ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1934.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1934/2020-197
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce P. F. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka č. 3/4, proti žalované M. Z. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 395/15, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 256/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 217/2018-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 217/2018-127, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. června 2018, č. j. 8 C 256/2016-107, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 8 C 256/2016-107, zamítl žalobu na vyloučení motorového vozidla XY, RZ XY, VIN XY, ze soupisu majetku v exekuci sp. zn. 203 Ex 06986/16 (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 22 294 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že žalobce se domáhal vyloučení motorového vozidla značky XY, RZ XY, rok výroby 2009, VIN XY (dále též jen „předmětné vozidlo“), z exekuce vedené na návrh žalované jako oprávněné u Exekutorského úřadu v Přerově proti povinnému L. K. (dále též jen „povinný“), pod sp. zn. 203 EX 06986/16, že dne 7. 3. 2016 byla mezi žalobcem a povinným uzavřena smlouva o koupi předmětného vozidla za cenu 495 000 Kč, že dne 7. 3. 2016 zaplatil povinný částku 439 000 Kč ve prospěch účtu Exekutorského úřadu v Přerově s uvedením původu finančních prostředků jako „získaný úvěr nebo půjčka“, čímž doplatil zbývající částku k vymožení v exekuci vedené proti povinnému u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 203 EX 03225/2016, a že následně bylo předmětné vozidlo sepsáno v další exekuci vedené rovněž na návrh žalované jako oprávněné u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 203 EX 06986/16. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku exekuce vedené u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 203 EX 03225/16 nebyl povinný oprávněn disponovat (ode dne 1. 2. 2016, kdy byl vydán exekuční příkaz a kdy bylo exekucí postiženo předmětné vozidlo) s předmětným vozidlem, a to až do dne 7. 3. 2016, kdy došlo k zániku účinků ustanovení §44a odst. 1 a §47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), v důsledku dobrovolné úhrady částky 438 997 Kč povinným na účet soudního exekutora. Tuto úhradu byl povinný schopen provést pouze na základě úhrady kupní ceny, resp. zálohy na kupní cenu, žalobcem povinnému. Prodejem předmětného vozidla tak povinný neoprávněně disponoval se svým exekucí postiženým majetkem a na základě této dispozice získal finanční prostředky, které využil k úhradě exekuce. Tímto jednáním (prodejem předmětného vozidla), ke kterému povinný nebyl oprávněn, porušil svou povinnost v ustanovení §44a odst. 1 a §46 odst. 6 ex. řádu (aniž by současně splnil podmínky ustanovení §44a odst. 4 ex. řádu), proto je neplatné a na jeho základě nemohlo dojít k převodu vlastnictví předmětného vozidla z povinného na žalobce. Soud prvního stupně nad rámec uvedeného dovodil, že povinný si byl vědom svých závazků v mimořádné výši a rovněž i skutečnosti, že jeho jednání (prodej předmětného vozidla) je mimo zákonné limity, když v pokladním dokladu vyplněném při složení částky 438 997 Kč na účet Exekutorského úřadu v Přerově neuvedl skutečný zdroj finančních prostředků, ale uvedl nepravdivý údaj, že zdrojem byl získaný úvěr nebo půjčka, proto jeho jednání není možné podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), poskytnout ochranu.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 17 Co 217/2018-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 15 032 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.), a že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 675 Kč k rukám zástupce žalované (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že převodem vlastnického práva k předmětnému vozidlu, které bylo zařazené do soupisu, na žalobce, porušil povinný svou povinnost stanovenou ustanovením §44a odst. 1 a §47 odst. 6 ex. řádu, neboť uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a povinným nesporně představuje nakládání s majetkem, a to navzdory poučení po doručení vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce o zákazu nakládání se svým majetkem obecně a výslovně s majetkem, který byl předmětem soupisu (tedy i s předmětným vozidlem). V důsledku porušení ustanovení §44a odst. 1 a §47 odst. 6 ex. řádu je jednání povinného, kterým převedl vlastnické právo k předmětnému vozidlu, absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Je přitom nerozhodné, že povinný dne 7. 3. 2016 zaplatil zbytek vymáhané pohledávky a náklady exekučního řízení sp. zn. 203 EX 03225/16 z peněžních prostředků, které nabyl z prodeje předmětného vozidla, když při vědomí zákazu dispozice s majetkem uvedl jako původ prostředků při vkladu částky 439 000 Kč na účet Exekutorského úřadu v Přerově nepravdivě „získaný úvěr nebo půjčka“. Z kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2016 přitom nevyplývá, že částka 495 000 Kč měla být poskytnuta jako záloha na kupní cenu, naopak je zřejmé, že kupní cena byla žalobcem jako prodávajícím povinnému poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy. Odvolací soud dovodil, že na uvedených závěrech by neměnila nic ani skutečnost, kdyby byla částka 495 000 Kč poskytnuta povinnému jako záloha na kupní cenu předmětného vozidla, neboť by stále šlo o dispozici s vozidlem, na které se však až do doby skončení exekuce vztahovalo inhibitorium. Podle odvolacího soudu není v projednávané věci přiléhavá judikatura dovolacího soudu (např. sp. zn. 20 Cdo 2613/2011), podle které je třeba inhibitorium a jeho důsledky nezbytné posuzovat s ohledem na celkový stav řízení a s přihlédnutím k jeho účelu, kterým je ochrana oprávněného. Odvolací soud dospěl k závěru, že tyto závěry jsou uplatnitelné v situaci, kdy jsou v rámci exekuce oprávnění a případní věřitelé uspokojeni z jiného majetku v rámci exekučního řízení, avšak nikoliv ze sepsaného majetku, se kterým povinný nakládal navzdory již existujícímu inhibitoriu. Odvolací soud uzavřel, že je v rozporu s účelem exekučního řízení a obcházením zákona, pokud povinný poruší zákaz prodeje sepsaných věcí, sám tento sepsaný majetek prodá a z prostředků získaných z tohoto prodeje následně v rámci exekučního řízení uspokojí své věřitele.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud vyřešil otázku uplatnění generálního i speciálního inhibitoria v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutí 20 Cdo 2613/2011, 31 Cdo 4545/2008), tedy bez ohledu na stav exekučního řízení vedeného u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, sp. zn. 203 EX 3225/2016, a bez ohledu na skutečnost, že povinný všechny své závazky v exekuci v celé výši dne 7. 3. 2016 splatil. Vyrozumění o zahájení další exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 06986/16, bylo povinnému doručeno až dne 14. 3. 2016, platnému uzavření kupní smlouvy a převodu vlastnictví k předmětu koupě tak nebránilo žádné inhibitorium (vyplývající z exekuce vedené pod sp. zn. 203 EX 3225/2016, ani z jiné exekuce). Dovolatel namítá, že účelem exekučního řízení je primárně vymožení pohledávky oprávněného a účelem generálního i speciálního inhibitoria je ochrana práv věřitelů a jejich vymáhaných pohledávek před takovým právním jednáním povinného, které by vedlo nebo mohlo vést k znemožnění, ztížení či jen ohrožení uspokojení jejich pohledávek. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci povinný ještě před uzavřením kupní smlouvy, předáním a převzetím vozidla zcela splatil celou pohledávku, která byla vymáhána v exekuci, pro niž platilo generální i speciální inhibitorium, nemohlo následně jakýmkoliv jednáním povinného, včetně prodeje jeho majetku, dojít k žádné újmě u jeho věřitelů, kteří byli generálním i speciálním inhibitoriem chráněni před vyváděním majetku dlužníka z exekuce či snižováním jeho hodnoty. Podle dovolatele nebrání aplikaci závěrů obsažených v judikatuře dovolacího soudu na projednávanou věc ani skutečnost, že povinný uspokojil exekucí vymáhanou pohledávku před formálním ukončením exekuce, tedy před vydáním oznámení o skončení exekuce a jeho doručení povinnému. Podstatné je totiž podle dovolatele pouze to, že zákaz nakládání s majetkem povinného v okamžiku kupní smlouvy a převodu vlastnického práva povinného z důvodu uhrazení vymáhané pohledávky již povinného nestíhal. Neplatnost právního jednání povinného nemohlo způsobit ani speciální inhibitorium, neboť kupní smlouva byla uzavřena až poté, co došlo k zaplacení vymáhané pohledávky; před splacením dluhu učinil povinný pouze nabídku k uzavření kupní smlouvy, přičemž samotná oferta porušením generálního ani speciálního inhibitoria není. Před uzavřením kupní smlouvy nebyly finanční prostředky povinnému předány jako kupní cena, ale jako jistota zúčtovatelná oproti kupní ceně v případě uskutečnění koupě, či vratná v případě jejího neuskutečnění. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v otázce dopadů tzv. generálního a speciálního inhibitoria odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.
5. Podle §44a odst. 1 ex. řádu nerozhodl-li exekutor podle §44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.
6. Podle §47 odst. 6 ex. řádu majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné.
7. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněném pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že generální inhibitorium slouží k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů, nikoliv však dalších osob či dokonce povinného, který tak může účinně zpochybnit své vlastní úkony v časově neomezené lhůtě. Nejvyšší soud v dané věci dále uzavřel, že důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení tzv. generálního inhibitoria se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Není žádného důvodu se domnívat, že by sankcí absolutní neplatnosti měly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci (např. proto, že oprávněný vzal po nepravomocném nařízení exekuce svůj návrh zpět nebo proto, že povinný uspěl s důvodným odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce). Stejně tak platí, že není žádného důvodu pojit s příslušným úkonem povinného, porušujícím v době, kdy byl učiněn, generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) došlo k zastavení exekuce proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci; jinak řečeno,
dojde-li k zastavení exekuce, aniž byl exekucí postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitorem, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. Je tomu tak proto, že tzv. generální inhibitorium slouží v mezích zahájeného exekučního řízení k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany, je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných. Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), netřeba dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu §44 odst. 7 ex. řádu (ve znění do 31. 10. 2009).
8. Shora uvedené závěry poté našly své uplatnění např. v usnesení ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2613/2011, v němž Nejvyšší soud uvedl, že uspěje-li oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není žádného důvodu dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu §44 odst. 7 e. ř. (ve znění do 31. 10. 2009).
9. Posléze Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1503/2019, v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem uzavřel, že kupní smlouva o prodeji motorového vozidla uzavřená poté, co soudní exekutor vydal exekuční příkaz prodejem tohoto motorového vozidla, není neplatná, jestliže kupní cena sloužila k úplnému uspokojení pohledávky oprávněného a nákladů exekuce a proti povinnému nebylo vedeno žádné jiné exekuční řízení. Konečně Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1270/2020, dovodil, že uzavřel-li povinný v době od 1. 11. 2009 smlouvu o postoupení pohledávky, i když mu to zakazovalo tzv. generální inhibitorium podle §44a odst. 1 ex. řádu, pokládá se toto jeho právní jednání za platné, i když se oprávněná osoba v exekuci dovolala jeho neplatnosti, jestliže toto právní jednání s ohledem na výsledek exekuce nepoškodilo majetkové zájmy oprávněného.
10. V projednávané věci odvolací soud dovodil (zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá), že povinný s žalobcem dne 7. 3. 2016 uzavřel smlouvu o prodeji předmětného vozidla, čímž porušil tzv. generální i speciální inhibitorium nastolené v exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 03225/16, které jej zatěžovalo při dispozici s předmětným vozidlem. Uzavřel, že judikatura dovolacího soudu uváděná žalobcem „dopadá na situace, kdy v rámci exekuce jsou oprávnění a případní věřitelé uspokojeni z jiného majetku v rámci exekučního řízení, avšak nikoliv z toho majetku, se kterým povinný nakládal v rozporu inhibitoriemi. Za situace, kdy oprávněný a přihlášení věřitelé jsou uspokojeni v rámci exekučního řízení z jiného majetku, skutečně pak není důvod, aby na právní úkon povinného, který učinil v rozporu se zákazem nakládat se sepsaným majetkem, byl považován za neplatný dle ustanovení §44 odst. 6 ex. řádu. Dle názoru odvolacího soudu by však bylo v rozporu s účelem samotného exekučního řízení, aby byla akceptována situace, kdy povinný poruší zákaz prodeje sepsaných věcí a sám tento sepsaný majetek prodá a z prostředků získaných z tohoto prodeje následně v rámci exekučního řízení uspokojí své věřitele. Takovýto postup lze dle názoru odvolacího soudu označit za „obcházení zákona a celého smyslu exekučního řízení.“
11. S uvedeným závěrem odvolacího soudu se však dovolací soud neztotožňuje. Ze shora uvedené judikatury se naopak podává, že smyslem institutů tzv. generálního a speciálního inhibitoria a exekuce jako takové je uspokojení vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů exekuce na straně oprávněného. Jestliže exekuce později skončila vymožením, není namístě trvat na tom, že případné porušení generálního a speciálního inhibitoria ze strany povinného má mít za následek neplatnost takového právního jednání povinného. Účel exekuce totiž byl naplněn tím, že veškeré v dané exekuci vymáhané plnění bylo uhrazeno. Přitom není podstatné, zda k porušení generálního nebo i speciálního inhibitoria došlo při dispozici s movitou věcí, která již byla pojata do soupisu, nebo při nakládání s majetkovou hodnotou, která dosud nebyla pojata do soupisu, nebo nebyla adresně postižena exekučním příkazem. Rozhodující je skutečnost, že vymáhané plnění bylo zcela uspokojeno, takže není důvodu trvat na tom, že právní jednání povinného, při němž došlo k porušení generálního nebo speciálního inhibitoria, je neplatné. Zápověď k právnímu jednání povinného skrze generální nebo speciální inhibitorium se přitom projevuje jen v poměrech exekuce, v níž k inhibitoriu došlo. Pouze s touto exekucí se totiž spojují následky předpokládané v §44a odst. 1 ex. řádu a §47 odst. 6 ex. řádu, tedy možnost oprávněného a soudního exekutora namítnout tzv. relativní neplatnost právního jednání povinného, případně to, že soudní exekutor se chová, jako by právní jednání povinného bylo absolutně neplatné. K jinému závěru nelze dojít ani na podkladu výše popsané judikatury dovolacího soudu, jež zjevně vychází z toho, že je-li exekuce ukončena, aniž by došlo k realizaci majetkového hodnoty, s níž povinný během exekuce disponoval v rozporu s generálním nebo speciálním inhibitoriem, není nadále namístě zastávat postoj, že dispozice se strany povinného je neplatným právním jednáním. Právní závěr odvolacího soudu, že účinky porušení generálního i speciálního inhibitoria se projevily skrze neplatnost smlouvy o prodeji automobilu ze dne 7. 3. 2016, jež se bez dalšího projevila i v následující exekuci vedené pod sp. zn. 203 Ex 06986/16, je tedy nesprávný.
12. Zvláštní okolností charakterizující posuzovanou věc je skutečnost, že vzápětí po ukončení exekuce, v níž mělo dojít k porušení generálního i speciálního inhibitoria a jež přesto skončila vymožením (vedené pod sp. zn. 203 Ex 3225/16), došlo za účelem uspokojení jiné pohledávky téže oprávněné, k zahájení další exekuce (vedené pod sp. zn. 203 Ex 06986/16), v níž byla podána předmětná vylučovací žaloba. O vedení další exekuce byl povinný podle zjištění soudu prvního stupně vyrozuměn dne 16. 3. 2016 (tedy po podpisu smlouvy o prodeji předmětného vozidla ze dne 7. 3. 2016), dne 30. 3. 2016 exekutor vydal exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinného a dne 23. 5. 2016 došlo k sepisu předmětného vozidla i v této nové exekuci.
13. Uvedenou výjimečnou okolností se však odvolací soud prozatím nezabýval, a to ani ve smyslu argumentace žalované, že převod předmětného vozidla na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2016 mezi žalobcem a povinným byl jen účelovým jednáním „na oko“ a že povinný tímto jednáním chtěl docílit, aby k uspokojení nejen dluhu oprávněné v exekuci vedené pod sp. zn. 203 Ex 3225/16, ale i dalších pohledávek oprávněné, nemohlo dojít exekučním prodejem předmětného vozidla v případně následujících exekucích. V této souvislosti odvolací soud ani nezjišťoval, zda oprávněná mohla společně s exekučním návrhem ve věci vedené pod sp. zn. 203 Ex 3225/16 podat i exekuční návrh, na jehož základě později došlo k zahájení exekuce vedené pod sp. zn. 203 Ex 06986/16, případně proč tak neučinila, takže ve věci vedené pod sp. zn. 203 Ex 06986/16 nedošlo k nastolení generálního ani speciálního inhibitoria do dne 7. 3. 2016, kdy došlo k uzavření smlouvy o prodeji předmětného vozidla. Teprve po zvážení těchto i případných dalších okolností případu bude možné posoudit, zda smlouva o prodeji předmětného vozidla ze dne 7. 3. 2016 (dospěje-li odvolací soud k závěru, že skutečně byla uzavřena, srov. s ustanoveními §574 a násl. o. z.) byla ze strany povinného zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (srov. §8 o. z.). A to i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem povinný použil prostředky získané údajným prodejem předmětného vozidla. V rámci této úvahy soud rovněž nepomine existenci ustanovení §589 o. z.
14. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Prostějově) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
15. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu