ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3997.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3997/2019-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, proti povinné H. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, pro 128 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 46 EXE 294/2019, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2019, č. j. 13 Co 221/2019-47, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 46 EXE 294/2019-21, zamítl návrhy povinné na odklad provedení exekuce (výrok I.) a na zastavení exekuce (výrok II.) nařízené usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2019, č. j. 46 EXE 294/2019-7, a vedené u soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský úřad Cheb.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. července 2019, č. j. 13 Co 221/2019-47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, vyjma části rozhodnutí o zamítnutí návrhu povinné na odklad provedení exekuce (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a o návrhu povinné na zastavení exekuce (výrok II.), v obou případech „do pravomocného rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení exekuce co do způsobu provedení prodejem nemovitosti“; v uvedeném rozsahu usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud v odůvodnění uvedl, že povinná je ve vztahu k vymáhané pohledávce pasivně legitimována, neboť vstoupila do řízení jako procesní nástupkyně po manželovi V. P., zemřelém 12. 4. 2018, naposledy bytem XY (dále rovněž „zůstavitel“), podle §107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), a musela přijmout stav řízení (tj. závazky hmotněprávní i procesněprávní), jaké tu byly v době jejího nástupu do řízení. Exekučním titulem uložená povinnost nahradit oprávněnému náklady nalézacího řízení byla povinné uložena až v době, kdy již bylo rozhodnuto o jejím procesním nástupnictví a „není tudíž důvod její pasivní legitimaci ve vztahu k dotčené pohledávce jakkoli zpochybňovat“.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř., spatřuje ve skutečnosti, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda povinnost nahradit náklady řízení oprávněnému stíhá výlučně dovolatelku (bez ohledu na skutečnost, že se jedná o procesní nástupkyni ve smyslu §107 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda se jedná o závazek, který je součástí pasiv pozůstalosti. Ačkoli dovolatelka vstoupila do řízení jako procesní nástupkyně zůstavitele, nejsou tím podle jejího názoru dotčena příslušná ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za dluhy zůstavitele v případě předluženého dědictví; jestliže uplatnila výhradu soupisu dědictví podle §1706 zákona č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (ke dni úmrtí zůstavitele - viz §3096 o. z.), dále jen „o. z.“, hradí dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není v předestřené otázce procesního nástupnictví přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle §107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Podle §1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
Podle §1706 o. z. uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
Nejvyšší soud již uzavřel, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. §107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. v rámci trestního řízení při vyslovení trestu propadnutí majetku) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001.
Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2002, sp. zn. 29 Odo 3/2001). Vyjádřeno jinými slovy, dojde-li po zahájení řízení k přechodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu následkem tzv. univerzální sukcese (např. smrtí fyzické osoby), stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1597/2000).
V právní teorii i soudní praxi (s důrazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu) není pochyb ani o tom, že náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci patří k nákladům řízení procesního nástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014, viz rovněž Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 729).
Z výše uvedeného je zřejmé, že je-li soudem rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady řízení v neprospěch procesního nástupce v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, jedná se o výlučnou povinnost procesního nástupce (nikoli zůstavitele).
Dovolatelkou předestřený režim odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele ve smyslu §1706 o. z. se může uplatnit pouze za předpokladu, že se jedná o dluhy zůstavitele, které tvoří součást pozůstalosti, tj. jsou okamžikem smrti zůstavitele způsobilé přejít na dědice. V posuzované věci však nelze na povinnost hradit náklady řízení hledět jako na dědické pasivum zůstavitele, ale jako na výlučnou povinnost jeho procesního nástupce (tj. dovolatelky), protože tato povinnost vznikla až po úmrtí jejího předchůdce - zůstavitele, který již nemohl být k tomuto závazku legitimován.
Právní posouzení odvolacího soudu je proto ve výsledku správné, korespondující s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z toho současně plyne, že dovolatelka ve spojení s oznámenou právní otázkou jí zvolený předpoklad přípustnosti dovolání nevystihla a za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K případným vadám odvolacího řízení lze přihlédnout toliko u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); dovolatelka ostatně o takové námitky dovolání neopírala.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu