ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2839.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2839/2020-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému O. Č. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 191 297 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 15 EXE 1909/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2020, č. j. 24 Co 360/2020-194, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2020, č. j. 24 Co 360/2020-194, usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. ledna 2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-133, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. června 2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-203, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 10. 1. 2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-133, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že v projednávané věci byla exekuce vedena na základě vykonatelných exekučních titulů, a to rozhodčích nálezů Mgr. Jana Fišera ze dne 6. 5. 2019, č. j. 103 Rozh 1704/2016-7, a ze dne 5. 5. 2016, č. j. 103 Rozh 1732/2016-7, že tyto rozhodčí nálezy byly vydány na základě smluv o revolvingovém úvěru ze dne 8. 12. 2014, č. 9100881722 a č. 9100913048, uzavřených mezi oprávněnou a povinným, že dne 23. 5. 2018 bylo soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, vydáno oznámení o skončení exekuce ve smyslu §46 odst. 8 exekučního řádu, č. j. 203 Ex 32627/16-62, a exekuce skončila vymožením. Soud prvního stupně neshledal důvod pro zastavení exekuce, neboť povinný měl v průběhu předcházejícího řízení k dispozici procesní prostředky, kterými se mohl bránit proti vydání rozhodčích nálezů, popř. proti vedení exekuce, avšak jich nevyužil, po celou dobu rozhodčího i exekučního řízení byl pasivní a návrh na zastavení exekuce podal až se značným časovým odstupem (dne 15. 5. 2019) poté, co exekuce skončila vymožením, a tyto skutečnosti nijak neodůvodnil. Namítá-li povinný neplatnost smluv o úvěru pro rozpor s dobrými mravy z důvodu, že výše úrokové sazby překračovala 148 % p. a., dovodil soud prvního stupně, že je nezbytné zohlednit princip autonomie vůle a měl-li povinný za to, že úrokové sazby jsou nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy, neměl smlouvy o úvěru uzavírat. Rovněž zohlednil, že povinný neuzavíral smlouvy o úvěru v sociální tísni. Z těchto důvodů soud prvního stupně dovodil, že exekuční tituly nejsou nezpůsobilými exekučními tituly, v důsledku realizace exekučního titulu nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv povinného, zastavením exekuce po vymožení by došlo k narušení právní jistoty oprávněné a současně by byla poskytnuta ochrana dlužníku, který se choval finančně nezodpovědně. V projednávané věci proto nejde o výjimečný případ, kdy by exekuce měla být zastavena po jejím skončení s vazbou na dodatečné zjištění její nepřípustnosti.
2. K odvolání povinného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 5. 2020, č. j. 24 Co 360/2020-194, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), zamítl návrh povinného na uložení povinnosti soudnímu exekutorovi navrátit povinnému vymožené náklady exekuce k rukám zástupce povinného a návrh povinného, aby oprávněné byla uložena povinnost navrátit povinnému vymožené náklady zastoupení oprávněné v exekučním řízení k rukám zástupce povinného (výrok II.), a rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. zrušuje a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil závěry soudu prvního stupně jako věcně správné a odpovídající aktuální rozhodovací praxi vyšších soudu, neboť soud prvního stupně při svém posuzování vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17, a tyto závěry soud prvního stupně učinil v řádně provedeném řízení, proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2019 potvrdil.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nezabýval námitkami vznesenými povinným v odvolacím řízení a pouze stroze odkázal na usnesení soudu prvního stupně. Dále namítá, že úroky sjednané ve smlouvách o úvěru ve výši 148,18% p. a. a 148,16% p. a., se zjevně příčí dobrým mravům (např. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, či sp. zn. III. ÚS 4084/12), neboť mnohonásobně převyšují úrokovou sazbu obvyklou u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a jsou současně zajištěny řadou smluvních pokut a v případě jejich kumulace při prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku, činí smluvní pokuta cca 116% nezaplacené částky. Smluvní pokuty rovněž neplní svou utvrzovací funkci, neboť v případě prodlení dlužníka se splácením hlavního dluhu je zatížen sérií likvidačních pokut, které pak již během jednoho roku převyšují dluh samotný a v zásadě se stávají nárokem hlavním. Především k těmto okolnostem měly soudy přihlížet a exekuci zastavit, a to i přesto, že exekuce skončila vymožením. Odvolací soud se nezabýval ani skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost taktéž způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Rovněž ani rozhodčí smlouva uzavřená mezi oprávněnou a povinným nebyla uzavřena v souladu s dobrými mravy, neboť zde byli určeni rozhodci ekonomicky závislí na oprávněné, která je využívala opakovaně, a byly uzavřeny v závislosti na uzavření úvěrových smluv, aniž by byla povinnému dána jakákoliv možnost ovlivnit jejich znění. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinného rovněž neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem zákonodárce při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo, aby měl spotřebitel právo uzavřít úvěrovou smlouvu, avšak současně možnost odmítnout uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s cílem znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má soud při přezkumu existence důvodů pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., poté co exekuce skončila vymožením, zabývat otázkou, zda exekuce rozhodčím nálezem přiznaného plnění není ve svém úhrnu a s přihlédnutím k okolnostem případu v rozporu se zásadami demokratického právního řádu, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je důvodné.
5. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, učinil obecný závěr, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Přitom odvolací soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem.
6. Dovolací soud dále ve vztahu k okolnostem, pro které lze zastavit exekuci pro rozpor se zásadami demokratického právního řádu dovodil, že za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na prvním pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019).
7. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
8. Z právě uvedeného se podává, že zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je možné i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Exekuční soudy jsou přitom povinny provést přezkum, jehož rozsah obecně vymezil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019. Je-li však při tomto přezkumu zjištěn zcela zjevný rozpor exekvovaného exekučního titulu se zásadami demokratického právního řádu, dovolací soud v mnoha svých rozhodnutích (srov. výše uvedené a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019) dovodil, že zájem na nevykonání takového exekučního titulu ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně soukromoprávních vztahů je natolik zásadní, že je namístě neposkytnout takovému exekučnímu titulu průchod, a to i za situace, kdy povinný proti exekučnímu titulu do ukončení exekuce nebrojil, i když tak měl a mohl učinit. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se exekuční soud ani soud odvolací nezjišťovaly skutkové okolnosti vymezené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019 a neprováděly jejich přezkum, aniž by přihlédly k dalším okolnostem a případným zásadním vadám exekučního titulu, které by pro svůj významný rozpor se zásadami demokratického právního státu odůvodňovaly zastavení exekuce bez dalšího, nemohou tato jejich rozhodnutí obstát. Okolnosti, pro které by bylo možno konstatovat, že rozhodčí nález ukládá natolik nepřiměřené plnění, že jeho exekuce by v intencích shora uvedené judikatury měla být v rozporu se zásadami demokratického právního státu, totiž soudy obou stupňů prozatím nezjišťovaly a nevyhodnotily.
9. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Strakonicích) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud takto zrušil i výrok II. usnesení odvolacího soudu, neboť tento výrok je ve své podstatě akcesorickým výrokem o náhradě nákladů řízení, protože povinný se svým návrhem domáhal rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce pro případ, že by exekuce byla zastavena. Vzhledem k tomu, že usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. června 2020, č. j. 15 EXE 1909/2016-203, bylo rozhodnutím o náhradně nákladů řízení a bylo na zrušovaných rozhodnutích závislé, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (srov. §243e odst. 2 o. s. ř.).
10. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu