok na náhradu ušlého výdělku, který je prokázaný.
9. Skutečnost, že stěžovatelka případně provozuje více živností, nemůže založit nárok na odměnu za ušlý zisk, neboť v době tlumočení při jednáních u Vrchního soudu v Praze provozovala svou tlumočnickou živnost, za níž jí byla napadeným usnesením také přiznána odměna. Přiznání „ušlého zisku“ s ohledem na případné jiné provozované živnosti by představovalo „druhou odměnu“ za tuto činnost. V této souvislosti jsou pak irelevantní výhrady ohledně tlumočnicí předloženého daňového přiznání. Vrchní soud v Praze tudíž postupoval správně, pokud stěžovatelce požadovaný nárok nepřiznal.
10. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost K. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 9 To 63/2019, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu