ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2834.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2834/2020-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné M. Š. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, pro 141 859,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 11 EXE 2001/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2020, č. j. 15 Co 119/2020-426, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2020, č. j. 15 Co 119/2020-426, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 7979/17 na základě pověření Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. června 2017, č. j. 11 EXE 2001/2017-13, se zastavuje .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a řízení před soudní exekutorem částku ve výši 59 169 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 30 942 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M.,, Exekutorský úřad Klatovy, na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích pověřením ze dne 22. června 2017, č. j. 11 EXE 2001/2017-13, pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné vůči povinné ve výši 141 859,36 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 42 375,30 Kč od 28. září 2016 do zaplacení, s rozhodčím poplatkem ve výši 1 100 Kč, s náklady předcházejícího řízení ve výši 25 700 Kč a s náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem ze dne 20. března 2017, č. j. 402 Rozh 107/2017-21.
Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 11. prosince 2018, č. j. 11 EXE 2001/2017-164, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrok I.) a rozhodl, že povinná je povinna nahradit oprávněné na nákladech řízení o zastavení exekuce 36 083 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že oprávněná (resp. původní věřitel) s povinnou uzavřely samostatnou rozhodčí smlouvu. V rozhodčím řízení povinná vůči rozhodčí smlouvě nevznášela námitky a není prokázáno, že by rozhodčí smlouva byla nespravedlivá či nemravná. Navíc v případě povinné nejde o osobu nezkušenou, co se týče sjednávání úvěrů a půjček, neboť ona sama v minulosti spolupracovala s úvěrovou nebankovní společností a podmínky, za nichž se úvěry a půjčky poskytují, jí byly známé. Povinná byla dokonce sama v jiné věci uznána vinnou přečinem podvodu ve formě spolupachatelství. Soud prvního stupně dále uvedl, že má za to, že by se neměl zabývat smlouvou o úvěru a úrok jako takový v daném případě nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být podle soudu prvního stupně nepřiměřeným ujednáním, neboť povinná byla se sazbou úroku seznámena a výše úrokové sazby byla zcela jasná. V případech, kdy nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu, nemůže exekuční soud v řízení o zastavení exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky ani to, zda neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a nemůže exekuci z tohoto důvodu ani zastavit.
Krajský soud v Plzni k odvolání povinné usnesením ze dne 18. února 2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že forma i obsah odvolání nasvědčuje tomu, že použitá argumentace obsahuje pouze obecná tvrzení o lichevním charakteru smlouvy a o podjatosti či ekonomické závislosti rozhodců, aniž by byly uvedeny konkrétní okolnosti vztahující se k této kauze. Podle názoru odvolacího soudu rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky 12. srpna 2015 obsahuje transparentní ujednání obsahující seznam a identifikační údaje rozhodců, z nichž rozhodčí řízení povede ten, který bude vybrán. Povinná měla možnost se seznámit s rozhodčí smlouvou, kterou podepsala, a nevyužila možnost vybrat si sama konkrétního rozhodce ze seznamu v rozhodčí smlouvě. Není proto pravda, že povinná byla zcela diskvalifikována z možnosti ovlivnit výběr rozhodce.
Ohledně tvrzené podjatosti a ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné odvolací soud poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Stran zpochybnění podpisu úvěrové smlouvy odvolací soud uvedl, že povinná omezila své tvrzení jen na konstatování, že smlouvu nepodepsala, nevysvětlila však, proč takto závažnou okolnost ponechávala bez povšimnutí i v případě doručování rozhodčího nálezu a především z jakého důvodu čerpala poskytnutý úvěr, když se tak mělo dít na základě nepodepsané a podle názoru povinné tedy neplatné smlouvy. Odvolací soud proto vyhodnotil tvrzení povinné jako nevěrohodné.
K námitkám povinné, že soud prvního stupně se nezabýval podmínkami sjednání úvěrové smlouvy, výší sjednaných úroků a sankcí, přičemž oprávněná požaduje nepřiměřené úroky několikanásobně převyšující míru obvyklou v době sjednání smlouvy – tedy v nemravné, lichevní výši a že ve smluvních ujednáních je zahrnuta celá řada smluvních pokut, které se vzájemně nevylučovaly, běžely vedle sebe a byly i uplatněny a vymáhány, odvolací soud uvedl, že povinná neuvedla žádné konkrétní údaje. Podle judikatury Nejvyššího soudu navíc exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru nebo rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nadto odvolací soud zopakoval, že povinná, byť v postavení spotřebitele, uzavírala úvěrovou i rozhodčí smlouvu jako spotřebitel nadstandardně obeznámený s podmínkami poskytování úvěrů a půjček.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2019, č. j. 20 Cdo 1673/2019-230, usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že exekuční soudy měly za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména úroků a smluvních pokut), a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu.
Po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 15. října 2019, č. j. 11 EXE 2001/2017-304, opětovně návrh povinné na zastavení exekuce zamítl.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. ledna 2020, č. j. 15 Co 370/2019-328, usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť soud prvního stupně neposuzoval uzavřenou úvěrovou smlouvu a rozhodčí smlouvu a jejich ustanovení o smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších sankcích s dobrými mravy, a to ani jednotlivě, ani v jejich kumulaci.
Soud prvního stupně poté rozhodl usnesením ze dne 24. března 2020, č. j. 11 EXE 2001/2017-393, tak, že návrh povinné na zastavení exekuce opětovně zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že povinná s uzavíráním úvěrových smluv měla značné zkušenosti, neboť sama pracovala pro jinou nebankovní společnost poskytující spotřebitelské úvěry, přičemž v jiné věci byla dokonce uznána vinnou přečinem podvodu ve formě spolupachatelství právě v souvislosti se spotřebitelskými smlouvami o půjčkách. Disponovala proto takovými znalostmi, aby byla schopna posoudit, zda jsou podmínky úvěrové smlouvy přiměřené. Námitku, že podpis na úvěrové a rozhodčí smlouvě není její, soud prvního stupně vyhodnotil jako účelovou, neboť stejný podpis je i na doručence, kterou jí byla doručována výzva rozhodce k vyjádření se k návrhu na zahájení rozhodčího řízení. Dle soudu prvního stupně není nijak vysvětlitelné, jak by se bez její součinnosti na návrh na uzavření úvěrové smlouvy dostalo číslo jejího účtu s označením peněžního ústavu, kde byl veden a její telefonní číslo, přičemž bylo prokázáno, že částku ve výši 45 000 Kč na tento účet obdržela a ponechala si ji. Dále soud prvního stupně konstatoval, že v době, kdy byl úvěr poskytován, byla sjednaná výše úroků včetně sankcí obvyklá, což povinná ze své vlastní praxe dobře věděla. Taktéž úvěruschopnost povinné byla posouzena způsobem obvyklým v době, kdy bylo o úvěr žádáno. Soud prvního stupně rovněž zohlednil, že povinná byla v rozhodčím řízení naprosto pasivní. Po zhodnocení všech těchto skutečností tak dospěl k závěru, že exekučním titulem přisouzené plnění není v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. června 2020, č. j. 15 Co 119/2020-426, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V důvodech odkázal na právní závěry učiněné ve svém rozhodnutí ze dne 18. února 2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, a dále uvedl, že sjednaná výše revolvingového úvěru, zejména podmínky jeho splatnosti, jakož i výše úroků a RPSN jsou standardní a nevybočující výrazně v neprospěch spotřebitele, přičemž zdůraznil, že povinná, byť v pozici spotřebitele, uzavírala úvěrovou smlouvu i rozhodčí smlouvu jako spotřebitel nadstandardně obeznámený s podmínkami, za nichž se úvěry poskytují.
I toto usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Uvedla, že odvolací soud, potažmo i soud prvního stupně, nesprávně právně posoudily následující právní otázky:
1. Způsobuje neplatnost celé úvěrové a rozhodčí smlouvy zjevný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy, a to ve vztahu k výši úroku a smluvním pokutám sjednaným ve smlouvě, a je zde dán důvod věcného přezkumu platnosti úvěrové a potažmo rozhodčí smlouvy v exekučním řízení, je-li nesoulad smluvních ujednání zjevně v rozporu s dobrými mravy a principy, na nichž je založen demokratický právní stát? Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nesprávně dovodil soulad sjednaného úroku a smluvních sankcí s dobrými mravy, aniž by tento právní závěr odůvodnil nějakou konkrétní úvahou, a to i přesto, že sjednaný úrok ve výši 97 % p. a. téměř sedmkrát přesahuje průměrnou úrokovou sazbu pro daný typ úvěru v daném období, a to 14,04 % p. a. dle údajů zpracovaných Českou národní bankou v rámci systému ARAD. Podmínky sjednání úvěrové smlouvy, výši úroků a sankce vůbec jednotlivě a v souhrnu neposuzoval, čímž se odchýlil nejen od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 13. června 2019, č. j. 20 Cdo 1673/2019-230, ale i od současné judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017) a Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
2. Je prokázáno řádné uzavření rozhodčí smlouvy za situace, kdy je popřena pravost podpisu povinné na této smlouvě (jako soukromoprávní listině) a může být za takové důkazní situace veden výkon rozhodnutí (exekuce) proti povinné? Dovolatelka namítla, že odvolací soud posoudil otázku popření pravosti a správnosti soukromé listiny v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, sp. zn. 33 Odo 988/2004, sp. zn. 23 Odo 1722/2006), když v dané věci postačovalo prosté formální popření pravosti a správnosti celé listiny, jak učinila dovolatelka, tím, že zpochybnila svůj podpis na soukromé listině, pravost a správnost této listiny, zejména pak pravost podpisu povinné, pak měl prokazovat oprávněný.
Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Oprávněná ve svém vyjádření sdělila, že s podaným dovoláním nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za správné. Uvedla, že povinná se úvěrovou smlouvou zavázala ke splácení úvěru, který jí byl nesporně poskytnut. V průběhu rozhodčího řízení byla naprosto pasivní, s námitkami přichází až ve fázi exekučního řízení, jehož smyslem však není právo nalézat, ale pouze vykonat, co bylo uloženo exekučním titulem. Dle oprávněné neplatnost celé úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy nemůže sám o sobě způsobovat pouze údajný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy bez toho, že by došlo ke zkoumání okolností uzavření smlouvy a přístupu povinné. Soudy zde správně přihlédly i ke skutečnosti, že povinná měla s uzavíráním spotřebitelských úvěrových smluv značné zkušenosti. Námitku povinné ohledně nepodepsání smluv oprávněná považuje za ryze účelovou. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019).
Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
V projednávané věci právní předchůdkyně oprávněné s povinnou uzavřela dne 12. 8. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejím základě právní předchůdkyně oprávněné poskytla povinné úvěr ve výši 45 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 97,67 %, úroky z prodlení podle vládního nařízení č. 351/2013 Sb. a celkem měla povinná právní předchůdkyni oprávněné vrátit 121 632 Kč v měsíčních splátkách ve výši 2 896 Kč po dobu 42 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,25% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo) do zaplacení. Dále byla ve smlouvě o úvěru pro případ prodlení povinné s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky, při prodlení o více než 30 dnů po termínu splatnosti pak smluvní pokuta ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Rovněž byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné částky pro případ, že povinná po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění úvěru došlo, a je tak další sankcí (smluvní pokutou) za řádné a včasné nesplacení úvěru. Všechny tyto smluvní pokuty byly oprávněné exekučním titulem přiznány. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je na místě exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na její pasivitu (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C-40/08 z 6. 10. 2009 ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti C. R. N.) při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem, jakož i bez ohledu na její nadstandardní znalosti v oblasti uzavírání spotřebitelských smluv o úvěru. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Námitkou povinné ohledně popírání pravosti podpisu na soukromé listině se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje.
Povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 141 859,36 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 42 375,3 Kč ode dne 28. 9. 2016 do zaplacení, která je dle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 77 334,9 Kč. Tarifní hodnota je tedy 219 194 Kč. Náklady povinné spočívají v deseti úkonech právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, účast na jednání dne 26. 4. 2018, účast na jednání dne 3. 7. 2018, sepis odvolání ze dne 15. 12. 2018, vyjádření povinné ze dne 15. 8. 2019, účast na jednání dne 15. 10. 2019, sepis odvolání ze dne 14. 11. 2019, vyjádření povinné ze dne 22. 1. 2019, sepis odvolání ze dne 26. 3. 2020). Za jeden úkon právní služby přísluší povinné dle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 1, 2 písm. e), §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 4 590 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem tedy povinné přísluší částka ve výši 59 169 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinné v dovolacím řízení spočívají ve dvou zaplacených soudních poplatcích ve výši 4 000 Kč a ve vykonání dvou úkonů právní služby (sepis dovolání ze dne 14. 4. 2019 a ze dne 17. 8. 2020). Za jeden úkon právní služby učiněné v dovolacím řízení přísluší povinné dle ustanovení §7 bodu 6, §11, §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 9 180 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 30 942 Kč.
O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení §5 odst. 1, §6 odst. 1 a 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“, kdy základ pro určení odměny je výše vymoženého plnění, přičemž zde nebylo vymoženo ničeho. Odměna soudního exekutora tak sestává z částky ve výši 2 000 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH ve výši 21 %. Soudnímu exekutorovi tedy celkem náleží částka ve výši 6 655 Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za situace, kdy exekuční návrh byl podán dne 5. 6. 2017, tedy v době, kdy již existovala judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není nespravedlivě tíživým následkem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu