ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3943.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3943/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti povinným 1) P. L. , narozenému dne XY, bytem XY, a 2) R. L. , narozené dne XY, bytem tamtéž, oba zastoupeni JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky č. 53, za účasti zástavního věřitele TUVIA LIMITED , registrační číslo 318267, se sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3, 1 st floor, 1060 Nikosie, Kyperská republika, zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice č. 11/4, pro 1 962 382 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, pod sp. zn. 024 EX 3774/13, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2019, č. j. 26 Co 198/2019-1022, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2019, č. j. 26 Co 198/2019-1022, a usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 28. května 2019, č. j. 024 EX 3774/13-983, se zrušují a věc se vrací soudní exekutorce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V této právní věci k provedení exekuce pověřená soudní exekutorka Mgr. Pavla Fučíková, Exekutorský úřad Ostrava, usnesením ze dne 28. května 2019, č. j. 024 EX 3774/13-983, rozvrhla rozdělovanou podstatu ve výši 2 113 000 Kč tak, že v první skupině se uspokojí pohledávka exekutorky na nákladech řízení a ve druhé skupině pohledávka opravněného a tím je rozdělovaná podstata vyčerpána. Ohledně přihlášené pohledávky dovolatele uvedla, že jeho pohledávka je promlčena, a to k námitce vznesené oprávněným před zahájením rozvrhového jednání včetně promlčení zástavního práva na nemovitých věcech zajišťujících přihlášenou pohledávku, které byly udělením příklepu vydraženy, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to ke dni 20. března 2017. Z uvedeného důvodu nemohla být dovolatelem přihlášená pohledávka uspokojena z rozdělované podstaty, neboť se na ni ničeho nedostalo.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání přihlášeného zástavního věřitele usnesením ze dne 4. září 2019, č. j. 26 Co 198/2019-1022, usnesení soudní exekutorky potvrdil s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1845/11, když dospěl k závěru, že i přes ujednání o prodloužení promlčecí doby podle §401 obch. zák. v úvěrových smlouvách č. 1326/2009 ze dne 27. listopadu 2009 a č. 1175/2009 ze dne 13. října 2009, uzavřených mezi dovolatelem a povinnými, je přihlášená pohledávka včetně jejího zajištění zástavním právem promlčena, neboť v této věci se jedná o přihlášenou pohledávku vyplývající ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, a proto „sjednané prodloužení promlčecí doby na deset let, je ujednání, které zhoršuje postavení spotřebitelů a jako takové je absolutně neplatné“. Ke stavení promlčení doby nemohlo dojít ani uplatněním pohledávky u soudu, a to návrhy na vydání směnečných platebních rozkazů (směnek zajišťujících přihlášené pohledávky) podanými dovolatelem, protože po dobu směnečného řízení se stavěl pouze běh promlčecí doby k uplatnění práva na zaplacení směnky (podle §70 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), ale uvedené již nemělo za následek, že by se tím stavěl i běh doby, v níž se promlčuje právo na plnění, které se povinní ve smlouvách o úvěru zavázali zástavnímu věřiteli poskytnout. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Dále odvolací soud uzavřel, že se dovolatel nezúčastnil nařízeného rozvrhového jednání (k němuž byl řádně a včas předvolán), čímž se zbavil možnosti se k návrhu oprávněného na popření přihlášené pohledávky ohledně jejího promlčení vyjádřit, a proto k tvrzením uvedeným v odvolání proti rozvrhovému usnesení soudní exekutorky již nelze přihlížet; uvedené vyplývá z principu koncentrace, resp. neúplné apelace při rozhodování rozvrhu rozdělované podstaty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku týkající se námitky promlčení jím přihlášené pohledávky zajištěné zástavním právem na nemovitých věcech do rozvrhu rozdělované podstaty po jejich vydražení v této exekuční věci, neboť v článku VI. obou úvěrových smluv bylo stranami výslovně ujednáno, že dlužník prodlužuje podle §401 obch. zák. věřiteli promlčecí lhůtu na 10 let pro případ počátku jejího běhu v důsledku nesplnění závazku vrátit úvěr ve výši a lhůtách sjednaných v úvěrové smlouvě a v důsledku nezaplacení smluvních pokut uvedených v čl. III. úvěrové smlouvy (dále případně jen „ujednání“). Obě pohledávky se staly splatnými v důsledku uplatnění ztráty výhody splátek, a to ke dni 20. března 2013 a téhož dne začala běžet promlčecí doba pohledávek i jejich zajištění zástavním právem. Zástavní právo se nemohlo podle §100 odst. 2 obč. zák. promlčet dříve než zajištěná pohledávka, a proto k promlčení pohledávek a zástavního práva mohlo s ohledem na ujednání čl. VI. úvěrových smluv dojít nejdříve dne 20. března 2023. Jestliže odvolací soud svůj názor o promlčení pohledávek včetně zástavního práva opřel o závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1845/11, učinil tak nesprávně, protože takový závěr se z nálezu nepodává. Nález řeší zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces spočívající v nelogičnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu při posouzení platnosti ujednání podle §401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě, ale v žádném případě neuzavírá, že by toto ujednání bylo neplatné. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by se bránil popření pohledávky oprávněným opožděně, když se k jejímu popření nevyjádřil nejpozději do skončení rozvrhového jednání. Prodloužení promlčecí doby vyplývá jednoznačně z úvěrových smluv, které byly připojeny k přihlášce pohledávek a byly a jsou součástí spisu soudní exekutorky ode dne doručení přihlášky. Z uvedeného důvodu měla soudní exekutorka námitku oprávněného týkající se promlčení přihlášených pohledávek vyhodnotit jako neopodstatněnou. Dále dovolatel nesouhlasí s tím, že se podáním návrhu na zahájení směnečného řízení nestaví promlčecí doba pohledávky, která je žalovanou směnkou zajištěna, jak rozhodl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, protože dlužník se může bránit námitkou zaplacení pohledávky zajištěné směnkou již ve směnečném řízení, a proto podání návrhu na zahájení směnečného řízení je nutno považovat za úkon věřitele, který má za následek stavení promlčecí doby. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení je při posouzení námitky promlčení přihlášených pohledávek do rozvrhu výtěžku prodeje nemovitých věcí ve smyslu §242 o. s. ř v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §401 obch. zák. strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby lze učinit i před počátkem jejího běhu a délka prodloužení zákonem stanovené promlčecí doby je věcí strany, která prohlášení činí, přičemž maximálně může být prodloužena na 10 let. Prohlášení v článku VI. obou úvěrových smluv je s uvedeným ustanovením v souladu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, dospěl při výkladu shora citovaného ustanovení k závěru, že se prohlášením o prodloužení promlčecí doby podle §401 obch. zák. nezhorší postavení dlužníka, protože „je-li prohlášením založena delší promlčecí doba, má věřitel nepochybně - bez rizika, že námitka promlčení bude úspěšně vznesena v soudním řízení - možnost posečkat s vymáháním pohledávky v případě, kdy se dlužník dostane do situace, že nemůže - z jakéhokoliv důvodu - dodržet dohodnuté termíny splátek, až do doby, kdy se jeho finanční situace zlepší, a po tuto dobu jednat o mimosoudním vyřízení věci, tedy bez vynaložení a následného uplatňování nákladů spojených se soudním řízením proti dlužníkovi. Z tohoto důvodu nelze prohlášení podle ustanovení §401 obch. zák. ani považovat za rozporné s dobrými mravy, a proto neplatné podle ustanovení §39 obč. zák.“ Na uvedeném závěru dovolací soud setrvává i v této právní věci a v celém rozsahu na něj odkazuje.
Shora uvedená judikatura Nejvyššího soudu se však nevyjádřila k případnému rozporu ujednání o prodloužení promlčecí doby s ustanovením §55 obč. zák., podle něhož se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, neboť se (na rozdíl od nyní řešené věci) zabývala případem, na který nebylo vůbec možné ustanovení §55 obč. zák. aplikovat.
Odvolací soud při odůvodnění svého závěru o neplatnosti prohlášení o prodloužení promlčecí doby podle §401 obch. zák. z důvodu aplikace §55 obč. zák. bez dalšího vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1845/11. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odkaz na daný nález je zcela nepřípadný, neboť Ústavní soud se zabýval pouze nepřezkoumatelností odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí a část odůvodnění citovaná odvolacím soudem byla pouze argumentací stěžovatele, a nikoliv závěrem Ústavního soudu o neplatnosti ujednání podle §401 obch. zák. ve spojení s §55 odst. 1 obč. zák.
Jestliže tedy odvolací soud při odůvodnění svého závěru o neplatnosti prohlášení o prodloužení promlčecí doby podle §401 obch. zák. z důvodu aplikace §55 obč. zák. bez dalšího vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1845/11, který však na danou situaci vůbec nedopadá, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Odvolací soud ani soudní exekutorka tak v tomto směru v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly žádnou relevantní úvahu, kterou by nyní mohl dovolací soud přezkoumat. S ohledem na shora uvedené bude proto na soudní exekutorce, aby se nově vypořádala s argumentací dovolatele týkající se platnosti (podle §55 obč. zák.) prodloužení promlčecí doby sjednaného ve shora uvedených úvěrových smlouvách.
K námitce dovolatele ohledně stavení promlčecí doby podáním návrhu na zahájení řízení vydáním směnečného platebního rozkazu na zaplacení pohledávky v této věci zajištěné i zástavním právem dovolací soud odkazuje na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a zde vyřešenou právní otázku o jejím nestavení nemá důvod posoudit jinak.
K závěru odvolacího soudu o „koncentraci“ rozvrhového řízení a tím i nepřípustné argumentaci zástavního věřitele k popření jím přihlášené pohledávky až v odvolání (po skončení rozvrhového jednání) se dovolací soud nemůže v tomto řízení vyjadřovat, protože na vyřešení této otázky není odůvodnění napadeného rozhodnutí založeno, odhlédnuto od formulace, že lze „souhlasit částečně“ s tím, že zástavní věřitel neuvedl svá tvrzení včas.
Usnesení odvolacího soudu z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudní exekutorky, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudní exekutorce k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soudní exekutorka o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 2. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu