ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2577.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2577/2020-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. C. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 167/2, proti povinnému R. Ch. P. D. Ľ E. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, pro 16 823,59 GBP s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2095/2019, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 1. dubna 2020, č. j. 17 Co 69/2020-144, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
I. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 594,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. února 2020, č. j. 49 EXE 2095/2019-96, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jiřím Bulvasem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 146 Ex 479/19, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. července 2019, č. j. 49 EXE 2095/2019-32, podle rozsudku vydaného Královským soudním dvorem na ostrově Jersey, ze dne 23. září 2016, sp. zn. 2016/147, jenž byl uznán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2019, č. j. 22 C 208/2018-27. Městský soud v Praze poté k odvolání oprávněného usnesením ze dne 1. dubna 2020, č. j. 17 Co 69/2020-144, rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce potvrdil.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolací soudu (a obdobně i soudu prvního stupně) vyplývá, že k zastavení exekuce došlo z důvodu, že není splněna podmínka pro vedení exekuce, tj. není zde pravomocné rozhodnutí soudu o vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí na území České republiky, které by směřovalo vůči povinnému. Odvolací soud vysvětlil, že soudní exekutor ani exekuční soud nepřezkoumává věcnou správnost rozhodnutí o uznání a vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí na území České republiky, nicméně musí zkoumat, zda jde o rozhodnutí, které směřuje vůči povinnému, zda je ve vztahu k povinnému pravomocné, tedy, zda bylo účastníkům, jejichž okruh je dán zákonem (§15 odst. 2 zákona č. 92/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), doručeno, neboť pravomocné rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí je zákonným předpokladem pro to, aby mohla probíhat exekuce. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2019, č. j. 22 C 208/2018-27, však proti povinnému nesměřuje, nebyl mu doručen, nemohl tak ve vztahu k povinnému nabýt právní moci, a proto na jeho základě nelze ani vést exekuci.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které podle dovolatele nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
1) Zda je přípustné v rámci řízení o nařízení/zastavení exekuce hodnotit řízení vedené v jiném státě, v němž byl vydán exekuční titul pravomocně uznaný vykonatelným na území České republiky, z hlediska tuzemských procesních předpisů.
2) Zda je možné zastavit exekuci nařízenou na základě rozhodnutí vydaného v jiném státě, které bylo pravomocně uznáno vykonatelným v České republice, pokud není napadeno rozhodnutí českého soudu o uznání vykonatelnosti cizího rozhodnutí v České republice.
Dovolatel namítá rovněž další skutečnosti, z nichž usuzuje, že odvolací soud i soud prvního stupně se dopustily nesprávného právního posouzení a těmito soudy vyřešené právní otázky by měly podle jeho názoru být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel proto nesouhlasí se zastavením exekuce a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný se k podanému dovolání vyjádřil zejména v tom smyslu, že dovolatelem vytyčené právní otázky, které má Nejvyšší soud vyřešit, jsou účelově zavádějící, jelikož obě pracují s pravomocným uznáním cizozemského rozhodnutí na území České republiky, a to navzdory skutečnosti, že podle závěrů rozhodnutí soudů obou stupňů rozsudek o uznání nenabyl vůči povinnému právní moci. Povinný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud k podanému dovolání uvádí, že dovolatel se mýlí, pokud tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení jím formulovaných otázek. Odvolací soud na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil, tyto otázky neřešil a tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud (a obdobně i soud prvního stupně) uvedl, že je dán důvod pro zastavení exekuce, neboť není splněna podmínka pro vedení exekuce, tj. pravomocné rozhodnutí soudu o vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí na území České republiky, které by směřovalo proti povinnému. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2019, č. j. 22 C 208/2018-27, totiž proti povinnému nesměřuje, nebyl mu doručen, a nemohl tak ve vztahu k povinnému nabýt právní moci. Obě shora citované otázky formulované dovolatelem však tuto skutečnost opomíjí, a jejich vyřešení proto není pro daný případ relevantní. K povinnosti dovolatele formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (tj. která je pro dané řízení relevantní) - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013. Dovolání proto není v tomto ohledu přípustné.
Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že podle jeho tvrzení „exekuční soudy I. a II. instance se dopustily nesprávného právního posouzení ve věci a těmito soudy vyřešená právní otázka by měla být dle názoru oprávněného být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 1. dubna 2020, č. j. 17 Co 69/2020-144, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Ohledně nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Náhrada nákladů byla přiznána v této fázi řízení úspěšnému povinnému. Náklady povinného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), podle §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen „vyhláška“), z tarifní hodnoty 494 058 Kč [při přepočtu podle kurzu GBP vůči Kč k datu 20. července 2020, kdy bylo vyjádření zpracováno (29,367 x 16 823,59)]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bod 6 vyhlášky 10 300 Kč, odměna ve výši jedné poloviny (§11 odst. 2 vyhlášky) činí 5 150 Kč. Povinnému tedy náleží odměna ve výši 5 150 Kč, jeden režijní paušál podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky ve výši 300 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty podle ustanovení §137 odst. 1, 3 o. s. ř. ve výši 1 144,50 Kč, celkem tedy 6 594,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu