ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2403.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2403/2020-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné SKIN CARE COSMETICS, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 28980255, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Točitá č. 1964/34, proti povinné MAKRO Cash & Carry ČR, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Jeremiášova č. 1249/7, identifikační číslo osoby 26450691, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 449/11, pro 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 66 EXE 225/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019, č. j. 55 Co 314/2019-205, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019,
č. j. 55 Co 314/2019-205, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. července 2019, č. j. 66 EXE 225/2018-158, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17. července 2019, č. j. 66 EXE 225/2018-158, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Stanislavem Pazderkou, Exekutorský úřad Písek, pod sp. zn. 117 EX 111/18, a u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 66 EXE 225/2018, ohledně jistiny ve výši 450 000 Kč, úroků z prodlení ve výši 305 157,93 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 177 520 Kč (výrok I.) a zamítl návrh povinné na zastavení exekuce v rozsahu úroků z prodlení ve výši 11 943,28 Kč (výrok II.), přičemž rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a nákladech exekutora (výrok IV.). Dospěl k závěru, že pohledávka oprávněné, která je předmětem této exekuce, zanikla zčásti započtením ke dni 22. 9. 2019 a zčásti splněním (úroky z prodlení ve výši 11 943,28 Kč nebyly povinnou uhrazeny, a proto v této části byl návrh povinné na zastavení exekuce podán nedůvodně). K námitce oprávněné, že nemohlo dojít k účinnému započtení vzájemných pohledávek, jelikož povinná existenci své pohledávky vůči postupníkovi neoznámila bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení §529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, resp. ve smyslu ustanovení §1884 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, soud prvního stupně uvedl, že oprávněná věděla o existenci pohledávky povinné za původním věřitelem, neboť byla po určitou dobu účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 4 Cm 79/2009, v němž byl uplatněn později vyloučený vzájemný návrh právě z důvodu postoupení uplatněného nároku na oprávněnou. Oprávněná se tak o pohledávce povinné dozvěděla bez zbytečného odkladu a nebylo třeba „zvláštního“ samostatného oznámení povinnou.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením 18. prosince 2019, č. j. 55 Co 314/2019-205, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ačkoliv zákonná úprava vyžaduje oznámení věřitele postupitele vůči postupníkovi učiněné bez zbytečného odkladu, v daném případě takového oznámení nebylo třeba, neboť oprávněné byla existence pohledávky známa ze soudního řízení o této pohledávce, do něhož vstoupila. Nadto uvedl, že oprávněná do tohoto řízení vstoupila v době, kdy obě vzájemné pohledávky byly soudem pravomocně uznány jako důvodné co do základu. Rozhodnutí, na která oprávněná ve svém odvolání odkázala (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 974/2016, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008), odvolací soud shledal na danou věc nepřiléhavými. K rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009,
sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, které považoval svými okolnostmi řešené věci nejbližší, uvedl, že právní závěr v něm vyjádřený zde není aplikovatelný, jelikož k postoupení pohledávky došlo na straně žalované, přičemž postoupená pohledávka byla uplatněna jako vzájemný návrh (vzájemná žaloba), nikoli jako procesní obrana, postupník vstoupil do řízení v době, kdy již soudy pravomocně uznaly pohledávky obou stran důvodnými co do základu, a osoba jednající za postupitele při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky byla totožná s jednatelem postupníka.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, a to zda lze oprávněně započíst pohledávku vůči postupiteli proti pohledávce postupníka, pokud předmětná pohledávka nebyla postupníkovi oznámena bez zbytečného odkladu za situace, že existence této pohledávky byla postupníkovi známa ze soudního řízení o ní, do něho vstoupil, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když pominul přiléhavou konstantní judikaturu, na kterou dovolatelka v průběhu řízení odkazovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v předchozím odstavci), eventuálně pokud by Nejvyšší soud ze skutkového stavu dovodil, že předmětná judikatura na daný případ nedopadá, má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přiznal dovolatelce vůči povinné náhradu nákladů řízení v zákonné výši.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za nepřípustné, jelikož nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela správné po skutkové i právní stránce. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněné odmítl, popřípadě shledá-li je přípustným, aby dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je opodstatněné.
Podle ustanovení §3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Jelikož pohledávka v rozsahu jistiny s příslušenstvím uplatněná povinnou k započtení vznikla ještě před účinností o. z. (jako bezdůvodné obohacení vzniklé z plnění na základě neplatné rámcové smlouvy ze dne 1. 1. 2007 uzavřené mezi oprávněnou a povinnou), posuzuje se
podle §3028 odst. 3 o. z. zánik pohledávky započtením podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zbytek pohledávky v rozsahu náhrady nákladů řízení je třeba naopak posuzovat podle o. z. účinného od 1. 1. 2014, jelikož vznikl až na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 4 Cm 79/2009-806, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Cm 79/2009-816, a opravného usnesení ze dne 7. 12. 2017, č. j. 4 Cm 79/2009-818.
Podle ustanovení §529 odst. 2 věty první obč. zák. může dlužník použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi.
Podle ustanovení §1884 odst. 1 o. z. dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, na něž odkazovala rovněž dovolatelka, vysvětlil, že k tomu, aby dlužník mohl s požadovanými účinky učinit úkon započtení pohledávek, které má za původním věřitelem přímo vůči novému věřiteli, je mimo jiné zapotřebí, aby bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, oznámil postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky vůči postupiteli (původnímu dlužníkovi). Toto oznámení vůči postupníkovi může učinit teprve poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, proto předchozí úkon (projev vůle dlužníka směřující vůči původnímu věřiteli, vůči kterému má vzájemnou pohledávku) nelze považovat za úkon učiněný ve smyslu ustanovení 529 odst. 2 obč. zák. Přitom je nerozhodné, že postupníkovi muselo být známo, že dlužník vůči postupiteli uplatnil jako obranu své vzájemné pohledávky k započtení, neboť pouhá vědomost postupníka o předchozí obraně žalované nestačí k tomu, aby dlužník mohl vůči novému věřiteli započíst pohledávky, které má vůči třetí osobě (postupiteli), jelikož v ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. se požaduje, aby dlužník tento úmysl poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, oznámil postupníkovi, a to bez zbytečného odkladu.
V posuzované věci je exekuce vedena na základě vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 74 Cm 13/2017-41, jímž bylo žalované (povinné) uloženo zaplatit žalobkyni (oprávněné) částku 788 720 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení oprávněné ve výši 177 520 Kč. Tuto pohledávku předchůdkyně oprávněné uplatnila jako vzájemný návrh (vzájemnou žalobu) v řízení vedeném u téhož soudu
pod sp. zn. 4 Cm 79/2009, kde se povinná jako žalobkyně domáhala rozhodnutí, kterým by soud uznal předchůdkyni oprávněné povinnou zaplatit částku 450 000 Kč s příslušenstvím. Soud rozhodl ve věci žaloby a vzájemného návrhu mezitímním rozsudek dne 26. ledna 2011, č. j. 4 Cm 79/2009-368, jímž shledal oba nároky co do základu důvodnými. V průběhu řízení předchůdkyně oprávněné postoupila vzájemný nárok uplatněný vůči žalobkyni na oprávněnou (při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2013 jednala za předchůdkyni oprávněné i oprávněnou tatáž osoba) a soud rozhodl o procesním nástupnictví ohledně tohoto nároku a vyloučil jej k samostatnému řízení pod sp. zn. 74 Cm 13/2017. V původním řízení bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 25. října 2017, č. j. 4 Cm 79/2009-806, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Cm 79/2009-816, a opravného usnesení ze dne 7. 12. 2017, č. j. 4 Cm 79/2009-818, na základě něhož je předchůdkyně oprávněné povinna zaplatit povinné částku 450 000 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku ve výši 126 184,33 Kč.
Odvolací soud se aplikovatelností výše popsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu na zde projednávanou věc zabýval, nicméně pro své odlišnosti jej považoval za nepřiléhavé. S tímto závěrem však Nejvyšší soud nesouhlasí. Skutečnost, že zde k postoupení pohledávky došlo na straně žalované a postoupená pohledávka byla v nalézacím řízení uplatněna jako vzájemný návrh, není pro právní závěr učiněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, nikterak významná. Projev vůle povinné (její žaloba) v řízení pod sp. zn. 4 Cm 79/2009, směřoval proti předchůdkyni oprávněné a vstupem oprávněné do tohoto řízení nelze považovat oznamovací povinnost dlužníka ve smyslu ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. za splněnou. Z tohoto rozhodnutí jasně vyplývá, že pouhá vědomost postupníka o pohledávce dlužníka nemůže nahradit oznamovací povinnost dlužníka podle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák., není tak rovněž rozhodné, zda za postupitele jednala při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky tatáž osoba jako za postupníka, ani to, že postupník vstoupil do řízení v době, kdy již soudy pravomocně uznaly pohledávky obou stran důvodnými co do základu. Tyto skutečnosti pouze potvrzují, že postupník o pohledávce povinné vůči postupiteli věděl, to ovšem nevede k vyloučení použitelnosti závěrů vyslovených v popsaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož stejné kasační důvody platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soudu zrušil i toto usnesení a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu