ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1452.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1452/2020-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné AAAukcie s. r. o. , se sídlem v Nitře, Farská 25, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 46807870, zastoupené JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti povinné J. H. , dříve Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 752/10, pro 2 140 023,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 2271/2018, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2019, č. j. 39 Co 249/2019-85, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 11. 2019, č. j. 39 Co 249/2019-85, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 6. 2019, č. j. 65 EXE 2271/2018-52, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce, nařízené pro shora specifikovanou pohledávku oprávněné společnosti podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, č. j. 74 Cm 180/2011-138, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 14 Cmo 20/2013-215 (dále též „exekuční titul“), a vedené pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 006 EX 1308/18.
2/ Odvolací soud vyšel z toho, že povinná v návrhu na zastavení exekuce argumentovala přihlášením exekvované pohledávky oprávněnou do insolvenčního řízení vedeného vůči povinné (úpadkyni) Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 21854/2013 (dále „insolvenční řízení“). V souladu s rozvrhovým usnesením insolvenčního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. MSPH 93 INS 21854/2013-B-98, byla tato pohledávka v původní výši 4 730 000 Kč s příslušenstvím poměrně uspokojena (vyplacením oprávněné ke dni 15. 5. 2017) z výtěžku majetkové podstaty, a to výše jistiny 3 543 414,61 Kč, takže zbývající část neuspokojené pohledávky, tvořené jistinou, činí 1 073 424 Kč (25,081% jistiny). Exekuce tuto částku přesahující je proto v rozsahu 1 066 599,16 Kč a odpovídajících úroků z této částky ode dne uhrazení nedůvodná.
3/ K námitce částečného uspokojení pohledávky oprávněné v insolvenčním řízení odvolací soud odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze (odvolacího soudu v nalézacím řízení), který dovodil, že z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty vyplatila insolvenční správkyně oprávněné na její pohledávku v celkové (zjištěné) výši 5 908 538 Kč částku 3 543 414,61 Kč, z čehož na jistinu připadla poměrná část ve výši 2 139 976,84 Kč a na zákonné úroky z prodlení částka 1 178 538 (počítaná z původní jistiny 4 280 000 Kč za dobu od 1. 6. 2010 do prohlášení úpadku).
4/ Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vycházejícími z principu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat exekuční titul a v této souvislosti ani přezkoumávat, na co byla částka 3 543 414,61 Kč (výtěžek zpeněžení majetkové podstaty), uhrazená oprávněné v době před vydáním exekučního titulu, použita (ve smyslu úhrady jistiny a úroků z prodlení, dále s odkazem na ustanovení §330 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Povinná měla možnost dovolávat se přezkoumání závěrů Vrchního soudu v Praze ohledně „způsobu započítávání“ pohledávky v předcházejícím řízení, což ostatně učinila, avšak Nejvyšší soud její dovolání usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4059/2018, odmítl pro nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání. Protože povinnou označená judikatura Ústavního soudu na posuzovaný případ nedopadá a odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nedovodil v posuzované věci „zjevnou nespravedlnost“ či rozpor s principy právního státu, není návrh povinné na částečné zastavení exekuce důvodný.
5/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Takovou otázkou je, „v jaké situaci lze rozhodnutí nalézacích soudů ve vykonávacím řízení posuzovat“ a „co lze pokládat za zjevnou nespravedlnost“ . Podle dovolatelky totiž byla v posuzované věci porušena „její základní práva“, je-li „nesprávné započtení“ v nalézacím a exekučním řízení „zcela extrémní nespravedlností vůči její osobě“. Odkázala-li dovolatelka v exekučním řízení na konkrétní rozhodovací praxi Ústavního soudu, odvolací soud uvedenou judikaturu vyložil „extrémně restriktivně“. Navrhla, aby dovolací soud exekuci „co do částky 1 066 599,16 Kč na jistině a na odpovídajících úrocích z této částky ode dne uhrazení“ zastavil, in eventum aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání zdůraznila, že z dovolání není patrné, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva dosud nebyla řešena, čímž není vymezena přípustnost dovolání. Dovolatelka si pro sebe zajistila výhodnější režim insolvenčního řízení a není nucena dlužnou částku hradit „v podstatě podruhé“. Z výtěžku insolvenčního řízení došlo k částečnému splnění vymáhané pohledávky, nikoli k započtení, neboť oprávněná si žádným jednáním nic nezapočítávala. Exekuční titul byl přezkoumán na všech stupních soudního řízení (včetně soudu Ústavního, který ústavní stížnost povinné usnesením ze dne 5. března 2019, sp. zn. II. ÚS 254/19, odmítl), aniž byla nalezena zjevná nespravedlnost.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
- dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), současně dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
8/ Z ustálené judikatury dovolacího soudu dlouhodobě vyplývá, že zákonná podmínka přípustnosti dovolání prvotně klade na dovolatele povinnost vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, druhotně pak doložit, že tato hlediska jsou v dané věci také reálně naplněna (z recentních rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3279/2018).
9/ Dovolatelka uvedenému požadavku nedostála, neboť ke zvolenému hledisku dovolacím soudem dosud neřešené otázky přiřadila značně obecnou formulaci „zjevné nespravedlnosti“ (její definice) a otázku obecného principu nepřezkoumatelnosti exekučního titulu v exekučním řízení, což jsou oblasti širšího okruhu právních otázek, které však Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi v mnoha konkrétních variantách řešil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 4014/2019). Jako neméně důležitá se jeví skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu není založeno (nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř.) na řešení otázky započítávání částečného plnění podle pravidel obchodního zákoníku (k čemuž námitky povinné rovněž nepřímo směřovaly), nastala-li skutečnost dílčího plnění na vymáhanou pohledávku před skončením nalézacího řízení a nalézací soudy se s uvedenou skutečností právně vypořádaly (přičemž povinná v uvedené souvislosti využila proti exekučnímu titulu všech dostupných opravných prostředků, včetně podání ústavní stížnosti).
10/ Nejvyšší soud proto bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání povinné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11/ Pro nepřípustnost dovolání se dovolací soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), k nimž ostatně dovolatelka svojí argumentaci ani nevedla.
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu