ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1858.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1858/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému R. K. , narozenému dne XY, bytem XY, pro 130 278 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 108 EX 00236/20, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2020, sp. zn. 64 Co 69/2020, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2020, sp. zn. 64 Co 69/2020, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň – město, usnesením ze dne 17. 2. 2020, č. j. 108 EX 00236/20-12, zamítl exekuční návrh oprávněné ze dne 19. 12. 2019 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu exekuce a že soudnímu exekutorovi se nepřiznává náhrada nákladů exekuce. Soudní exekutor zjistil, že oprávněná se exekučním návrhem domáhala vedení exekuce proti povinnému na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 6. 9. 2019, č. j. 29 C 99/2019-59 (dále též jen „exekuční titul“), který byl vydán na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2018, uzavřené mezi oprávněnou a povinným, že na základě smlouvy o úvěru byl povinnému poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 105 000 Kč, který se povinný zavázal splatit v 18 měsíčních splátkách, každá ve výši 11 048 Kč, že celková částka splatná povinným činila 198 864 Kč, že úroková sazba stejně jako RPSN byla sjednána ve výši 146,25 % ročně a že RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v době uzavření úvěru činily v průměru 10,02%. Soudní exekutor, vázán pokynem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 11. 2. 2020, č. j. 19 EXE 163/2020-30, dospěl k závěru, že v úvěrové smlouvě, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, byl sjednán nepřiměřený úrok ve výši podstatně přesahující úrokovou sazbu v době jeho sjednání obvyklou, neboť RPSN sjednaná ve smlouvě o úvěru tvoří více než čtrnáctinásobek v době uzavření úvěru obvyklé úrokové míry. Z tohoto důvodu je ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve zjevném rozporu s dobrými mravy a absolutně neplatné a je dán důvod pro zamítnutí exekučního návrhu.
2. K odvolání oprávněné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 64 Co 69/2020, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul v projednávané věci trpí zásadními vadami, pro který není možný jeho výkon. Smlouva o úvěru uzavřená mezi oprávněnou a povinným, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, zakládá nepřiměřenou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, zjevně se příčí dobrým mravům a jako celek je absolutně neplatná. Nejde přitom pouze o výši úroků, které byly v nalézacím řízení oprávněnou požadovány v nominální sazbě 93,59 % ročně (i tato sazba však téměř desetinásobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu) a nikoliv ve smluvené výši, ale je třeba rovněž zohlednit i skutečnost, že úvěrovou smlouvu uzavíral profesionál se spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a její podobu nemohl povinný jako spotřebitel ovlivnit, že ujednání o právu požadovat úrok z úroku a o způsobu přirůstání úroku jsou netransparentní a nesrozumitelná a že v případě porušení té samé povinnosti byl povinný sankcionován smluvní pokutou a dalšími náklady, které tvořily další smluvní pokutu. Uzavření úvěrové smlouvy ze strany oprávněné bylo vedeno záměrem oprávněné obohatit se na úkor slabší osoby, exekuční titul vydaný na jejím základě proto není možné vykonat.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že odvolací soud neměl pravomoc v rámci řízení o exekučním návrhu přezkoumávat exekuční titul ve formě pravomocného rozsudku soudu, činil tak navíc bez nařízení jednání, čímž znemožnil oprávněné hájit svá práva a vyjádřit se k argumentům soudu. Odvolací soud odepřel výkon exekučního titulu v rozsahu celého návrhu, tedy i do jistiny poskytnutého úvěru, ačkoliv povinný na úvěr doposud neuhradil ničeho. Povinný byl neaktivní po celou dobu nalézacího řízení, v jeho průběhu nevznesl žádné námitky, proti vydanému exekučnímu titulu nepodal odvolání a nebrojil ani proti nařízení exekuce, proto zde nebyl dán důvod pro přezkum ze strany exekučního soudu. Posuzoval-li odvolací soud výši sjednaného úroku, zabýval se nepřípustným věcným přezkumem exekučního titulu, přestože byl sjednaný úrok přezkoumán soudem v nalézacím řízení a přiznán pravomocným exekučním titulem. Odvolací soud současně nepřípustně porušil práva dovolatelky, když potvrdil rozhodnutí soudního exekutora o úplném zamítnutí exekučního návrhu, ačkoliv bylo možné exekuční návrh zamítnout pouze do výše přesahující ústavní limit úroku. Odkazoval-li odvolací soud při posouzení otázky výše smluvního úroku na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/2018, je jeho odkaz nepřípadný, neboť opomenul, že Ústavní soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou úroků z prodlení a nikoliv smluvním úrokem. Smluvní úrok přitom nemá sankční funkci, je protiplněním za zapůjčení prostředků a jeho úhrady si byl povinný již při vzniku smluvního vztahu vědom. Smluvní úrok přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím přitom nelze přezkoumávat v rámci návrhu na zastavení exekuce, tím spíše tento přezkum není možný v řízení o exekučním návrhu a bez návrhu povinného. Dovolatelka již v podaném odvolání zpochybňovala použitelnost údajů v databázi ARAD, neboť neodpovídají reálným úrokovým sazbám úvěrů na trhu v České republice, jsou nižší než obvyklá úroková míra u spotřebitelských bankovních úvěrů, zahrnují i údaje o úvěrech na bydlení a úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů, avšak odvolací soud se s těmito námitkami oprávněné nevypořádal. Odvolací soud rovněž zohledňoval pouze úrokové sazby bank, avšak nepřihlížel již k výši sazeb peněžních ústavů, čímž se odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či 33 Odo 236/2005), podle kterého nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (a nikoliv bank), a ani se s těmito námitkami oprávněné řádně nevypořádal. Odvolací soud se nevypořádal ani s rozdílem mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou a ve svém rozhodnutí tyto sazby ani nerozlišoval. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo řádně odůvodněno, když odvolací soud uvedl, na základě kterých zákonných ustanovení dospěl ke svému rozhodnutí, když pouze konstatoval, že přihlédl k judikatuře, kterou však řádně nespecifikoval. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení otázky (zda a do jaké míry lze zamítnout návrh na zahájení exekuce, případně exekuci zastavit z důvodu, že plnění vymáhané na základě exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu je v rozporu se zásadami demokratického právního řádu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je důvodné.
5. Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
6. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
7. Dále Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení . Naopak úroky z prodlení, jejichž výše nepřekračuje pravidla dle §122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení, a stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
8. Nejvyšší soud se následně ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, zabýval otázkou, zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) ohledně úroku z prodlení toliko v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení protiústavní, a dovodil, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Připustil, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvedl, že ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení §39 obč. zák. lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), s tím, že při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněné pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Soudního dvora EU C-40/08 Asturcom Telecomunicationes SL)], avšak uvedená rozhodnutí nejsou v projednávané věci relevantní, neboť v nich byla posuzována platnost úroků z prodlení v nalézacím řízení a nemožnost jejich moderace (pro případ i jen jejich částečné neplatnosti), a nikoli v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce), ve kterém je možné v rámci částečného zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuce) lze hodnotit pouze to, zda a do jaké míry rozhodnutím soudu v nalézacím řízení přiznané příslušenství pohledávky již odporuje právním zásadám demokratického státu (srov. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).
9. V projednávané věci je nezbytné zdůraznit rozdíl mezi exekučním titulem ve formě rozsudku a rozhodčího nálezu. Je-li exekučním titulem pravomocný a vykonatelný rozsudek nalézacího soudu, nemůže exekuční soud shledat, že tato forma exekučního titulu je součástí celkového „obchodního konstruktu“ poškozujícího zájmy povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), neboť jde o exekuční titul vydaný nezávislým a nestranným orgánem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020). Ze shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, se naopak podává, že exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit nebo exekuční návrh zamítnout) pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Je tedy věcí odvolacího soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Právě uvedená úvaha neznamená věcný přezkum exekučního titulu (např. mravnosti přisouzeného plnění z pohledu hmotného práva) v řízení o zastavení exekuce (resp. rozhodnutí o exekučním návrhu), ale omezuje se pouze na zjištění, do jaké míry je v daném případě zcela nepřípustné (v rozporu se zásadami demokratického právního státu), aby exekuční titul ve formě rozhodnutí nezávislého soudu byl zcela nebo zčásti (např. ohledně celého příslušenství) naplněn. Tuto úvahu přitom musí provést soud z úřední povinnosti (tedy i bez návrhu povinného), neboť odporuje-li exekučním titulem přiznané plnění právním zásadám demokratického právního státu a nařízením exekuce by mělo dojít k popření základních principů demokratického právního řádu (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo i srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), nelze těmto právům oprávněného poskytnout ochranu a je dán důvod pro odepření výkonu vykonatelného exekučního titulu v kterékoliv fázi exekučního řízení i z moci úřední.
10. Namítá-li oprávněná, že při rozhodování měl odvolací soud přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že povinný byl v nalézacím řízení pasivní a ani nijak nebrojil proti nařízení exekuce, nelze její námitce přisvědčit. V případě, že je dán důvod pro zastavení exekuce i bez návrhu (například pro nesoulad exekuce se zásadami demokratického státu) podle §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, není případná pasivita povinného v nalézacím ani ve vykonávacím řízení rozhodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16). Namítá-li oprávněná dále, že povinný s rozhodnutím o zamítnutí exekučního návrhu nebyl seznámen, není její námitka relevantní, neboť se dovolává údajného procesního pochybení, které mělo být k neprospěchu povinného a nikoliv oprávněné. Takového případného procesního nedostatku se však může dovolat pouze účastník, jemuž tento postup soudu mohl způsobit újmu na jeho procesních právech.
11. Závěrem dovolací soud dodává, že zvažuje-li soud, zda je na místě zcela nebo zčásti zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (popřípadě ze stejných důvodu zamítnout exekuční návrh), zohlední existenci ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. V odůvodnění nového rozhodnutí se odvolací soud rovněž vypořádá se všemi námitkami účastníků.
12. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu (Krajskému soudu v Plzni) vrátil k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
13. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu