ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3722.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3722/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné H. N. , narozené XY, bytem XY, proti povinné XY v likvidaci, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D. advokátem sídlem v Praze 6, K Brusce č. 124/6, pro 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 077 EX 2797/02, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2019, č. j. 22 Co 106/2017-72, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2019, č. j. 22 Co 106/2017-72, potvrdil usnesení původního soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín (ke dni 31. prosince 2016 zanikl JUDr. Martinu Růžičkovi výkon Exekutorského úřadu Zlín a dnem 1. ledna 2017 byla do funkce soudního exekutora jmenována JUDr. Jana Jarková), ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 077 EX 2797/02-481, o zastavení exekuce podle ustanovení §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k návrhu oprávněné, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že má za to, že v rámci rozvrhu dražebního výtěžku byly uhrazeny náklady soudního exekutora. Ve vztahu k jistině a jejímu příslušenství ovšem dospěl k závěru, že tyto nemohly být v exekuci vymoženy, neboť v exekuci lze akceptovat toliko plnění poskytnuté povinným nebo sice poskytnuté jinou osobou za povinným, ale to jen za předpokladu, že mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není přitom ani tak rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, nesmí jít však o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006. V právě posuzované věci přitom původní soudní exekutor obdržel finanční prostředky dle variabilního symbolu určené k uspokojení exekvované pohledávky, u nichž mu nebylo známo, od koho finanční prostředky pochází. V době, kdy toto plnění bylo soudnímu exekutorovi poskytnuto, byl předsedou představenstva povinné P. P., který jménem povinné soudnímu exekutorovi sdělil, že povinná na vymáhaný dluh ničeho neuhradila a že se splněním dluhu jinou osobou než povinnou nevyslovila souhlas. S ohledem na tuto skutečnost proto odvolací soud dospěl k závěru, že k vymožení exekvované pohledávky oprávněné v plném rozsahu v rámci exekuce nedošlo a bylo proto na místě exekuci k návrhu oprávněné (mj.) ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavit.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, resp., jejíhož řešení se dovolací soud implicitně dotkl ve svém rozsudku ze dne 25. července 2017, č. j. 30 Cdo 4130/2015-483. Dovolatelka považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že vymáhanou pohledávku, kterou v exekuci za povinnou zaplatila třetí osoba, nelze považovat za splněnou (vymoženou), když se tak stalo proti vůli povinné. Nesouhlasnou vůli za povinnou projevil někdejší předseda představenstva P. P. Poukazuje na řešení této otázky Městským soudem v Praze ve věci náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, který ve svém rozsudku ze dne 7. května 2015, č. j. 29 Co 57/2015-544, uvedl, že pokud v exekuci třetí osoba odlišná od povinné poskytne soudnímu exekutorovi plnění, je exekutor povinen toto plnění od třetí osoby přijmout. Musí se ovšem jednat o vědomou úhradu, tzn. nikoliv platbu omylem. V posuzované věci platbu ve prospěchu povinné poskytl bývalý předseda představenstva V. M., který v den konání dražby, tj. dne 8. listopadu 2004, více než dvě hodiny před jejím konáním, složil na úhradu vymáhané exekvované pohledávky na účet soudního exekutora částku ve výši 337 602,90 Kč, pokrývající jistinu exekvované pohledávky ve výši 195 000 Kč, náklady exekuce, úroky z prodlení i náklady osoby oprávněné v nalézacím i exekučním řízení. Namítá, že odvolací soud se strukturou zaplacené částky vůbec nezabýval. Pokud by odvolací soud akceptoval názor, že tímto plněním došlo ke splnění exekvované pohledávky jejím vymožením, není na místě exekuci k návrhu oprávněné zastavit (v této souvislosti odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 273/2007). Dále dodává, že odmítnutí plnění někdejším předsedou představenstva P. P. bylo porušením inhibitoria, protože do exekuce se jako věřitel přihlásil i jediný akcionář povinné. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2019, č. j. 22 Co 106/2017-72, stejně jako usnesení soudního exekutora
JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 077 Ex 2797/02-481, zrušil a věc vrátil soudní exekutorce k novému projednání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka přípustnost dovolání vymezuje tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, či jen implicitně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2017, č. j. 30 Cdo 4130/2015-483. Tento odkaz je ovšem nepřiléhající. Ve své podstatě dovolatelka ve svém dovolání uvádí následující dvě otázky:
1) zda vědomá úhrada třetí osoby za povinnou je plněním, které soudní exekutor měl povinnost přijmout,
2) v kladném případě, zda na základě takového plnění došlo k vymožení exekvované pohledávky, včetně jejího příslušenství a nákladů exekuce, tj. zda na základě takového plnění zaniklo soudnímu exekutorovi oprávnění k vedení exekuce. Pokud k tomuto zániku došlo, zastavení exekuce k návrhu oprávněné ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není na místě.
Jde-li o vyřešení první ze shora uvedených otázek, Nejvyšší soud opakovaně v rámci své rozhodovací činnosti konstatoval, že uhradila-li vymáhanou pohledávku za trvání exekuce třetí osoba ( na základě dohody s povinným ) poté, co povinnému bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, je nutno takové jednání třetí osoby přičíst povinnému stejně, jako kdyby vymáhanou pohledávku uhradil sám povinný (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze shora uvedeného a contrario vyplývá, že pokud (jako tomu je v právě posuzované věci) vymáhanou pohledávku za trvání exekuce uhradila třetí osoba nejen bez této dohody, ale dokonce proti vůli povinné , nelze takové jednání třetí osoby povinné přičíst. Soudní exekutor proto nebyl povinen toto plnění přijmout. O tom, že k poskytnutí plnění třetí osobou došlo proti vůli povinné, dovolací soud nemá pochyb, ostatně nerozporuje to ani sama povinná, jakožto dovolatelka v této věci. Nesouhlas za povinnou vyslovil někdejší předseda představenstva P. P., který z tohoto titulu byl oprávněn samostatně jednat za společnost.
Za dané situace je proto irelevantní námitka povinné, že se odvolací soud nijak nezabýval strukturou poskytnutého plnění třetí osobou. I kdyby plnění třetí osoby odpovídalo výši exekvované pohledávky, jejímu příslušenstvím a nákladů exekuce (včetně nákladů oprávněného), v posuzované věci je toliko podstatné, že toto plnění soudní exekutor nebyl povinen přijmout, neboť šlo o plnění poskytnuté proti vůli povinné. Uvedené plnění proto nemohlo mít za následek skončení exekuce vymožením, resp. zánik pověření soudního exekutora k vedení exekuce ve smysl ustanovení §51 písm. c) ex. řádu (námitka č. 2).
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) tedy postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání povinné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Ke shora zmíněnému dovolací soud pro úplnost doplňuje, že dalšími námitkami povinné obsaženými v dovolání se nezabýval, neboť směřují do oblasti skutkových zjištění soudu a samy o sobě proto nemohou založit důvod dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu