ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.17.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 17/2020-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti povinné I. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, pro 773 818,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 4283/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 11 Co 280/2019-77, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 9. 2019, č. j. 11 Co 280/2019-77, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále rovněž „soud prvního stupně“) ze dne 2. 7. 2019, č. j. 35 EXE 4283/2012-57, ve výroku o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 12. 2012, č. j. 35 EXE 4283/2012-26, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 14 T 68/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011 (dále rovněž „exekuční titul“), přičemž vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9. Uvedenými rozsudky byla povinná uznána vinnou z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, při současném uložení povinnosti nahradit oprávněné škodu ve výši 773 818,42 Kč (tj. ve výši exekučně vymáhané částky). Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 7. 11. 2012 a dne 3. 12. 2012 byla exekuce nařízena. Následně
- dne 5. 12. 2013 - podala povinná insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení. Městský soud v Praze (v daném kontextu „insolvenční soud“) usnesením ze dne 14. 5. 2014, č. j. MSPH 96 INS 35014/2013-B-8, zahrnul do oddlužení vymáhanou pohledávku oprávněné a usnesením ze dne 6. 5. 2019, č. j. MSPH 96 INS 35014/2013-B-29, osvobodil povinnou od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „IZ“).
3/ Odvolací soud - se zřetelem ke skutečnosti, že se povinná domáhala svým návrhem, aby exekuce byla zastavena z důvodu jejího osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, tedy i nyní vymáhané pohledávky - předně dovodil, že exekučnímu soudu přísluší řešit otázku, zda vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku splněného oddlužení. Následně - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že posuzované osvobození povinné v insolvenčním řízení se podle §416 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 nevztahuje na pohledávku způsobenou úmyslnou trestnou činností povinné, „která je předmětem tohoto exekučního řízení“. Doplnil, že k projednání návrhu povinné nebylo nutné nařizovat jednání, protože již ze samotných tvrzení povinné a z obsahu exekučního spisu „je zcela zjevné, že návrh na zastavení nelze posoudit jako důvodný“, takže projednání věci by vedlo jen k oddálení rozhodnutí, k němuž soudy obou stupňů při řešení rozhodné právní otázky na základě kompletního a uceleného přehledu dospěly.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozhodná právní otázka nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“). Takovou otázkou je, zda „je soud rozhodující o návrhu na zastavení exekuce oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že se insolvenční dlužník (povinný v exekučním řízení) osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, za situace, kdy se toto osvobození vztahuje i na pohledávku vymáhanou v exekučním řízení, která podle názoru exekučního soudu vůbec neměla být v insolvenčním řízení uspokojována, ale insolvenční soud ji z insolvenčního řízení nevyloučil“. Podle názoru dovolatelky bylo možné vymáhanou pohledávku vyloučit „hned v začátku insolvenčního řízení“. Oprávněná ostatně pohledávku sama do insolvenčního řízení přihlásila a proti usnesení o osvobození povinné od placení pohledávek ani nepodala odvolání, ačkoli tímto rozhodnutím „fakticky nastaly účinky“ ve vztahu k vymáhané pohledávce. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolatelkou předestřené otázce uvedla, že „povinná si zřejmě není vědoma výjimky uvedené v §416 IZ, když per analogiam by soudům nepříslušelo udělat výjimku z pravidla stanoveného v tomto paragrafu“. Dovolatelka se ve vztahu k nároku z odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným protiprávním jednáním nemůže odvolávat na osvobození přiznané insolvenčním soudem.
6/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
7/ Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi připomněl, že osvobození podle §414 a 415 IZ se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (srov. §416 odst. 1 IZ). V této souvislosti dovodil, že pro pohledávky uvedené v §416 odst. 1 IZ platí výluka z účinků osvobození dlužníka od placení dluhů bez ohledu na to, zda je věřitel předtím přihlásil do insolvenčního řízení či nikoli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 2153/2018). Je proto namístě, aby se exekuční soud zabýval tím, zda pohledávka oprávněné, ohledně jejíhož uspokojení se vede exekuce, má skutečně charakter pohledávky způsobené úmyslným porušením právní povinnosti; pro takový případ ji lze nuceně vykonat i poté, co byl povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020).
8/ Od uvedeného judikatorního závěru Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Ve vztahu k dovolatelkou zvolenému předpokladu přípustnosti dovolání tudíž platí, že předestřená právní otázka již byla dovolacím soudem vyřešena a povinná proto zkoumanou obligatorní náležitost dovolání nevystihla.
9/ Nejvyšší soud se zřetelem k předchozímu zjištění dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu