ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2055.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2055/2019-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 298 201,87 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 15 EXE 8049/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 189/2018-203, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 189/2018-203, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 15 EXE 8049/2012-54, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Uvedl, že exekučním titulem je rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem ze dne 16. 4. 2012, č. j. P 105/12-10, na základě rozhodčí smlouvy uzavřené dne 18. 10. 2011, v níž se účastníci dohodli, že veškeré spory vzniklé z Dohody o uznání dluhu č. 1084093116 se splátkovým kalendářem (dále jen „dohoda o uznání dluhu“) budou řešeny v rozhodčím řízení. Soud uzavřel, že smluvní strany se v rozhodčí smlouvě jednoznačně (transparentně) dohodly na rozhodci (rozhodcích) způsobem vyhovujícím §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a rozhodce měl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Uvedl též, že rozhodčí smlouva je smlouvou samostatnou a samostatně je tak posuzována i její platnost (nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky). Z dohody o uznání dluhu je jednoznačné, jaký závazek povinný uznává, včetně jeho rozsahu. Povinný navíc nepopírá existenci uznaného dluhu, jeho námitky směřují k výkladu účelu uzavření dohody o uznání dluhu a k získání finančního prospěchu oprávněnou (zvýšení postoupené pohledávky o smluvní pokutu v částce 57 866,11 Kč, jež tvoří 25% nárůst původní dlužné částky) a pouze tvrdí, že jednání oprávněné spočívající ve vnucení takové závazku nemůže požívat právní ochrany a je v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení povinného, že oprávněná pouze využila strachu a snahy o oddálení řešení problémů dlužníky obecně, soud shledal obstrukčním a poukázal na to, že povinnému byl poskytnut úvěr, smlouva o úvěru byla uzavřena dne 11. 6. 2009 a až dne 18. 10. 2011 z důvodu neplnění závazku byla uzavřena dohoda o uznání dluhu. Uvedl, že ve světle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 (byť nemá jít o věcný přezkum rozhodčího nálezu, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ – úvěrové – smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy a je třeba hodnotit specifické okolnosti konkrétních závazků dlužníka, včetně sankčních, zakomponovaných do úvěrové smlouvy), se nemůže přiklonit k možné úvaze o neplatnosti úvěrové smlouvy, neboť podkladem pro vydání rozhodčího nálezu nebyla úvěrová smlouva, ale dohoda o uznání dluhu, a rovněž proto, že kromě jednorázové pevně stanovené smluvní pokuty ve výši 57 866,11 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z dlužné částky žádné další zajišťovací sankce ujednány nebyly. Dospěl k závěru, že nelze vyhodnotit, že by povinný byl uveden v omyl ohledně smyslu a konkrétního dopadu obou uzavíraných smluv a byl schopen domyslet význam jím uzavíraných dokumentů, v jednání oprávněné proto neshledal rozpor s dobrými mravy. Pokud měl povinný výhrady k uvedeným smluvním pokutám, měl možnost dohodu o uznání dluhu neuzavřít, neboť poskytnutí žádných finančních prostředků od oprávněné na ni vázáno nebylo. Tvrzení povinného o formulářovém tiskopise rozhodčí smlouvy a nemožnosti ovlivnit osoby rozhodců shledal účelovým. Povinný netvrdil žádné mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, a napadá jen samotný adhezní způsob jejího uzavření. Z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem však její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy dovodit nejde. Vztah ekonomické závislosti rozhodce pak nelze spatřovat pouze v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. Dospěl k závěru, že rozhodčí nález je řádným exekučním titulem, neboť nebylo shledáno, že by proces sjednání dohody o uznání dluhu a související rozhodčí smlouva trpěly takovými vadami, které by zapříčinily neplatnost rozhodčí smlouvy, a po obsahové stránce nekolidují ujednání o smluvní pokutě z dohody o uznání dluhu zákonným principům ochrany spotřebitele, a tedy nejsou v přímém rozporu s dobrými mravy.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je transparentní a dostatečně určitá, a tedy platná. Uvedl, že námitka podjatosti rozhodce není způsobilá probíhající exekuci zvrátit, neboť případná podjatost rozhodce není součástí transparentnosti a určitosti doložky, a i kdyby byla prokázána, nezakládá neplatnost rozhodčí doložky; nadto dovodil, že v daném případě ani o zjevnou závislost (podjatost) rozhodce nejde. Neobstojí argument, že rozhodce byl podle doložky oprávněn rozhodovat pouze spor z dohody o uznání dluhu a nikoli spor z hlavního závazku (úvěru), protože formulace obsahující „spor z dohody o uznání dluhu a v souvislosti s ní“ nepochybně míří na všechny závazky z dohody o uznání dluhu vznikající a touto dohodou změněné či utvrzené. Odvolací soud se po podrobném a rozsáhlém rozboru dřívější i stávající judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přiklonil k závěru, že věcný přezkum rozhodčího nálezu není v exekučním řízení možný, a není proto nutné zjišťovat „míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva“ (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok z poskytnuté částky) a řešit, v jaké finanční situaci (tísni) byl povinný v době podepsání rozhodčí doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohla a měla být oprávněná obeznámena, zda po povinném měla požadovat osvědčení o jeho úvěruschopnosti apod. Uvedl, že není podstatné, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Dodal, že i kdyby zohlednil nové judikatorní trendy (s nimiž se však neztotožňuje, nebudou-li osvědčeny rozhodnutím velkého senátu či stanoviskem Nejvyššího soudu), nebyla podkladem rozhodčího nálezu samotná úvěrová smlouva, ale dohoda o uznání již dříve existujícího dluhu ze strany povinného, přičemž tento uznaný dluh ani nemohl být rozhodcem ex officio přezkoumán bez námitky povinného vznesené v rozhodčím řízení. V dohodě o uznání dluhu došlo k navýšení původního závazku o úrok (simulovaný smluvní pokutou) ve výši přibližně 6,8 % ročně a o skutečnou smluvní pokutu (pro případ prodlení s placením nově dohodnutých splátek, které nastalo) ve výši 0,15 % denně z dluhu; odvolací soud v tom žádné překročení základních principů demokratického právního řádu nespatřuje.
3. Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, které s ohledem na specifika daného případu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
A) Je pro příčení se dobrým mravům a obcházení zákona podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), účinného ke dni 18. 10. 2011, neplatná dohoda mezi věřitelem (podnikatelem) a dlužníkem (spotřebitelem), jejímž meritem je splnění dluhu do 10 dní a tato povinnost je zajištěna pokutou 25 % jistiny, jestliže při uzavírání dohody obě strany vědí, že závazek nebude ve lhůtě splněn, ale dojde k uplatnění smluvní pokuty, která má de facto funkci poplatku za možnost splácet dluh ve splátkách? Pokud je takový závazek neplatný, je neplatná i celá dohoda o uznání dluhu a o splátkovém kalendáři, do které byl takový závazek včleněn?
B) Je taková dohoda neplatná pro příčení se dobrým mravům podle §39 obč. zák., pokud je uzavřena se spotřebitelem, který není majetný, nebyla dostatečně posouzena jeho schopnost plnit závazek a lze předpokládat, že uzavření takové dohody ho jen poškodí?
C) Pokud je taková dohoda neplatná jako celek, je neplatná i rozhodčí smlouva, která byla na tuto dohodu přímo navázána, a oba dokumenty byly uzavírány zároveň jako fakticky neoddělitelné dokumenty?
D) Pokud jde o dohodu jako v případě A), kdy věřitel neposoudil schopnost dlužníka splnit závazek do 10 dní, je dané důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.?
E) Pokud byla uzavřena dohoda o uznání dluhu vzniklého z úvěrové smlouvy a k této dohodě byla uzavřena rozhodčí smlouva, která uváděla: „veškeré spory vzniklé z této Dohody nebo v souvislosti s ní, včetně sporů ze směnky vystavené na základě této Dohody, se účastníci Dohody zavazují řešit v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. v platném a účinném znění v jednoinstančním rozhodčím řízení, a to za podmínek uvedených v této Rozhodčí smlouvě uzavřené zároveň s touto Dohodou“, měl rozhodce pravomoc rozhodovat spor o dluhu vzniklém z úvěrové smlouvy?
4. Povinný má za to, že dohoda o uznání dluhu je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a zakázané obcházení zákona, neboť byla od počátku koncipovaná s tím, že nebude splněna a nastoupí smluvní pokuta jako sankce za porušení, která má ve skutečnosti charakter poplatku za uzavření smlouvy. Meritem dohody bylo uznání dluhu a jeho zaplacení ve lhůtě 10 dnů, ač obě strany věděly, že dluh v této lhůtě nebude splacen. Strany tak neučinily úkon vážně, jde o nemožné plnění a zastřený právní úkon. Povinný nebyl schopen závazek splácet pro předlužení a nemohl jej splácet ani po podpisu dohody, čehož si oprávněná musela být vědoma a využila zjevné tísně povinného. Takové jednání je nepoctivé, příčí se dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany. Podmínky v dohodě odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12. Neplatnost dohody má za následek i neplatnost na ni navázané rozhodčí smlouvy. Odvolací soud se chybně nezabýval nemravností smlouvy a skutečností, zda oprávněná dostatečně posoudila úvěruschopnost povinného (schopnost splnit závazek do 10 dní); povinný v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Dovolatel se domnívá, že oprávněná jako podnikatelka vmanipulovala povinného jako spotřebitele do uznání dluhu se splatností 10 dní, ačkoliv věděla, že splněn nebude a že budou uplatněny sankce a její pohledávka se navýší.
5. Povinný dále uvedl, že rozhodčí smlouva vylučovala pravomoc rozhodce rozhodovat spor z původní úvěrové smlouvy, ale mohl rozhodovat pouze spory z dohody o uznání dluhu, která však vytvořila nový závazek pouze ohledně sankcí. Rozhodce tak nemohl rozhodovat o závazku původního věřitele, neboť k tomu neměl dostatek pravomocí – dohoda o uznání dluhu totiž nenahrazuje původní závazek závazkem novým. Povinný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Oprávněná ve vyjádření uvedla, že otázky uvedené pod písm. A), B) a C) již byly Nejvyšším soudem vyřešeny v usnesení ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018, a rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry dovolacího soudu v souladu. Způsob sjednání smluvní pokuty nepovažuje za rozporný s dobrými mravy. Na základě dohody o uznání dluhu měl povinný možnost dluh splatit a bylo mu nově umožněno splácet dluh ve splátkách, nový způsob splácení však nedodržel. Rozhodčí smlouva se vztahuje na závazky, které vyplývají z původní smlouvy, neboť tyto závazky byly zahrnuty do dohody o uznání dluhu a byl dohodnut způsob jejich splácení. Otázky uvedené pod písm. D) a E) představují nové skutečnosti, které jsou v dovolacím řízení nepřípustné. Navíc v řízení nešlo o poskytnutí úvěru (ten povinný čerpal dávno před uzavřením dohody o uznání dluhu), proto je argumentace o neposouzení úvěruschopnosti zcela lichá; věcný přezkum exekučního titulu je pak nepřípustný. Povinný se v rozhodčím řízení nijak nebránil, naopak ze zjevné nedbalosti neuplatňoval svou argumentaci. Povinný netvrdil ani neprokázal, že by tu byly okolnosti, které by poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i její obsah, není v souladu s dobrými mravy, povinný ani nevznesl vůči rozhodčí smlouvě či osobám rozhodců žádné námitky, přestože tak objektivně učinit mohl a procesní práva povinného nebyla zkrácena; údajná ekonomická závislost rozhodce zůstala pouze v rovině nepodložených úvah. Oprávněná nesouhlasí s tím, že je-li neplatná smlouva hlavní (dohoda o uznání dluhu), je neplatná i smlouva rozhodčí. Povinný netvrdil ani neprokázal, že by zde byly natolik extrémní skutečnosti, podle nichž by bylo možné dojít k závěru, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou by byly v kolizi s dobrými mravy či s principy na ochranu spotřebitele. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možnosti exekučního soudu zkoumat v řízení o zastavení exekuce rozpor plnění přiznaného exekučním titulem, jímž je rozhodčí nález, s dobrými mravy.
9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
10. Pokud se týká otázek formulovaných dovolatelem pod písm. A) až D), Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe opakovaně uvedl, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud celkově vyhodnotit, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých povinností založených „hlavní“ smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy, včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 399/2019). Přestože přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, že otázka platnosti „hlavní“ smlouvy bude mít význam pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy při posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla vůbec dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1576/2019).
11. Ačkoli neplatnost smlouvy „hlavní“ sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy nebude odvoditelná ze samotného jejího obsahu, je třeba posoudit, zda tyto ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) nekolidují s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele, a v případě zjištění takové kolize je třeba exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1576/2019).
12. V souzené věci je smlouvou „hlavní“ dohoda o uznání dluhu (ze smlouvy o úvěru). Odvolací soud se v rozporu s výše uvedenou judikaturou (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezabýval přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, především mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (tedy zejména okolnostmi sjednání dohody o uznání dluhu a na ni navázané rozhodčí smlouvy a přiměřeností sjednaných smluvních sankcí), přestože povinný tyto skutečnosti namítal. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
13. Dovolatel dále rozporoval závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka zakládala pravomoc rozhodce rozhodovat veškeré závazky z dohody o uznání dluhu vznikající a touto dohodou změněné či utvrzené. Namítá, že rozhodčí smlouva vylučovala pravomoc rozhodce rozhodovat spor z původní úvěrové smlouvy – rozhodce mohl podle jeho názoru rozhodovat pouze spory z dohody o uznání dluhu ohledně nově sjednaných sankcí. Vzhledem k tomu, že předmětem dohody o uznání dluhu je pohledávka oprávněné za povinným ve výši 231 467,89 Kč (jistina s úroky a smluvní pokutou – viz bod 2. a 3. dohody o uznání dluhu), již se povinný zavázal uhradit oprávněné za podmínek v dohodě stanovených, je nepochybné, že se rozhodčí doložka s ohledem na své znění („Veškeré spory vzniklé z této Dohody nebo v souvislosti s ní, včetně sporů ze směnky vystavené na základě této Dohody, se účastníci zavazují řešit v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., v platném a účinném znění v jednoinstančním rozhodčím řízení, a to za podmínek uvedených v Rozhodčí smlouvě uzavřené zároveň s touto Dohodou.“) na spor o zaplacení jistiny úvěru vztahuje.
14. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
15. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
16. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu