ECLI:CZ:NS:2020:11.TZ.100.2019.1
sp. zn. 11 Tz 100/2019- 42
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2020 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 Nt 402/2018-26, ve prospěch i v neprospěch obviněného J. K. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu, takto:
I. Pravomocným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 Nt 402/2018-26, byl porušen zákon dílem v neprospěch obviněného J. K., narozeného 10. 12. 1989, v §329 odst. 1 ve spojení s §328 odst. 1 písm. b), odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a dílem ve prospěch obviněného J. K. v §330 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
II. Usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 Nt 402/2018-26, se zrušuje. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §328 odst. 1 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se neuznává na území České republiky rozsudek Okresního soudu v Malackách ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1T/83/2017-57, který nabyl právní moci 5. 3. 2018, jímž byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, jedů nebo prekurzorů, jejich držení a obchodování s nimi podle §172 odst. 1 písm. d) slovenského trestního zákona, kterého se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do 21:25 hod. dne 15. 3. 2017 měl bez oprávnění u sebe v igelitové tašce igelitový sáček s neznámou zelenou sušenou rostlinou, kterou dobrovolně vydal Obvodnímu oddělení Policejního sboru ve Stupavě před vykonáním bezpečnostní prohlídky, s tím, že následným znaleckým zkoumáním KEÚ PZ Bratislava bylo zjištěno, že se jedná o sušené konopí (marihuanu) s hmotností 2779 mg a průměrnou koncentrací 12,5 % hmotnostního tetrahydrokanabinolu (THC), obsahující 347 mg THC, což odpovídá 12 až 35 běžným jednotlivým dávkám drogy, s tím, že rostliny rodu Cannabis (konopí) s obsahem THC jsou ve smyslu zákona Národní rady Slovenské republiky č. 139/1998 Z. z. o omamných látkách, psychotropních látkách a přípravcích, zařazené do I. skupiny omamných látek, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a byla mu uložena povinnost spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku nebo jinému výchovnému programu, neboť skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Malacky, Slovenská republika (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1T/83/2017-57, byl J. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, jedů nebo prekurzorů, jejich držení a obchodování s nimi podle §172 odst. 1 písm. d) slovenského trestního zákona. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se obviněný tohoto trestného činu dopustil jednáním, které je popsáno shora ve výroku III. tohoto rozsudku.
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §172 odst. 1 slovenského trestního zákona, s odkazem na §36 písm. j) a písm. l) a §38 odst. 3 slovenského trestního zákona, a za použití §42 odst. 1 s odkazem na §41 odst. 2 slovenského trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §51 odst. 1 s odkazem na §49 odst. 1 písm. a) slovenského trestního zákona pak cizozemský soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a zároveň nad obviněným vyslovil probační dohled ve zkušební době, kterou podle §51 odst. 2 slovenského trestního zákona stanovil na 3 (tři) roky. Dále cizozemský soud svým rozsudkem podle §51 odst. 4 písm. g) slovenského trestního zákona obviněnému uložil povinnost spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku nebo jinému výchovnému programu. Podle §52 odst. 2 věty první slovenského trestního zákona cizozemský soud zároveň zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem téhož cizozemského soudu ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 0T/22/2017, jenž nabyl právní moci dne 17. 3. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §42 odst. 2 věty třetí slovenského trestního zákona uložil cizozemský soud obviněnému peněžitý trest ve výši 500 €, a pro případ jeho úmyslného zmaření stanovil podle §57 odst. 3 slovenského trestního zákona náhradní trest odnětí svobody ve výši 2 (dvou) měsíců. Konečně podle §42 odst. 2 věty třetí ve spojení s §61 odst. 1, 2 slovenského trestního zákona uložil cizozemský soud obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel jakéhokoliv druhu v rámci silničního provozu, a to na dobu 15 (patnácti) měsíců.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále také jen „okresní soud“) obdržel od příslušných slovenských orgánů osvědčení podle článku 6 Rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SW o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty, a to ze dne 17. 5. 2018 (dále jen „osvědčení“) a rozsudek cizozemského soudu. Dne 14. 5. 2019 pak proběhlo před okresním soudem veřejné zasedání, jehož se obviněný zúčastnil a v němž uvedl, že si je vědom svého odsouzení cizozemským soudem, jakož i trestů, které mu byly uloženy, včetně probačního dohledu. Ke své osobě obviněný dodal, že v současné době pracuje v SRN, kam jej vysílá jeho český zaměstnavatel a fakticky pracuje běžně v USA i v jiných státech. Obviněný dále přiznal, že si je vědom povinnosti podrobit se určitému výchovnému programu, přičemž tomuto by se mohl podrobit během svých návštěv v České republice, kam pravidelně jezdí. Na závěr veřejného zasedání obviněný konstatoval, že je ochoten podrobit se příslušnému programu uvedenému v rozsudku cizozemského soudu (viz č. l. 24-25).
4. Usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 Nt 402/2018-26, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále také jen „okresní soud“) rozhodl ve věci obviněného tak, že podle §329 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) uznal na území České republiky shora označený rozsudek cizozemského soudu a podle §330 odst. 1 z. m. j. s. dále uznal „tam uložený trest“ a povinnost spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku anebo jinému výchovnému programu.
5. Dne 29. 11. 2019 obdržel Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona ze dne 27. 11. 2019, č. j. MSP-810/2019-ODKA-SPZ/2, podanou ministryní spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu, proti shora označenému usnesení okresního soudu, a to dílem ve prospěch obviněného, dílem v jeho neprospěch.
6. Porušení zákona v neprospěch obviněného ministryně spravedlnosti předně shledává v tom, že výše popsaný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu podle práva České republiky a nebyla tak splněna podmínka pro uznání cizozemského rozsudku podle §328 odst. 1 písm. b) z. m. j. s.
7. K tomu ministryně spravedlnosti uvádí (stručně řečeno), že ačkoliv je konopí podle příslušných předpisů omamnou látkou obsahující zároveň psychotropní látku, z popisu skutku uvedeného v cizozemském rozsudku a z obsahu osvědčení nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný sušinu konopí přechovával pro jiného. Zároveň celkové množství sušiny konopí, ani celkové množství účinné látky v ní obsažené, nedosahují hranice množství většího než malého ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným cizozemským rozsudkem, proto podle ministryně spravedlnosti nenaplňuje znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ani trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku (ani jiného trestného činu). Protože uvedený skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky a byl tak dán důvod pro neuznání cizozemského rozsudku ve smyslu §328 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., došlo postupem okresního soudu k porušení zákona v neprospěch obviněného.
8. Další porušení zákona v neprospěch obviněného ministryně spravedlnosti spatřuje ve skutečnosti, že okresní soud obdržel od příslušných slovenských orgánů toliko osvědčení a rozsudek cizozemského soudu, ale nikoliv již také trestní příkaz téhož cizozemského soudu ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 0T/22/2017, jehož výrok o trestu byl rozsudkem cizozemského soudu zrušen a nově bylo rozhodnuto souhrnným trestem, vztahujícím se k oběma odsouzením obviněného. Ministryně spravedlnosti v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je soud povinen v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí zkoumat z hlediska podmínek pro jeho uznání všechny činy, ve vztahu k nimž byl souhrnný trest uložen a v rozhodnutí o uznání uvést všechna rozhodnutí, z jejichž spojení odsouzení cizozemského soudu sestává (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tcu 272/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 11 Tz 11/2017). Okresní soud proto měl podle názoru ministryně spravedlnosti v situaci, kdy nedisponoval všemi podklady potřebnými pro své rozhodnutí, požádat slovenskou stranu podle §328 odst. 5 z. m. j. s. o opravu zjevně neúplného osvědčení a o zaslání všech rozhodnutí, z nichž sestává odsouzení obviněného k souhrnnému trestu. Protože tak neučinil, porušil v tomto ohledu zákon, a to v neprospěch obviněného.
9. Poslední porušení zákona, tentokrát ale ve prospěch obviněného, ministryně spravedlnosti spatřuje v tom, že v situaci, kdy byl obviněnému cizozemským rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu a povinnosti spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku nebo jinému výchovnému programu, nepostupoval okresní soud podle §330 odst. 1 z. m. j. s. Z uvedeného ustanovení totiž plyne, že samosoudce je současně s rozhodnutím o uznání povinen rozhodnout o tom, že se trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uložená uznávaným rozhodnutím jiného členského státu vykonají. V případě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody pak Česká republika nepřebírá samotný výkon dohledu, ale celý výkon podmíněného trestu odnětí svobody. Pokud by tedy byly splněny podmínky pro uznání cizozemského rozsudku, měl okresní soud nejen rozhodnout podle §329 odst. 1 z. m. j. s. o uznání tohoto rozhodnutí, ale podle §330 odst. 1 z. m. j. s. i o výkonu uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v trvání tří let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku nebo jinému výchovnému programu. Jestliže však okresní soud ve svém usnesení na ustanovení §330 odst. 1 z. m. j. s. toliko odkázal, avšak nerozhodl již o výkonu trestu a dohledu, včetně uložené povinnosti, porušil tím zákon ve prospěch obviněného.
10. Ze všech shora uvedených důvodů proto ministryně spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením okresního soudu byl porušen zákon ve prospěch i v neprospěch obviněného J. K., a to v §329 odst. 1 ve spojení s §328 odst. 5 a §330 odst. 1 z. m. j. s. a podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší soud dne 17. 12. 2019 zaslal obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání, včetně opisu stížnosti pro porušení zákona, které mu byly doručeny dne 23. 12. 2019. K obsahu stížnosti pro porušení zákona se obviněný do dne konání veřejného zasedání před Nejvyšším soudem nijak nevyjádřil. V trestní věci obviněného přitom nejde o důvod nutné obhajoby podle §36a odst. 2 tr. řádu.
12. V rámci veřejného zasedání konaného dne 8. 1. 2020, jež bylo za podmínek §202 odst. 2 tr. řádu per analogiam konáno v nepřítomnosti obviněného, jakož i pověřeného zástupce ministryně spravedlnosti, kteří byli o termínu veřejného zasedání předem řádně a včas vyrozuměni, se přítomný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyjádřil v tom směru, že se zcela ztotožňuje s obsahem stížnosti pro porušení zákona. Pouze nad rámec jejích důvodů státní zástupce doplnil, že v případě, kdyby jednání obviněného naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, musel by okresní soud přistoupit k modifikaci uznaného trestu odnětí svobody, neboť daný trest (v rozsahu v němž byl uznán) přesahuje horní hranici zákonné trestní sazby podle §284 odst. 1 tr. zákoníku. Co se týče zaměření stížnosti pro porušení zákona i v neprospěch obviněného, má státní zástupce za to, že pokud jde o absenci vykonávacího výroku, lze tuto hodnotit i tak, že daná vada vyznívá v neprospěch obviněného (a zákon tak byl porušen rovněž v jeho neprospěch), neboť je tím narušena právní jistota obviněného ohledně povinností, které jsou mu usnesením okresního soudu ukládány.
13. Nejvyšší soud, jakožto soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. řádu), nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tj. zda byla podána v souladu s §266 tr. řádu, na příslušném místě, jakož i osobou oprávněnou. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda stížnost pro porušení zákona splňuje veškeré obligatorní náležitosti stanovené §267 odst. 1 tr. řádu, včetně toho, zda ji ministryně spravedlnosti podává ve prospěch či v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud konstatuje, že stížnost pro porušení zákona splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti (k přípustnosti stížnosti pro porušení zákona proti pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce učiněným v řízení vedeném podle z. m. j. s. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 11 Tz 49/2019, bod 11.), přičemž byla podána dílem ve prospěch a dílem v neprospěch obviněného.
14. Protože stížnost pro porušení zákona splňuje veškeré zákonné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, přistoupil Nejvyšší soud, v souladu s §267 odst. 3 tr. řádu, k přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků napadeného usnesení, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Na základě provedeného přezkumu přitom Nejvyšší soud zjistil, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
15. Dříve než Nejvyšší soud rozvede svůj závěr o důvodnosti stížnosti pro porušení zákona, považuje za nezbytné poukázat na dikci dotčených ustanovení z. m. j. s.
16. Z §323 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. vyplývá, že podle tohoto dílu (tj. dílu 1 Hlavy IX z. m. j. s.) se postupuje při uznání a výkonu pravomocného rozhodnutí soudu jiného členského státu vydaného v trestním řízení, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody nebo ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní svobody za současného stanovení dohledu nebo uložení přiměřených omezení nebo povinností uvedených v §324 odst. 1.
17. Podle §328 odst. 1 písm. b) části věty před středníkem z. m. j. s. platí, že samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.
18. Z §328 odst. 5 věty první z. m. j. s. se podává, že samosoudce dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, pokud toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno osvědčení na stanoveném formuláři, toto osvědčení je zjevně neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení podle prohlášení České republiky přijmout.
19. Podle §329 odst. 1 z. m. j. s. platí, že nejde-li o případ uvedený v §326 odst. 2 nebo 3 nebo v §327 odst. 1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu uvedeného v §323 odst. 1 nebo 3, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky.
20. Z §330 odst. 1 části věty první z. m. j. s. plyne, že současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uložená rozhodnutím jiného členského státu vykonají.
21. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že se plně ztotožňuje s argumentací ministryně spravedlnosti v tom směru, že skutek podrobně popsaný ve výroku III. tohoto rozsudku, pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem cizozemského soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu podle práva České republiky. Okresní soud proto nemohl přistoupit k uznání cizozemského rozsudku, neboť tomuto bránila překážka uznání rozhodnutí jiného členského státu zakotvená v §328 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., která spočívá v požadavku tzv. oboustranné trestnosti činu. Tím, že okresní soud uznal cizozemský rozsudek a přiznal mu tak účinky i na území České republiky, porušil zákon v neprospěch obviněného.
22. K uvedenému je třeba říci, že podle skutkové věty cizozemského rozsudku bylo u obviněného zajištěno konopí ve formě sušiny o hmotnosti 2 779 mg (tedy 2,779 g) s průměrnou koncentrací 12,5 % tetrahydrokanabinolu (THC), obsahující tak 347 mg THC (tedy 0,347 g). Rostlina konopí je přitom zařazena do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 4. 1965, č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 458/1991 Sb.) a uvedena v příloze č. 3 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, jako látka omamná. Účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol je pak zařazena do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 21. 4. 1989, č. 62/1989 Sb.) a uvedena v příloze č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, jako látka psychotropní.
23. Z popisu skutku uvedeného v cizozemském rozsudku, jakož i z obsahu osvědčení plyne, že obviněný „ od přesně nezjištěné doby do 21:25 hod. dne 15. 3. 2017 měl bez oprávnění u sebe“ výše specifikované množství sušiny rostliny konopí s uvedeným obsahem účinné látky. Z těchto se však nepodává, že by obviněný sušinu rostliny konopí přechovával pro jiného ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku; jeho jednání současně nelze kvalifikovat jako některou z dalších alternativně stanovených forem jednání uvedených v témže ustanovení (tj., že by tuto obviněný neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl, zprostředkoval, prodal nebo jinak jinému opatřil). Jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku proto jednání obviněného nelze právně kvalifikovat. Jednání obviněného však nelze právně kvalifikovat ani jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv obviněný uvedenou sušinu rostliny konopí (marihuanu) přechovával toliko pro vlastní potřebu [když ze skutkové věty cizozemského rozsudku není zřejmé, že by tak činil pro jiného – argumentum a contrario ]. Je tomu tak proto, neboť ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., vyplývá, že celkové množství sušiny rostliny konopí zajištěné u obviněného (2,779 g), ani celkové množství účinné látky v ní obsažené (0,347 g), nedosahovaly hranice množství většího než malého ve smyslu §284 odst. 1 tr. zákoníku, jež podle uvedeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu v případě konopí činí více než 10 g sušiny a 1 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu. Právní kvalifikace jednání obviněného jako jiného trestného činu podle práva České republiky pak nepřichází v úvahu (srov. dikci ustanovení §285 až 287 tr. zákoníku).
24. Lze tedy shrnout, že jednání obviněného J. K., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem cizozemského soudu, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu podle právního řádu České republiky. Jestliže za této situace, kdy nebyla dána oboustranná trestnost jednání obviněného, okresní soud nerozhodl tak, že rozsudek cizozemského soudu z důvodu uvedeného v §328 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. neuznává, ale naopak uznal daný cizozemský rozsudek na území České republiky, porušil tím jednu ze základních zásad mezinárodní justiční spolupráce v oblasti uznávání rozhodnutí jiných členských států (zásadu oboustranné trestnosti) a současně i zákon v neprospěch obviněného.
25. Nejvyšší soud má za to, že stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení zákona je důvodná i co do dalších námitek, které obsahuje. Jde především o skutečnost, že okresní soud přistoupil k uznání cizozemského rozsudku za situace, kdy byl tímto uložen souhrnný trest, a to aniž by si opatřil pro své rozhodování trestní příkaz cizozemského soudu ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 0T/22/2017. Právě výrok o trestu tohoto trestního příkazu byl totiž rozsudkem cizozemského soudu zrušen a obviněnému byl uložen souhrnný trest, který se vztahuje k oběma odsouzením.
26. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž podává, že: „[j]estliže okresní soud rozhodoval o uznání trestního příkazu, kterým byl obviněné uložen souhrnný trest, jeho rozhodnutí se vztahuje i na předchozí trestní příkaz, u něhož byl v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu zrušen výrok o trestu, když souhrnný trest je ukládán za celou tuto sbíhající se trestnou činnost (za všechny sbíhající se skutky). K uvedené problematice lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tcu 272/2003, z něhož se podává, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí je soud povinen zkoumat všechny činy (skutky), ve vztahu k nimž byl souhrnný trest uložen a v rozhodnutí o uznání uvést všechna rozhodnutí, z jejichž spojení se odsouzení cizozemského soudu sestává. “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 11 Tz 11/2017, bod 16.).
27. Nejvyšší soud přitom z opisu z evidence Rejstříku trestů ze dne 7. 1. 2020 zjistil, že u obviněného je ve zvláštní části evidováno odsouzení shora označeným trestním příkazem cizozemského soudu, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §289 odst. 2 slovenského trestního zákona. Za uvedený trestný čin mu cizozemský soud uložil jednak peněžitý trest ve výši 500 €, pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a dále trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku a tří měsíců.
28. Jestliže tedy cizozemský soud předložil okresnímu soudu toliko osvědčení a svůj rozsudek ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1T/83/2017-57, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest a nikoliv také trestní příkaz téhož cizozemského soudu ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 0T/22/2017, neměl okresní soud dostatečný podklad pro své rozhodnutí o uznání a výkonu rozsudku cizozemského soudu, neboť nemohl zcela komplexně posoudit naplnění podmínky oboustranné trestnosti činu ve smyslu §328 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., protože mu nebylo známo, v čem spočívala trestná činnost obviněného, za niž byl odsouzen shora uvedeným trestním příkazem cizozemského soudu. Za této situace měl okresní soud postupovat podle §328 odst. 5 z. m. j. s. a požádat cizozemský soud o opravu zjevně neúplného osvědčení a zaslání označeného trestního příkazu téhož cizozemského soudu. Jestliže tak neučinil a rozhodl o uznání cizozemského rozsudku, porušil tímto postupem zákon v neprospěch obviněného.
29. Konečně má Nejvyšší soud za to, že ministryni spravedlnosti je třeba dát za pravdu i v tom směru, že porušení zákona lze spatřovat také ve skutečnosti, že okresní soud rozhodl toliko o uznání trestu uloženého rozsudkem cizozemského soudu a povinnosti spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku anebo jinému výchovnému programu. Jak se totiž podává z §330 odst. 1 z. m. j. s., samosoudce současně s rozhodnutím o uznání rozhodne, že se trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uložená rozhodnutím jiného členského státu vykonají.
30. Jak Nejvyšší soud uvedl již dříve, je třeba si uvědomit, že oba výroky, tedy jak o uznání, tak o výkonu, spolu navzájem souvisí, tvoří nedílnou součást výrokové části rozhodnutí a proti oběma je přípustná stížnost, která má odkladný účinek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 54/2016, uveřejněný pod č. 25/2017 Sb. rozh. tr., bod 18.). Vykonávací výrok okresního soudu tedy měl být v souladu s §330 odst. 1 z. m. j. s. formulován tak, že se vykoná uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným, jakož i povinnost obviněného spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku nebo jinému výchovnému programu. Dlužno dodat, že okresní soud pochybil rovněž tím, že ve výroku o uznání trestu tento nijak blíže nespecifikoval, když uvedl, že se uznává „tam uložený trest“ (myšleno uložený rozsudkem cizozemského soudu), ačkoliv v rámci výroku o uznání, stejně jako v případě výroku o výkonu, je třeba daný trest, ochranné opatření, dohled, přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost uloženou rozhodnutím jiného členského státu náležitě vymezit. Platí přitom, že při výkonu uznaného trestu, o jehož výkonu bylo rozhodnuto podle §330 odst. 1 z. m. j. s., se postupuje podle příslušných ustanovení hlavy dvacáté první trestního řádu (v tomto případě by byl namístě postup podle §329 ve spojení s §330a tr. řádu).
31. Jakkoliv Nejvyšší soud vzal v potaz i hodnotící úvahu státního zástupce stran možného nahlížení na absenci výroku o výkonu uznaného trestu, dohledu a přiměřené povinnosti podle §330 odst. 1 z. m. j. s. jako na porušení zákona v neprospěch obviněného (z důvodu nejistoty na straně obviněného stran jeho povinností plynoucích z takového vadného rozhodnutí), je toho názoru, že zákon byl v tomto případě porušen ve prospěch obviněného, a to z důvodu nevykonatelnosti takto uznaného trestu, dohledu a přiměřené povinnosti na území České republiky.
32. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud vyslovil ke stížnosti ministryně spravedlnosti, že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 Nt 402/2018-26, byl porušen zákon dílem v neprospěch obviněného J. K. v §329 odst. 1 ve spojení s §328 odst. 1 písm. b), odst. 5 z. m. j. s., a dílem ve prospěch téhož obviněného v §330 odst. 1 z. m. j. s. Za této situace pak Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného usnesení okresního soudu, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
33. I přes zjištěné vady napadeného usnesení okresního soudu však bylo možné v dané věci obratem učinit na podkladě původně zjištěného skutkového stavu ve smyslu §271 odst. 1 tr. řádu rozhodnutí nové, a to aniž by bylo třeba věc přikázat okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud proto rozhodl za současného zrušení napadeného usnesení okresního soudu sám tak, že podle §328 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., se neuznává na území České republiky rozsudek Okresního soudu v Malackách ze dne 5. 3. 2018, č. j. 1T/83/2017-57, který nabyl právní moci 5. 3. 2018, jímž byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, jedů nebo prekurzorů, jejich držení a obchodování s nimi podle §172 odst. 1 písm. d) slovenského trestního zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a byla mu uložena povinnost spočívající v příkazu podrobit se v součinnosti s probačním a mediačním úředníkem anebo jiným odborníkem programu sociálního výcviku nebo jinému výchovnému programu, neboť skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.