ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3811.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3811/2019-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné A. M. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 125/20, pro 59 713 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 47 EXE 861/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 9 Co 1748/2018-50, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 9 Co 1748/2018-50, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 94 EX 7791/14 na základě pověření Okresního soudu v Karviné ze dne 12. ledna 2015, č. j. 47 EXE 861/2015-14, se zastavuje .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a řízení před soudním exekutorem 18 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Schulhausera, advokáta se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 125/20.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 713 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Schulhausera, advokáta se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 125/20.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Tunklovi, Exekutorský úřad Plzeň – město, na náhradě nákladů exekuce 22 748 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Zrušuje se příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 21. srpna 2019, č. j. 94 EX 7791/14-60.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 19. 11. 2018, č. j. 47 EXE 861/2015-31, zamítl návrh povinné, aby exekuce vedená na podkladě pověření Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, č. j. 47 EXE 861/2015-14, soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem byla zastavena. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Janem Fišerem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 103 Rozh 5895/2014-7, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné 59 713 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky ode dne 25. 7. 2014 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 45 722 Kč ode dne 24. 6. 2014 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 10 296 Kč. Exekuční titul byl vydán na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26. 8. 2013, č. 9100746524, kterou se oprávněná zavázala poskytnout povinné spotřebitelský revolvingový úvěr v celkové výši 28 000 Kč, se základní dobou trvání 30 měsíců, přičemž základní celková částka splatná povinnou činila 59 580 Kč s tím, že celková výše každé ze 30 měsíčních splátek (zahrnujících splátku jistiny a úroku) byla 1 986 Kč, že výpůjční úroková sazba úvěru, která byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru (bez revolvingu), činila 96,21% p. a. a předpokládaná RPSN činila 96,21%. Z důvodu porušení závazku povinné vrátit oprávněné poskytnutý úvěr a zaplatit úroky vzniklo na základě smluvních ujednání v důsledku prodlení povinné právo oprávněné na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8%, resp. 13% z dlužných neuhrazených splátek ve výši 2 561 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 25 % z dlužné částky za nesplacení úvěru v dohodnuté lhůtě po zesplatnění úvěru ve výši 11 430 Kč, a ujednané smluvní pokuty výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou dluhu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť rozhodčí doložka obsažená v rozhodčí smlouvě byla sjednána platně, když vedle samotných a konkrétně popsaných pravidel rozhodčího řízení dostatečně určitě, v omezeném, neměnném a uzavřeném počtu předem identifikovala konkrétní fyzické osoby, z nichž měl být žalobcem určen konkrétní rozhodce mající pravomoc spor mezi účastníky rozhodnout. Neplatná není ani rozhodčí smlouva, protože její neplatnost nemůže založit pouhá formulářová podoba smlouvy. Soud prvního stupně neshledal ani dostatečné důvody pro závěr, že sjednaná smlouva o úvěru je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, neboť úvěr poskytnutý povinné nebyl zajištěn žádnou biankosměnkou ani jiným účinným způsobem, výše dohodnutých a vymáhaných smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek nedosahuje výše smluvních pokut popsaných v judikatuře Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12), smluvní pokuta ve výši 25% z dlužné částky nebyla sankcí za prodlení s úhradou splátek v řádu jednotek týdnů, nýbrž nárokem, který oprávněné vznikl po předcházejícím opakovaném porušení povinností povinné, a ani denní sazba 0,25 % denně způsobená velmi dlouhou dobou trvání prodlení povinné s úhradou dluhu není v rozporu s dobrými mravy. V exekuci vymáhaný nárok není v rozporu s dobrými mravy ani pro výši sjednaného úroku z úvěru, neboť je třeba zohlednit, že jde o střednědobý úvěr poskytnutý nebankovním subjektem při sjednání minimálního zajištění pouze ve formě smluvních pokut a s tím související značná míra rizikovosti poskytnutí úvěru ze strany oprávněné; oprávněná při poskytnutí úvěru rovněž posuzovala schopnost povinné úvěr splácet. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány zcela mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné poskytnout tak silnou ochranu povinné, která byla jak v řízení rozhodčím, tak i po čtyři roky vedení exekuce pasivní, jakou je zastavení exekuce v plném rozsahu.
2. K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Co 1748/2015-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze učinit závěr o neplatnosti účastnicemi sjednané smlouvy o úvěru pro zjevný rozpor této smlouvy s dobrými mravy a není zde naplněno kriterium „zjevné nespravedlnosti“. Při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy nelze pouze mechanicky porovnávat výši jistiny úvěru, jenž byl povinné poskytnut, s výší částky, která měla být povinnou dle smlouvy o úvěru oprávněné vrácena (s připočtením dohodnutých úroků a s ohledem na RPSN), a to ani při zohlednění oprávněnou vymáhaných smluvních pokut. Nelze totiž přehlédnout, že základní celková částka splatná povinnou činila sice 59 580 Kč (tedy více než dvojnásobek poskytnuté jistiny), avšak tato částka byla dána nejen výši sjednaných úroků z úvěru, ale i relativně delší dobou 30 měsíců, na níž byl úvěr povinné poskytnut; rovněž je nezbytné zohlednit, že úvěr byl poskytován nebankovním subjektem, když podmínky stanovené pro poskytnutí úvěru bankami by povinná nesplnila. Odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy ani zajištění úvěru smluvními pokutami. Výše smluvních pokut sice přesahuje částku 210 000 Kč, což pro povinnou může být v konečném důsledku likvidační, avšak byla zapříčiněna chováním povinné, která byla velmi dlouhou dobou (téměř 5 let) v prodlení s úhradou dluhu. V dalších otázkách hodnocení zajištění úvěru a platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal přitom, že neplatnost uzavřené rozhodčí smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy nemůže přivodit ani skutečnost, že rozhodce Mgr. Jan Fišer rozhodoval pro oprávněnou velké množství sporů s vysokou odměnou, neboť z této skutečnosti nelze bez dalšího důvodně dovodit ekonomickou ani jinou závislost rozhodce na oprávněné, neboť v opačném případě by nemohly rozhodovat ani stálé rozhodčí soudy, které rozhodují ve sporech některých účastníků opakovaně a často. Měla-li povinná zato, že mezi rozhodcem a oprávněnou existoval vztah jakékoliv závislosti, mohla tuto skutečnost uplatňovat jako důvod pro vyloučení rozhodce v rozhodčím řízení, popřípadě v řízení o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci neshledal u dílčích nároků oprávněné, smluvních ujednání ani celkové výše vymáhaného dluhu rozpor s dobrými mravy a z tohoto důvodu nelze učinit ani závěr o nemožnosti vykonat exekuční titul, který by jako celek směřoval k poškození povinné jako spotřebitelky a který by tak byl v rozporu s dobrými mravy.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá neplatnost smlouvy o úvěru a její zjevnou nespravedlnost, neboť úrokové sazby několikanásobně převyšují úrokové sazby banky a jako nemravné hodnotí poskytnutí úvěru ve výši 28 000 Kč se splatností 30 splátek, přičemž celková částka splatná povinnou činila 59 580 Kč, což představuje úrok ve výši 112,78 %; výše revolvingu činila 14 657 Kč, přičemž v případě poskytnutí každého revolvingu se celková částka navyšuje o 35 745 Kč. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovozuje, že v obdobných případech nelze hodnotit pouze povinnosti dlužníka dané úvěrovou smlouvou, ale je nutné zvážit další širší kriteria tak, jak je popisuje Ústavní soud. Povinná dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou ekonomické závislosti rozhodce, který vydal exekuční titul v projednávané věci, a jeho odůvodnění je vágní a spočívá v přejímání dřívějších názorů prezentovaných v judikatuře dovolacího soudu. Ačkoliv povinná nenavrhla k provedení blíže žádný důkaz, je z rozhodovací praxe soudů jednoznačné, že rozhodce Mgr. Jan Fišer rozhodoval v tisících sporech a lze tak dovodit jeho jednoznačnou a určitou spojitost s osobou oprávněné. Povinná konečně namítá, že odvolací soud se nezabýval v rámci svého hodnocení platnosti úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy otázkou schopnosti povinné splácet úvěr ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Z judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) přitom vyplývá, že při tomto hodnocení nelze vycházet pouze z informací získaných od spotřebitele. V projednávané věci povinná uzavírala smlouvu v 66 letech, tedy v důchodovém věku, a věřitel se blíže nezabýval a ani blíže nezkoumal majetkové poměry na straně povinné. Soudy nižších stupňů tak neposkytly ochranu povinné jako slabší straně, ale nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům. Z těchto důvodů shledává povinná smlouvu o úvěru absolutně neplatnou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že povinná v dovolání neformuluje otázky zásadního právního významu, které by mohly založit přípustnost dovolání, resp. neformuluje žádné otázky. Dále namítá, že povinná v nalézacím řízení nevyužila žádný z prostředků obrany proti rozhodčímu nálezu, v řízení před rozhodčím soudem byla pasivní a až ve vykonávacím řízení se domáhá zastavení exekuce; přitom dle závěrů Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05) ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv. Oprávněná namítá, že vyžaduje-li judikatura dovolacího soudu, aby byl v rámci posuzování návrhu na zastavení exekuce přezkoumán kontraktační proces a posouzen obsah smlouvy i z pohledu dobrých mravů, jde ve své podstatě o věcný přezkum exekučního titulu, který však v exekučním řízení není přípustný. Oprávněná dále namítá, že úrok byl sjednán v rámci zákonných limitů, neboť byl v úvěrové smlouvě vyčíslen pevnou částkou, povinná s ním byla předem seznámena a úroková sazba je přiměřená, odpovídající skutečnosti, že šlo o nebankovní úrok s vyšší rizikovostí, a povinná s její výší souhlasila. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy, neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku. Konečně oprávněná namítá, že dovolatelkou nastolené námitky stran nesplnění povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splatit úvěr byly do řízení vneseny až v dovolacím řízení a tyto námitky proto nejsou přípustné. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
7. V projednávané věci oprávněná s povinnou uzavřely smlouvu o úvěru, jejíž návrh byl povinnou podepsán dne 26. 8. 2013. Na jejím základě oprávněná poskytla povinné úvěr ve výši 28 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 96,21 % a celkem měla povinná oprávněné vrátit 59 580 Kč v měsíčních splátkách ve výši 1 986 Kč po dobu 30 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána (mimo jiné) i smluvní pokuta 0,25% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že dvě splátky nebudou zaplaceny řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) do zaplacení. V době od 20. 11. 2013 do 16. 5. 2014 povinná uhradila pouze částku úhrnem 13 858 Kč, a proto oprávněná celou pohledávku ve výši 45 722 Kč (tedy částku 59 580 Kč po odečtení plnění povinné ve výši 13 858 Kč) dne 22. 6. 2014 zesplatnila. Oprávněné současně podle smlouvy o úvěru vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,25% denně z nové jistiny ve výši 45 722 Kč za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Vzhledem k tomu, že povinná byla v prodlení s úhradou jednotlivých splátek, vzniklo oprávněné právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 8 %, resp. 13 % z dlužných neuhrazených splátek v celkové výši 2 561 Kč. Povinná měla oprávněné dle smluvních ujednání rovněž uhradit smluvní pokutu ve výši 11 430 Kč, tj. 25 % ze zbývající dlužné částky se zákonným úrokem z prodlení, přičemž toto navýšení o smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení bylo opět počítáno z nové jistiny ve výši 45 722 Kč a je tak další sankcí (smluvní pokutou) za řádné a včasné nesplacení úvěru. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je na místě exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ostatními námitkami povinné (zejména že oprávněná jako podnikatel poskytující úvěr povinné jako spotřebitelce nezkoumala úvěryschopnost povinné, že se odvolací soud nedostatečně zabýval indiciemi vedoucími k závěru o ekonomické provázanosti rozhodce a oprávněné) se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
8. Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje.
9. Vzhledem k tomu, že předmětná exekuce byla zastavena a bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů exekučního řízení, zrušil soud příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 21. 8. 2019, č. j. 094 EX 07791/14-60 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019).
10. Povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 59 713 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 45 722 Kč ode dne 24. 6. 2014 do zaplacení, která je dle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 208 607 Kč. Tarifní hodnota je tedy 268 320 Kč. Náklady povinné spočívají ve třech úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, sepis odvolání). Za jeden úkon právní služby přísluší povinné dle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 1, 2 písm. e), §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 4 690 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem tedy povinné přísluší částka ve výši 18 114 Kč.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinné v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za jeden úkon právní služby učiněný v dovolacím řízení přísluší povinné dle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 9 380 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem byly náklady zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 11 713 Kč.
12. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení §5 odst. 1, §6 odst. 1 a 3, §13 odst. 1 a §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“. Základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění 102 000 Kč (srov. §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., při vymoženém plnění ve výši 101 932 Kč). Odměna za exekuci tak sestává z částky 15 300 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 21%. Soudnímu exekutorovi tedy celkem náleží částka ve výši 22 748 Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za situace, kdy exekuční návrh byl podán dne 16. 12. 2014, tedy v době, kdy již existovala judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není nespravedlivě tíživým následkem. Exekutor přitom plnění v dané výši reálně vymohl a exekuční tarif vystihuje výši odměny za reálně odvedenou práci exekutora bez ohledu na to, zda exekuce byla později zastavena pro počáteční nezpůsobilost exekučního titulu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu