ECLI:CZ:NS:2020:11.TVO.9.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 9/2020-1941
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 o stížnosti obviněného K. T. N., narozeného dne XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státního občana Vietnamské socialistické republiky, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, č. j. 11 To 33/2020-1908, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného K. T. N. zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru Praha ze dne 18. 3. 2019, č. j. NPC-810-156/TČ-2018-2200PR, bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) obviněného K. T. N. pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Téhož dne byl obviněný (v tu dobu v postavení podezřelého ve smyslu §76 odst. 1 tr. řádu) rovněž zadržen.
2. Usnesením soudkyně Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 0 Nt 120/2019, byl obviněný podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu vzat do vazby. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu současně daný soud rozhodl o nepřijetí písemného slibu obviněného. Usneseními ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 0 Nt 813/2019, a ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 0 Nt 821/2019, soudce Okresního soudu v Chomutově rozhodl podle §72 odst. 1 tr. řádu o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti druhému z uvedených usnesení Okresního soudu v Chomutově přitom obviněný podal stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 11. 2019, č. j. 7 To 384/2019-28, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
3. Po podání obžaloby v trestní věci obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 1. 2020, č. j. 80 T 1/2020-1674, rozhodl, že obviněný se podle §72 odst. 3 tr. řádu nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Usnesením ze dne 8. 4. 2020, č. j. 80 T 1/2020-1770, pak tentýž soud podle §72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě ze shora uvedených důvodů.
4. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2020, č. j. 80 T 1/2020-1753, byl obviněný K. T. N. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem 1.). Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil jednak podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 5 (pěti) let. Dlužno dodat, že týmž rozsudkem soudu prvního stupně byli spoluobvinění B. T. N. a H. D. D. uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1. a) až e) a bodem 2.]. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněné B. T. N. uložil (mimo jiné) podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému H. D. D. uložil (vedle dalšího trestu) podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 [devíti] let, pro jehož výkon jej rovněž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obviněný (jakož i další spoluobvinění) prostřednictvím svého obhájce dne 4. 5. 2020 odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. O odvolání obviněného nebylo dosud rozhodnuto.
6. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení, byla podle §72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) k rozhodnutí o otázce dalšího trvání vazby obviněného. Odvolací soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby obviněného, přičemž v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
7. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud k osobě obviněného – po připomenutí shora označeného rozsudku soudu prvního stupně – předně konstatuje, že je státním občanem Vietnamské socialistické republiky, je svobodný, bezdětný, má bratra, který žije v České republice. V České republice, do níž přicestoval v roce 2002, má od 24. 9. 2007 povolen trvalý pobyt, kdy před vzetím do vazby pracoval brigádně jako výpomoc v obchodě. Obviněný má základní vzdělání a v minulosti nebyl soudně trestán, ani projednáván pro přestupek. Co se týče samotného rozhodování o vazbě, doplňuje odvolací soud, že obviněný nebyl slyšen ve vazebním zasedání podle §73d a násl. tr. řádu, protože výslovně na základě předchozí žádosti odvolacího soudu sdělil, že nechce být slyšen a eskortován k vazebnímu zasedání.
8. Následně odvolací soud připomíná (s ohledem na dosavadní, byť nepravomocné, odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let) rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se rozhodování o vazbě po vydání prvoinstančního, byť nepravomocného, odsuzujícího rozsudku, jakož i rozhodovací praxi Ústavního soudu stran důvodů tzv. útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. řádu. Na základě této se přitom odvolací soud domnívá, že uložená výše nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě obviněného postačuje k odůvodnění a zesílení obavy z jeho možného útěku, přičemž je rovněž třeba rozlišit, že v tomto stadiu trestního řízení již omezení osobní svobody obviněného, podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, není považováno za vazbu, na kterou by bylo třeba aplikovat článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen „Úmluva“], ale jde o zákonné uvěznění ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, pro nějž postačí naplnění zde uvedených podmínek, především podmínky zákonnosti.
9. V návaznosti na uvedené odvolací soud připomíná závěry Ústavního soudu týkající se dalšího trvání útěkové vazby, přičemž zdůrazňuje, že obviněný (jakož i další spoluobvinění) je cizincem, který dostatečně neovládá český jazyk a má silné citové vazby na Vietnamskou socialistickou republiku, pročež u něj hrozí reálná obava, že by v případě propuštění na svobodu mohl právě tam odcestovat z České republiky, popř. se skrývat na neznámém místě v prostředí vietnamské komunity jinde na světě, aby se tak vyhnul trestnímu řízení a případnému nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pak zvyšuje riziko vyhýbání se trestu obviněným, když hrozba omezení osobní svobody je u něj dána v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě (k tomu odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 517/2019). Pokud jde o konkrétní výši hrozícího nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody, upozorňuje odvolací soud, že tato nebyla dosud judikaturou exaktně stanovena.
10. Odvolací soud ve vazbě na shora uvedené následně k osobě obviněného zdůrazňuje, že tento nemá k žádnému místu na území České republiky vazby majetkové ani rodinné, když před vzetím do vazby pobýval u svého kamaráda v XY, nedisponoval žádným stálým zaměstnáním s trvalým příjmem a ani jeho rodinné či jiné vztahové vazby nejsou takové intenzity, aby jej poutaly ke konkrétnímu místu. Nadto se všichni spoluobvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopouštěli trestné činnosti po delší dobu, opakovanými dílčími útoky a jako členové organizované skupiny, kdy v dalším páchání trestné činnosti jim bylo zabráněno až zásahem policejního orgánu. Rovněž je z obsahu spisu podle odvolacího soudu zjevné, že drogové obchody byly v dané trestní věci vedeny snahou o docílení zisku, což současně dovoluje konstruovat i důvod vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, neboť hrozí zcela reálná obava, že po propuštění z vazby všichni spoluobvinění naváží na předchozí způsob obživy, založený na opakované drogové trestné činnosti.
11. Uvedené skutečnosti tak odvolací soud vedou k přesvědčení, že zde nadále trvá důvodná obava stran chování obviněného po propuštění z vazby, spočívající v jeho útěku a skrývání se před následky trestního stíhání, jakož i opakování trestné činnosti, pro niž byl nepravomocně odsouzen. S ohledem na závažnost trestné činnosti, vyjádřenou uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody, nelze podle odvolacího soudu dosáhnout účelu vazby uložením některého z institutů uvedených v §73 odst. 1 tr. řádu, popř. jiných opatření. Propuštěním obviněného z vazby by byl rovněž zmařen či podstatně ztížen účel trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 a §71 odst. 1 tr. řádu. Dlužno dodat, že termín veřejného zasedání dosud odvolací soud nestanovil, avšak předpokládá, že by mohlo proběhnout v měsíci září, přičemž ani v odvolacím řízení není možné obviněného – s ohledem na shora uvedené – propustit z vazby, popř. tuto nahradit jinými opatřeními.
12. Odvolací soud rovněž doplňuje, že v projednávané věci nezjistil žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku vazby. To, že délka vazby u všech spoluobviněných přesahuje 1 rok a 3 měsíce, podle jeho přesvědčení není nepřiměřené. Tento závěr přitom odvolací soud činí s poukazem na charakter trestné činnosti (tato se, jak připomíná odvolací soud, odehrávala delší dobu a množství prodaného či jinak pro jiného přechovávaného pervitinu činilo v případě obviněného 148,21 gramu metamfetaminu ve formě čisté báze, tj. téměř trojnásobek množství odpovídající znaku značného rozsahu), osobu obviněného a hrozící sankci. Současně odvolací soud upozornil, že doposud nebyla překročena nejdéle přípustná doba trvání vazby, k čemuž poukázal na §72a odst. 1 a §72b tr. řádu.
13. Závěrem odůvodnění svého usnesení odvolací soud shrnuje, že v tomto stadiu trestního řízení je nadále dána důvodnost podezření ze spáchání předmětného trestného činu obviněným (a to na pokladu nepravomocného odsuzujícího rozsudku), přičemž jeho propuštěním z vazby by bylo přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. V době rozhodování o odvolání současně nelze dosáhnout účelu vazby jinými opatřeními, a to vzhledem k osobě obviněného a povaze jeho trestní věci. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud shrnuje, že u obviněného jsou nadále dány vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, které nejsou zeslabeny ani plynutím času.
14. Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dne 23. 6. 2020 prostřednictvím svého obhájce u soudu prvního stupně stížnost. Na její úvod obviněný předesílá, že v projednávané trestní věci byly v rámci přípravného řízení trestního zjištěny zjevné průtahy dosahující délky takřka 6 měsíců, během nichž byl obviněný ponechán po celou dobu ve vazbě. K uvedenému obviněný poukazuje na §2 odst. 4 tr. řádu, jakož i na příslušnou komentářovou literaturu a judikaturu Ústavního soudu, zdůrazňuje potřebu urychleného rozhodování trestních věcí a vazebních věcí především.
15. Pokud jde o důvody napadeného usnesení odvolacího soudu, obviněný připomíná, že tento se vyjadřuje fakticky jen k osobám spoluobviněných B. T. N. a H. D. D., přičemž na obviněného celé odůvodnění vztahující se k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu nedopadá. To z toho důvodu, že mu reálně nehrozí vysoký trest, když tento mu ani nebyl nepravomocně uložen. Naopak je prý možné zaobírat se myšlenkou, zda by jako prvotrestaná osoba nemohl být podmíněně propuštěn, když nejsou shledány žádné negativní poznatky stran výkonu vazby jeho osobou. Zároveň obviněný poukazuje na jím předložené prohlášení týkající se možnosti zaměstnání a zajištění bydlení, která naopak uváděný vazební důvod zeslabují, resp. vylučují jeho aplikaci.
16. Ohledně naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu obviněný připomíná dikci předmětného ustanovení, přičemž své ponechání ve vazbě na podkladě rozhodnutí podle §72 odst. 1 tr. řádu považuje za odporující podmínkám tzv. předstižné vazby, když odvolací soud toliko konstatuje, že je obviněný „stíhán pro trestnou činnost, které se měl dopouštět.“ Obviněný má za to, že odvolací soud by měl odůvodnit, z jakého konkrétního důvodu má za splněnou důvodnou obavu ve smyslu §67 tr. řádu ve vazbě na některou z alternativ stanovených v §67 písm. c) tr. řádu. Nic takového se však z napadeného usnesení obviněný nedozvídá, v čemž spatřuje odepření jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Jinými slovy se dle obviněného odvolací soud fakticky k danému dovolacímu důvodu nijak nevyslovuje.
17. Obviněný následně připomíná nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 137/2000, podle něhož „[r]ozhodnutí, jímž je osobní svoboda jednotlivce omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky, obsahuje-li jen povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti (…)“ . K tomu obviněný doplňuje, že při uplatňování vazby jako zajišťovacího opatření podle trestního řádu je třeba dbát zásady přiměřenosti a zdrženlivosti, tzn. že vždy by mělo být užito opatření, které nejlépe povede k dosažení účelu trestního řízení, avšak zároveň nebude nepřiměřeně zasahovat do základních práv a svobody osoby, vůči níž je uplatněno, a bude šetřena její osobnost v mezích daných povahou příslušného omezení, přičemž rozhodnutí o vazbě není na místě, jestliže by tato byla příliš přísným procesním opatřením, tak jako je tomu i v daném případě. Vazba má být pouze výjimečným opatřením, jíž má být užito jako prostředku ultima ratio , což lze dovozovat z §2 odst. 1 a §2 odst. 4 věty prvé za středníkem tr. řádu (k čemuž obviněný odkazuje na VANTUCH, P. Obhajoba obviněného . 3. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 287.). V návaznosti na uvedené pak obviněný uzavírá, že odvolací soud se vůbec nezabýval možnostmi nahrazení vazby některým z opatření, jež trestní řád připouští.
18. Závěrem své stížnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl tak, že jej propouští z vazby.
19. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného K. T. N. není důvodná.
20. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu (srov. bod 1. in fine až bod 3. shora) konstatovat, že v trestní věci obviněného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby [§72a odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu ve spojení s §72b tr. řádu].
21. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně postupu odvolacího soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 12. 6. 2020. Dne 22. 6. 2020 rozhodl odvolací soud o ponechání obviněného ve vazbě a následně byla dne 17. 7. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o stížnosti obviněného proti shora označenému usnesení. Konkrétní délku trvání vazby u obviněného (1 rok a necelých 5 měsíců) přitom není možné s ohledem na charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, považovat za nepřiměřeně dlouhou.
22. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit obecné a blíže neodůvodněné námitce obviněného o zjevných průtazích v rámci přípravného řízení, které měly dosahovat délky takřka šesti měsíců, neboť tato není důvodná. S ohledem na způsob uplatnění této námitky Nejvyšší soud pouze krátce poznamenává, že z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zakládaly případný závěr o existenci průtahů v tomto stádiu trestního řízení. Současně Nejvyšší soud uvádí, že obdobnou námitkou se již zabýval, a tuto také vypořádal, Krajský soud v Ústí nad Labem, a to v rámci řízení o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 9. 2019, č. j. 0 Nt 821/2019-17 (srov. č. l. 242; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 7 To 384/2019-28, zejména pak bod 2. ve spojení s bodem 7.).
23. Odvolací soud taktéž nepochybil, pokud o dalším trvání vazby obviněného (a dalších obviněných) rozhodl ve smyslu §72 odst. 1, 4 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to s ohledem na předchozí písemná vyjádření všech obviněných, kteří uvedli, že nežádají být slyšeni k důvodům vazby a současně nežádají být ani eskortováni k vazebnímu zasedání před odvolacím soudem (srov. č. l. 1902 až 1904).
24. Podle §67 písm. a) a c) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)], že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [písm. c)] a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
25. Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že obviněný je stíhán pro zvlášť závažný zločin, za který již byl soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen, mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej tento podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále k trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 5 (pěti) let.
26. Ve shodě s odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud za nutné v této souvislosti poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14) a Evropského soudu pro lidská práva [dále též jen „ESLP“], dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
27. V rámci námitek proti vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. řádu obviněný zejména tvrdí, že odvolací soud použití tohoto vazebního důvodu vztahuje toliko k ostatním obviněným, neboť tomuto reálně nehrozí a ani mu nebyl, byť nepravomocně, uložen takový trest, který by bylo možné považovat za tzv. vysoký trest. K této námitce obviněného Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, že se odvolací soud v napadeném usnesení zaměřil především na odůvodnění tohoto vazebního důvodu zejména ve vztahu naplnění hrozby uložení vysokého trestu ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, avšak současně také zdůraznil, že (všichni) obvinění jsou cizími státními občany, dostatečně neovládají český jazyk a mají silné citové vazby na Vietnam a hrozí tak u nich zcela reálná obava, že v případě jejich propuštění na svobodu by mohli odcestovat z České republiky do Vietnamu nebo se skrývat na neznámém místě v prostředí vietnamské komunity jinde na světě, aby se tak vyhnuli trestnímu řízení a případnému nástupu výkonu trestu odnětí svobody (srov. s. 4 odst. 5 napadeného usnesení).
28. Shora uvedené skutečnosti lze plně vztáhnout také k obviněnému, když k jeho osobě bylo zjištěno, že tento nemá k žádnému místu stálé vazby majetkové ani rodinné, nedisponuje žádným stálým zaměstnáním s trvalým příjmem a též ani jeho rodinné či jiné vztahové vazby nejsou takové intenzity, aby jej poutaly ke konkrétnímu místu.
29. Podle názoru Nejvyššího soudu odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a současně též k trestu vyhoštění ve výměře pěti let, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi významně zesiluje obavu, že obviněný v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo výkonu uloženého trestu. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o existenci daného vazebního důvodu. Na uvedeném závěru podle Nejvyššího soudu nemůže (v tomto konkrétním případě) změnit ničeho ani skutečnost, že shora uložený trest odnětí svobody nelze považovat za „vysoký trest“ ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu a příslušné judikatury Ústavního soudu.
30. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soudu uvádí, že se s těmito plně ztotožňuje, neboť odvolací soud tyto přesvědčivě, logicky a správně vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly (srov. s. 5 odst. 4 až 6 napadeného usnesení). V tomto ohledu podle Nejvyššího soudu postačí plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení toliko se stručnou poznámkou, že odvolací soud správně dovodil, že ze způsobu provedení trestné činnosti, jejímž cílem bylo dosažení zisku a osobním poměrům obviněného, který nemá žádné stálé zaměstnání či trvalý příjem, vyplývá důvodná obava, že obviněný bude trestnou činnost opakovat. Nejvyšší soud tak musí odmítnout námitku obviněného, podle které se fakticky odvolací soud k tomuto vazebnímu důvodu vůbec nevyjadřuje.
31. Pokud se týká poslední námitky obviněného spočívající v úplné absenci úvah odvolacího soudu o možnostech nahrazení vazby některým z opatření, které trestní řád připouští, k této Nejvyšší soud uvádí, že z napadeného usnesení vyplývá, že se odvolací soud touto otázkou zaobíral, byť poněkud úsporným způsobem (srov. s. 5 odst. 6, 7 napadeného usnesení). Především s ohledem na osobní poměry obviněného, společenskou škodlivost a charakter trestné činnosti, pro kterou je obviněný trestně stíhán, Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit jiným opatřením podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud považuje za správný, logický a odůvodněný závěr odvolacího soudu, že propuštěním obviněného z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, č. j. 11 To 33/2020-1908, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála, a proto stížnost obviněného K. T. N. musel podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce