ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4014.2019.3
sp. zn. 20 Cdo 4014/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj , se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 4, proti povinnému V. A. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 48, pro 4 568 381,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 EXE 7722/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2019, č. j. 26 Co 408/2018-181, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2019, č. j. 26 Co 408/2018-181, se mění co do jeho druhého výroku tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, potvrzuje i v rozsahu přesahujícím rámec prvního výroku usnesení odvolacího soudu.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2019, č. j. 26 Co 408/2018-181, se mění co do jeho třetího a čtvrtého výroku tak, že oprávněný je povinen nahradit povinnému na nákladech exekučního řízení a odvolacího řízení 115 107,30 Kč , a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radany Bužkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní č. 48.
III. Oprávněný je povinen nahradit povinnému na nákladech dovolacího řízení 18 144,90 Kč , a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radany Bužkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní č. 48.
IV. Oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Vojtěchu Jarošovi na nákladech exekuce částku 2 063,05 Kč , a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. března 2011, č. j. 16 EXE 7722/2010-17, byla na základě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 24. srpna 2000, č. j. 83088/00/346940/0433, a výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 15. října 1998, č. j. 83696/98/346940/0433, k vymožení pohledávky oprávněného v celkové výši 4 568 381,40 Kč nařízena exekuce na majetek povinného. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Vojtěch Jaroš, Exekutorský úřad Znojmo. Krajský soud v Brně jako soud odvolací poté usnesením ze dne 15. února 2012, č. j. 26 Co 429/2011-44, odmítl odvolání povinného proti rozhodnutí o nařízení exekuce s odůvodněním, že povinný argumentoval toliko skutečnostmi nerozhodnými pro nařízení exekuce.
Soudní exekutor na základě změn vyplývajících z nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, usnesením ze dne 20. února 2013, č. j. 133 Ex 1727/10-64, připustil, aby do řízení na místo dosavadního oprávněného Finančního úřadu ve Znojmě vstoupil jako nový oprávněný Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště ve Znojmě. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 5. srpna 2015, č. j. 16 EXE 7722/2010-70, rozhodl, že v řízení bude na straně oprávněného pokračováno s Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště ve Znojmě.
Usnesením ze dne 25. ledna 2016, č. j. 16 EXE 7722/2010-75, Okresní soud ve Znojmě zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, když neshledal důvodnou námitku promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky podle §70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného do 31. prosince 2010 (dále též jen „ZSDP“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že daňový nedoplatek (resp. jistina i penále) jsou zajištěny zástavním právem na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí, a promlčecí lhůta tak činí 30 let od tohoto zápisu. Nedošlo proto k promlčení práva nedoplatky vymáhat podle §70 ZSPD ani k prekluzi tohoto práva podle §160 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též jen „DŘ“), kterým byl od 1. ledna 2011 zákon o správě daní a poplatků nahrazen.
Krajský soud v Brně k odvolání povinného usnesením ze dne 12. ledna 2017, č. j. 26 Co 59/2016-86, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že vycházel-li soud prvního stupně z listin, z nichž dovodil svá skutková zjištění (kromě ručitelských výzev šlo zejména o rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva a o platební výměry, jimiž byla stanovena vymáhaná daň a penále), bylo nezbytné nařídit jednání a provést těmito listinami důkaz, což soud prvního stupně neučinil.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 8. června 2017, č. j. 16 EXE 7722/2010-120, znovu zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, neboť i po provedeném dokazování dospěl ke stejnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí – tedy že vymáhaná pohledávka není promlčena ani prekludována, protože je zajištěna zástavním právem zapsaným v katastru nemovitostí, přičemž třicetiletá promlčecí lhůta podle §70 odst. 5 ZSDP dosud neuplynula. Soud uvedl, že zástavní právo platně vzniklo a vztahuje se i na příslušenství pohledávky (penále).
Krajský soud v Brně ke druhému odvolání povinného usnesením ze dne 1. června 2018, č. j. 26 Co 376/2017-139, opět rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně zcela opominul argumentaci povinného, že výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 15. října 1998 a ze dne 24. srpna 2000 (exekuční tituly v této věci) byly vydány až po prekluzi práva oprávněného na stanovení daně podle §47 ZSDP, že uvedená rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva se nevztahují k dluhu povinného, ale k dluhu společnosti BENTOL v. o. s. (primární daňový dlužník), a že rozhodnutí o vymezení zástavního práva ze dne 6. října 1995 bylo vydáno dříve, než byl povinný jako ručitel vyzván k zaplacení daňového nedoplatku.
Okresní soud ve Znojmě poté usnesením ze dne 24. září 2018, č. j. 16 EXE 7722/2010-158, exekuci zcela zastavil (výrok I.), rozhodl, že oprávněný je povinen nahradit povinnému na nákladech řízení 131 188,20 Kč (výrok II.) a soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 920 Kč (výrok III.). Soud se ztotožnil s argumentací povinného, že výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 15. října 1998 a ze dne 24. srpna 2000 byly vydány až po „prekluzi nároku oprávněného“ podle §47 ZSDP ve znění účinném do 31. prosince 1994. Soud uvedl, že předmětem vymáhání je pohledávka na dlužném DPH společnosti BENTOL v. o. s., jejímž ručitelem je povinný, a to za čtvrté čtvrtletí roku 1993 a první čtvrtletí roku 1994. Lhůta pro stanovení daně podle §47 ZSDP v případě DPH za čtvrté čtvrtletí roku 1993 uplynula ke dni 31. března 1997 a v případě DPH za první čtvrtletí roku 1994 uplynula ke dni 30. června 1997. Právo na stanovení obou daní tak prekludovalo ještě před vydáním obou výzev na zaplacení daňového nedoplatku ručitelem (exekučních titulů v této věci). Je proto dán důvod k zastavení exekuce. Soud dále dospěl s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2011, č. j. 5 Afs 35/2009-265, k závěru, že „prekludován je i nárok na vymáhání penále“. Oprávněný navíc podle soudu prvního stupně neprokázal, že výzvy byly doručeny ručiteli (povinnému), aby mohly být exekučním titulem.
Dále se Okresní soud ve Znojmě v odůvodnění uvedeného usnesení zabýval námitkou promlčení. Soud uvedl, že rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva ze dne 6. října 1995, č. j. FÚ-44770/610/95, ač bylo zástavní právo zřízeno k nemovitostem ve vlastnictví povinného a jeho manželky, se vztahuje toliko k dluhu samotné společnosti BENTOL v. o. s., nikoliv však ke dluhu ručitele. Jelikož výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 15. října 1998 byla splatná až ke dni 4. listopadu 1998, rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva ze dne 6. října 1995 bylo vydáno dříve, a proto nevyvolalo žádné právní následky. Podle soudu prvního stupně nemohlo dojít ke vzniku zástavního práva k pohledávce, která v té době neexistovala, a tedy ani uvedené zástavní právo nemohlo účinně prodloužit lhůtu pro vymáhání daňového nedoplatku ze šesti let na třicet let podle §70 odst. 5 ZDPH. Totéž platí i o rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva ze dne 24. srpna 2000, č. j. 83084/00/346949/0433, které rovněž neobsahuje výši daňové pohledávky ručitele, ale opět pouze dluh společnosti BENTOL v. o. s. I toto rozhodnutí bylo vydáno předtím, než výzva na zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 24. srpna 2000 nabyla právní moci a stala se splatnou. Ani v tomto případě nemohlo vzniknout zástavní právo k pohledávce, která v té době nebyla ručiteli sdělena, a tedy nebyla vůči ručiteli splatná. Vzhledem k tomu, že návrh na nařízení exekuce byl podán až 16. prosince 2010, uplynula šestiletá lhůta pro vymožení nedoplatků dne 4. listopadu 2004 a dne 12. září 2006. Soud proto uzavřel, že nárok je promlčen a s ohledem na vznesení námitky promlčení jej nelze přiznat.
Krajský soud v Brně k odvolání oprávněného usnesením ze dne 29. srpna 2019, č. j. 26 Co 376/2017-181, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce co do dlužné daně v částce 948 912,40 Kč (první výrok) a dále rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení exekuce, co do rozsahu přesahujícího rámec prvního výroku, tedy co do penále v částce 3 619 469 Kč se zamítá (druhý výrok). Dále odvolací soud změnil výroky II. a III. soudu prvního stupně tak, že oprávněnému se ukládá zaplatit povinnému na náhradě nákladů exekuce 53 784,50 Kč (třetí výrok), a konečně rozhodl, že povinnému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem (čtvrtý výrok).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vycházel ze správného závěru, že shora uvedené výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem jsou exekučním titulem ve smyslu §57 odst. 5 ZSDP ve znění účinném do 31. května 2006. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obě ručitelské výzvy byly povinnému řádně doručeny. Není proto dán důvod pochybovat o právní moci a vykonatelnosti exekučních titulů.
Odvolací soud přisvědčil oprávněnému, že ohledně promlčení (resp. podle později přijatého daňového řádu prekluze) daňové pohledávky v době vydání ručitelských výzev nebyla podle tehdejší ustálené správní praxe i judikatury relevantní lhůta podle ustanovení §47 odst. 1 ZSDP ve znění účinném do 31. prosince 2009 (lhůta pro stanovení daně), nýbrž lhůta uvedená v §70 ZSDP (lhůta pro vybrání a vymáhání daně). Ke změně judikatury a správní praxe v tomto ohledu došlo až později, a to nálezem Ústavního soudu ze dne 12. září 2001 sp. zn. II. ÚS 445/2000, a dalšími navazujícími rozhodnutími, podle kterých je třeba považovat ručitelskou výzvu za rozhodnutí materiální povahy, a tedy je nutné, aby ručitelská výzva byla vydána ve lhůtě uvedené v §47 odst. 1 ZSDP (lhůta pro stanovení daně). Tyto závěry Ústavního soudu dostály svého výrazu i v plenárním nálezu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 291/2008, v němž Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §57 odst. 5 ZSDP, ve znění účinném do 31. května 2006, bylo v rozporu s v nálezu uvedenými ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odvolací soud dodal, že mu nepřísluší zpochybňovat závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedené v usnesení ze dne 21. října 2008, sp. zn. 8 As 47/2005 (část VIII.), stran temporálních účinků judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle kterých jsou účinky judikatury orientovány výlučně do budoucna, a tedy změna či zpřesnění judikatury tak není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba. Odvolací soud dále uvedl, že tyto závěry mu však nebrání vzít v úvahu popsaný vývoj judikatury k výkladu příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků v rámci rozhodování o zastavení exekuce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obě ručitelské výzvy, které ukládaly povinnému zaplatit samotnou daň (jistinu daně), byly vydány až po uplynutí lhůty uvedené v §47 odst. 1 ZSDP ve znění účinném do 31. prosince 2009 (lhůta pro stanovení daně), a dodal, že to samo o sobě není důvodem k zastavení exekuce, neboť exekučnímu soudu v exekuci zásadně nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí a posuzovat, zda předcházející nalézací řízení je stiženo procesními vadami. Nicméně odvolací soud dovodil, že popsaná situace představuje zjevnou nespravedlnost a vedení exekuce v daném případě odporuje procesním předpisům i základním principům právního státu. Pro tento závěr je nevýznamné, že ručitelské výzvy odpovídaly v dané době realizované praxi správců daně. Odvolací soud proto uzavřel, že co se týče vymáhané jistiny daně, jsou dány podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Uvedený závěr se však podle odvolacího soudu netýkal vymáhaného daňového penále. Podle §63 odst. 4 ZSDP, ve znění účinném do 31. prosince 2006, bylo zapotřebí daňového dlužníka vyrozumět o předpisu penále nejpozději ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání a vymáhání daňového nedoplatku, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §70 odst. 1 ZSDP. Tato lhůta podle odvolacího soudu uplynula rokem 2000, přičemž povinný byl jako ručitel k úhradě vyzván výzvami ze dne 15. října 1998 a ze dne 24. srpna 2000. Penále mu tak bylo předepsáno před uplynutím uvedené lhůty. Ve vztahu k vymáhanému penále proto podle odvolacího soudu nelze učinit závěr, že jsou dány podmínky pro zastavení exekuce. Okolnost, že povinnému byla jako ručiteli vyměřena daň (jistina) po uplynutí lhůty k vyměření daně, nemá vliv na závěr o jeho povinnosti uhradit penále, která se odvíjí od prodlení společnosti BENTOL v. o. s.
Pokud jde o promlčení práva vymáhat dlužné penále, podle §70 odst. 1 ZSDP tyto účinky mohly podle odvolacího soudu nastat počínaje dnem 1. ledna 2001. Je však významné, zda penále, jakožto daňový nedoplatek, je zajištěno zástavním právem na nemovitých věcech. Podle §70 odst. 5 ZSDP nelze promlčení namítat do třiceti let po zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí a obdobně podle §160 odst. 6 DŘ zaniká právo vymáhat nedoplatek zajištěný zástavním právem zapsaným do katastru nemovitostí uplynutím třiceti let po tomto zápisu. Obě zástavní práva vznikla ze zákona podle §72 ZSDP ve znění účinném do 31. prosince 2000 a jejich rozsah byl vymezen rozhodnutími Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 6. října 1995, č. j. FÚ 44770/610/95, a ze dne 24. srpna 2000, č. j. 83084/00/346940/0433, podle kterých se zástavní právo k zajištění vymáhaných daňových pohledávek včetně penále uplatňuje i na nemovitosti ve společném jmění povinného a jeho manželky zapsané v katastru nemovitostí na LV XY pro katastrální území XY. Tomuto závěru nebrání ani okolnost, že v označených rozhodnutích není výslovně uvedeno, že povinnost uhradit vymezené daňové nedoplatky je na straně povinného dána z titulu ručení. Obě rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva obsahují náležitosti uvedené v §72 odst. 2 ZSDP ve znění účinném do 31. prosince 2000 a obě byla povinnému doručena.
Odvolací soud dodal, že i kdyby bylo možné (v návaznosti na vývoj judikatury správních soudů) dovodit, že správce daně nepostupoval správně, pokud rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva vydal dříve, než povinného jako ručitele vyzval k zaplacení uvedených nedoplatků, tato případná nesprávnost v postupu správce daně nemůže odůvodňovat závěr, že v exekuci vymáhané daňové nedoplatky včetně penále nejsou zástavním právem na nemovitostech ve společném jmění povinného a jeho manželky zajištěny. Povinný měl možnost tuto nesprávnost namítat v odvolání proti tomu kterému z výše uvedených rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva, přičemž této možnosti nevyužil. Zásadní je také skutečnost, že zástavní právo je zapsáno v katastru nemovitostí, jak předpokládá §70 odst. 5 ZSDP, resp. §160 odst. 6 DŘ. Jelikož exekuční řízení bylo zahájeno 16. prosince 2010 a nedoplatek (penále) je platně zajištěn zástavním právem zapsaným v katastru nemovitostí, k promlčení práva vymáhat nedoplatek podle §70 ZSDP ani k prekluzi práva vymáhat nedoplatek podle §160 DŘ dosud nedošlo.
Usnesení odvolacího soudu č. j. 26 Co 376/2017-181 v rozsahu druhého a třetího výroku napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí podle názoru povinného závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
První otázka se týká prekluze práva vyměřit daň (penále). Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož oprávněnému zaniklo právo vyměřit daň, ale současně mu nezaniklo právo povolat povinného k úhradě penále, neboť povinnost povinného jako ručitele uhradit penále se odvíjí od prodlení společnosti BENTOL v. o. s. jakožto primárního dlužníka s úhradou daně. Tento závěr by podle dovolatele znamenal, že povinného lze sankcionovat za prodlení se splněním povinnosti, kterou sám nemá, resp. která mu nikdy nevznikla.
Dovolatel uvádí, že podle §57 odst. 5 ZSDP v rozhodném znění platilo, že daňový nedoplatek nevzniká ručiteli ze zákona, ale je třeba, aby byl ručitel k jeho úhradě vyzván. Podle konstantní judikatury zejména Nejvyššího správního soudu přitom platí, že výzva k úhradě daňového nedoplatku za primárního dlužníka musí být ručiteli doručena a nabýt právní moci v propadné lhůtě tří let od konce zdaňovacího období, v němž primárnímu dlužníkovi vznikla povinnost podat daňové přiznání. Pokud však výzva v dané lhůtě ručiteli doručena nebyla, ručení nikdy nevzniklo. Povinný se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nebyl-li povinen hradit daň, přesto může být shledán povinným platit penále. Penále je příslušenstvím daně a podle §58 ZSDP příslušenství sleduje osud daně. Prekluze práva vyměřit daň tedy podle dovolatele znamená i prekluzi práva vyměřit penále.
Dovolatel má za to, že důvody, pro které odvolací soud shledal vedení exekuce co do jistiny daně za zjevnou nespravedlnost, resp. shledal, že tato exekuce odporuje procesním předpisům a základním principům právního státu, jsou aplikovatelné i na vymáhání penále. K tomu dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.
Pro případ, že by dovolací soud nesouhlasil s argumentací, že penále sleduje osud daně, dovolatel dodává, že odvolací soud aplikoval nesprávné znění zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud konstatoval, že v exekuci je vymáháno penále vztahující se k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 1993 a za první čtvrtletí roku 1994 s tím, že tyto nedoplatky se staly splatnými v roce 1994, přičemž však při určení lhůty pro vyměření penále odvolací soud aplikoval právní úpravu (§63 odst. 4 ZSDP) platnou až od 1. ledna 1995. Podle znění účinného do 31. prosince 1994 přitom platilo, že „ Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. O tomto předpisu se daňový dlužník vyrozumí do třiceti dnů poté, co daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejdéle však do dvou let od doby splatnosti daně. “ Založil-li tedy odvolací soud svůj závěr na tom, že penále ve vztahu k ručiteli nesdílí osud daně, potom není správná jeho úvaha ohledně lhůty, ve které mělo být penále ručiteli vyměřeno, neboť k promlčení penále by došlo již v roce 1996, přičemž povinný byl o penále vyrozuměn až v roce 1998 a v roce 2000.
Druhá dovolací otázka se týká prekluze práva vymáhat daň (penále), kterou dovolatel formuloval pro případ, že by dovolací soud neuznal shora uvedenou argumentaci ohledně prekluze práva daň stanovit. Dovolatel s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu tvrdí, že promlčecí lhůta podle §70 ZSDP (která se po nabytí účinnosti daňového řádu stala lhůtou prekluzivní) začne v případě daňového ručitele plynout teprve po doručení výzvy k zaplacení nedoplatku ručitelem, a tedy neběží již od data původní splatnosti daně primárním dlužníkem. Podle dovolatele musela šestiletá lhůta k vymáhání daně uplynout nejpozději v roce 2006, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno až v prosinci roku 2010. Odvolací soud totiž nezohlednil skutečnost, že úkon správce daně, kterým dochází k přerušení základní šestileté lhůty podle §70 odst. 1 ZSDP, tedy zajištění daňové pohledávky zástavním právem, byl učiněn pouze pro nedoplatek primárního dlužníka, nikoli pro nedoplatek ručitele (povinného).
Dovolatel zdůrazňuje, že daňová pohledávka správce daně vůči primárnímu dlužníkovi a daňová pohledávka správce daně vůči ručiteli jsou dvě odlišné pohledávky, nejen co do subjektu, ale i co do skutkového stavu a právního důvodu jejich vzniku, co do splatnosti i běhu promlčecích lhůt. V době, kdy bylo povinnému doručeno rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva, neměl správce daně vůči povinnému žádné daňové pohledávky. Z rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva je přitom zřejmé, že správce daně vymezil zástavní právo k zajištění pohledávek, které měl vůči primárnímu dlužníkovi, a nikoliv vůči ručiteli. Lhůta pro vymáhání pohledávky správce daně vůči ručiteli tak nemohla být v důsledku zřízení zástavního práva podle §70 odst. 5 ZSDP prodloužena na 30 let. Právo správce daně vymáhat penále proto podle dovolatele zaniklo nejpozději v roce 2006.
Dovolatel současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. ledna 2020, č. j. 20 Cdo 4014/2019-214, odložil právní moc napadeného usnesení odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podstatou dovolání jsou dvě různé námitky. Dovolatel v první řadě tvrdí, že prekludovalo právo daň, resp. penále, vyměřit (stanovit) a dále podle jeho názoru prekludovalo i právo daň vybrat a vymáhat.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou prekluze práva daň stanovit.
Podle ustanovení §47 odst. 1 ZSDP, ve znění účinném do 31. prosince 2009, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Podle ustanovení §57 odst. 5 ZSDP, ve znění účinném do 31. května 2006, jsou daňový nedoplatek povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.
Podle ustanovení §57a ZSDP, ve znění účinném od 1. června 2006 do 30. října 2007 (a obdobně až do 31. prosince 2010), je nedoplatek na dani povinen uhradit také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud jej správce daně k úhradě tohoto nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě. Správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. K výzvě správce daně připojí rozhodnutí o stanovení daně, k úhradě jejíhož nedoplatku je ručitel vyzýván. Proti této výzvě se může ručitel odvolat a včas podané odvolání má odkladný účinek.
Podle ustanovení §58 věty první ZSDP, ve znění účinném do 31. prosince 2010, se příslušenstvím daně rozumí penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle tohoto nebo jiného daňového zákona. Příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak.
Podle ustanovení §63 odst. 4 ZSDP, ve znění účinném do 31. prosince 1994, sdělí předpis penále správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. O tomto předpisu se daňový dlužník vyrozumí do třiceti dnů poté, co daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejdéle však do dvou let od doby splatnosti daně. Penále je splatné do patnácti dnů ode dne doručení platebního výměru.
Podle ustanovení §63 odst. 4 ZSDP, ve znění účinném do 31. prosince 2006, je penále splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník může odvolat do třiceti dnů od jeho doručení. O tomto předpisu se daňový dlužník může vyrozumět kdykoliv, pokud to vyžaduje stav jeho účtu, zejména při daňové exekuci; o předpisu se daňový dlužník zpravidla vyrozumí do třiceti dnů poté, kdy daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně. Penále uvedené v platebním výměru je splatné v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení platebního výměru, pokud nebylo již uhrazeno.
Podle ustanovení §70 odst. 1 ZSDP se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.
Podle ustanovení §148 odst. 1 DŘ daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.
Podle ustanovení §264 odst. 4 DŘ (přechodné ustanovení), běh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro stanovení daně podle tohoto zákona, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Ze spisu se podává, že v nyní řešeném případě jsou exekučně vymáhány daňové nedoplatky společnosti BENTOL v. o. s. (primární dlužník) na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí roku 1993 a první čtvrtletí roku 1994 a to včetně penále. Povinný za zaplacení nedoplatků ručí, neboť byl společníkem ve společnosti BENTOL v. o. s. Povinný byl k úhradě nedoplatků vyzván dvěma ručitelskými výzvami ze dne 15. října 1998 (doručena 20. října 1998) a ze dne 24. srpna 2000 (doručena 28. srpna 2000).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že obě ručitelské výzvy byly, co se týče jistiny daně, nikoliv však penále, vydány až po uplynutí tříleté lhůty pro stanovení daně (§47 odst. 1 ZSDP). Odvolací soud uvedl, že tento závěr sám o sobě nevynucuje zastavení exekuce, neboť povinný byl jako ručitel k úhradě nedoplatku vyzván, a tedy zavázán vykonatelným rozhodnutím, přičemž exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, resp. posuzovat, zda nalézací řízení je stiženo procesními vadami. Odvolací soud však dále uvedl, že to mu nebrání posoudit, zda vydání a doručení ručitelských výzev povinnému po uplynutí lhůty uvedené v §47 odst. 1 ZSDP ve spojení s dalšími okolnostmi (zejména s ohledem na pozdější vývoj judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně postavení ručitele při správě daní) nezakládá podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V době vydání předmětných ručitelských výzev (zde exekučních titulů), nebyly ručitelské výzvy považovány za rozhodnutí materiální povahy. Správce daně tak nebyl podle tehdejší správní praxe ani judikatury při vyzývání ručitele k úhradě daňového nedoplatku omezen lhůtou pro stanovení daně (§47 odst. 1 ZSDP), ale delší lhůtou pro vybrání a vymáhání daně (§70 ZSDP). Tato správní praxe a na ni navazující judikatura byly revidovány nálezem Ústavního soudu ze dne 12. září 2001, sp. zn. II. ÚS 445/2000, a dalšími rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. října 2008, č. j. 9 Afs 58/2007-96, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 1 Afs 52/2008-60), podle nichž je třeba považovat ručitelskou výzvu za rozhodnutí materiální povahy, a tedy ručitelská výzva ve smyslu ustanovení §57 odst. 5 ZSDP i ve znění účinném do 31. května 2006 musí být vydána v (kratší) lhůtě pro stanovení daně podle §47 odst. 1 ZSDP. Tyto závěry dostály svého výrazu i v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 291/2008, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že ustanovení §57 odst. 5 věta třetí ZSDP, ve znění účinném do 31. května 2006, je v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v nálezu vypočtenými. Ústavní soud tak deklaroval protiústavnost uvedeného ustanovení, podle něhož daňový ručitel, jemuž byla doručena výzva k úhradě nedoplatku za primárního dlužníka, byl nepřípustně omezen v okruhu odvolacích námitek.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vedení exekuce v nyní řešeném případě představuje zjevnou nespravedlnost a odporuje procesním předpisům i základním principům právního státu, a jsou proto dány podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tento závěr se ovšem týkal pouze jistiny daně, nikoliv už penále, v jehož rozsahu exekuce zastavena nebyla. Právě otázka, zda došlo rovněž k prekluzi práva stanovit penále, je předmětem dovolání.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že podle odvolacího soudu oprávněnému zaniklo (prekludovalo) právo stanovit jistinu daně. Takový závěr odvolací soud neučinil, neboť uvedl, že exekučnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda nalézací řízení je stiženo procesními vadami. Není proto správná argumentace dovolatele, že jelikož podle §58 ZSDP daňové příslušenství (včetně penále) sdílí osud daně, muselo spolu se zánikem práva stanovit jistinu daně prekludovat i právo stanovit penále.
Na druhou stranu je třeba se v tomto ohledu zabývat otázkou, zda závěr odvolacího soudu, že vedení exekuce pro jistinu daně v tomto případě představuje zjevnou nespravedlnost a odporuje procesním předpisům i základním principům právního státu, a jsou proto dány podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje, nelze vztáhnout rovněž na vedení exekuce pro dlužné penále.
Odvolací soud uvedl, že podle §63 odst. 4 ZSDP, ve znění účinném do 31. prosince 2006, bylo třeba daňového dlužníka vyrozumět o předpisu penále nejpozději ve lhůtě pro vybrání a vymáhání daně (§70 odst. 1 ZSDP), tedy ve lhůtě šesti let po roce, v němž se stal nedoplatek splatným. Tato lhůta uplynula ke konci roku 2000, a pokud tedy byl ručitel k úhradě nedoplatku včetně penále vyzván ručitelskými výzvami ze dne ze dne 15. října 1998 a ze dne 24. srpna 2000, bylo penále povinnému předepsáno v dané lhůtě. Proto podle odvolacího soudu v případě penále nelze použít stejnou úvahu jako v případě jistiny daně a dospět k závěru, že exekuci je třeba v rozsahu penále zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že odvolací soud aplikoval zákon o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. prosince 2006, přičemž nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu aplikoval právě toto znění. Zákon č. 255/1994 Sb., kterým byl ke dni 1. ledna 1995 novelizován zákon o správě daní a poplatků, včetně ustanovení §63 odst. 4, neobsahuje přechodná ustanovení. Daňový nedoplatek představuje dlužná daň z přidané hodnoty primárního dlužníka za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí roku 1993 a první čtvrtletí roku 1994. Daňovému dlužníkovi vznikla povinnost platit penále okamžikem, kdy se dostal do prodlení, tedy v den následující po termínu splatnosti daně (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 1997, č. j. 29 Ca 9/96, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2011, č. j. 5 Afs 35/2009-265, byť druhé uvedené rozhodnutí se váže ke znění zákona o správě daní a poplatků až po uvedené novelizaci). Povinnost hradit penále tak primárnímu dlužníkovi vznikla ze zákona před uvedenou novelizací ustanovení §63 odst. 4 ZSDP, a je proto třeba přisvědčit dovolateli, že správně měl být aplikován zákon o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. prosince 1994. Podle jeho rozhodného znění (tj. do 31. prosince 1994) přitom platilo, že o předpisu penále se daňový dlužník vyrozumí nejdéle do dvou let od doby splatnosti daně, a nikoliv nejpozději ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně (tj. šest let po splatnosti). Ani zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. prosince 1994, v tomto ohledu neobsahoval odlišnou právní úpravu.
Za rozhodný okamžik pro určení rozhodného znění zákona o správě daní a poplatků je třeba i v nyní řešeném případě považovat den původní splatnosti daně primárního dlužníka (nikoliv den, kdy byl k úhradě penále vyzván ručitel), neboť daňová správa i judikatura až do roku 2006 vycházela z názoru, že ručitelská výzva je rozhodnutím procesní povahy, která neukládá hmotně právní povinnost, ale stanoví ručiteli povinnost zaplatit daň za primárního dlužníka. Měl-li tak ručitel hradit penále předepsané primárnímu dlužníkovi, bylo třeba i ve vztahu k ručiteli aplikovat stejné znění zákona, které bylo použitelné ve vztahu k primárnímu dlužníkovi.
Podle zjištění odvolacího soudu se nedoplatky za obě předmětná zdaňovací období staly splatnými v roce 1994. Byl-li tedy povinný vyzván k jejich úhradě, jakož i k úhradě penále, ručitelskými výzvami ze dne 15. října 1998 a ze dne 24. srpna 2000, nelze než uzavřít, že povinný (ručitel) nebyl o předpisu penále vyrozuměn v uvedené dvouleté lhůtě.
Dovodil-li odvolací soud, že vedení exekuce ve vztahu k jistině daně představuje zjevnou nespravedlnost a odporuje procesním předpisům i základním principům právního státu z důvodu, že ručitel byl k úhradě nedoplatku za primárního dlužníka vyzván až po uplynutí lhůty pro stanovení daně, je třeba tentýž závěr učinit i ohledně vymáhaného penále, neboť obdobně byl ručitel správcem daně vyzván k úhradě penále až po uplynutí lhůty pro sdělení předpisu penále. I ve vztahu k vymáhanému penále jsou tak dány podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby byl předpis penále ručiteli sdělen zavčas, na závěru ohledně zjevné nespravedlnosti vedení exekuce pro dlužné penále by tato skutečnost nemohla ničeho změnit. Penále vždy bylo považováno za příslušenství daně (§58 věta první ZSDP) a rovněž vždy platilo, že příslušenství daně sleduje osud daně (§58 věta druhá ZSDP). Je nepochybné, že byly-li by na nyní řešený případ aplikovány závěry shora uvedené pozdější judikatury, podle nichž je třeba ručitele vyzvat k úhradě nedoplatku za primárního dlužníka ve lhůtě pro stanovení daně, došlo by k prekluzi práva správce daně stanovit jistinu daně ještě před vyzváním ručitele k úhradě nedoplatku. Jinými slovy by v takovém případě nebylo možné „stanovit“ ručiteli povinnost k úhradě daně za primárního dlužníka. Závěr, podle něhož na jedné straně není možné ručiteli stanovit povinnost k úhradě daně (jistiny), ale na straně druhé na něm lze vymáhat příslušenství daně, které podle zákona sleduje osud daně, je absurdní. Nejvyšší soud souhlasí s dovolatelem, že ručitel by v takovém případě byl sankcionován za prodlení se splněním povinnosti, kterou sám nemá, resp. která mu ani nikdy nevznikla. Jediná obrana ručitele proti nárůstu příslušenství daně (penále) by v takovém případě fakticky spočívala v uhrazení jistiny daně, přičemž tuto povinnost ručitel nemá, a následně by se ručitel musel jejího vrácení domáhat po primárním dlužníkovi v samostatném řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Na základě stejné argumentace lze k danému závěru dospět i v případě, kdy odvolací soud sice nekonstatoval prekluzi práva stanovit daň, ovšem fakticky ji zohlednil ve své úvaze stran zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud tak měl svůj závěr o nepřípustnosti exekuce vztáhnout i na vymáhané penále.
Z judikatury Ústavního soudu plyne, že obecné soudy jsou v exekučním řízení povinny zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., resp. že i obecným soudům přísluší se ve výjimečných případech zabývat zásadními vadami exekučního titulu, popř. nalézacího řízení. Důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. potom jsou takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). Citovaný důvod zastavení výkonu rozhodnutí se uplatní i v případě, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že vedení exekuce v nyní řešeném případě odporuje základním principům právního státu a představuje zjevnou nespravedlnost, ovšem z výše uvedených důvodů daný závěr platí jak pro exekuci jistiny daně, tak i pro exekuci jejího příslušenství (v daném případě penále). Vedení exekuce je tedy v celém rozsahu nepřípustné a je třeba ji podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v celém rozsahu zastavit.
Jelikož dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a zároveň je možné o věci rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení, Nejvyšší soud, aniž by se zabýval druhou dovolatelem vznesenou otázkou, podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu změnil co do jeho druhého výroku tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, potvrzuje i v rozsahu přesahujícím rámec prvního výroku usnesení odvolacího soudu, tedy i v rozsahu, v němž byla nařízena k vymožení penále.
Dovolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy nižších stupňů mezi účastníky podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále též jen „e. ř.“), ve spojení s ustanovením §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení úspěšného povinného představují náklady na právní zastoupení advokátem. Tarifní hodnota, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby, činí v souladu s ustanovením §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částku 4 548 381,40 Kč. Odměna za zastoupení byla z tarifní hodnoty vypočtena v souladu s ustanovením §7 bod 6. a §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu na částku 13 290 Kč za jeden poloviční úkon právní služby. Odměna byla přiznána za sedm polovičních úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na zastavení exekuce, odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 16 EXE 7722/2010-75, účast u jednání nařízeného exekučním soudem na den 20. dubna 2017 a na den 30. května 2017, odvolání proti usnesení exekučního soudu č. j. 16 EXE 7722/2010-120, a účast u jednání nařízeného exekučním soudem na den 18. září 2018), celkem tedy ve výši 93 030 Kč. Dále náklady zastoupení činí 7 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy celkem ve výši 2 100 Kč. Dále náklady zastoupení obsahují částku 19 977,30 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 95 130 Kč. Celkem tedy byly náklady povinného za řízení před soudy nižších stupňů vyčísleny na částku ve výši 115 107,30 Kč.
Ohledně nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Tarifní hodnota, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby, činí v souladu s ustanovením §8 odst. 1 advokátního tarifu částku 3 619 469 Kč, neboť ve zbylé částce (948 912,40 Kč) byla exekuce pravomocně zastavena již rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž daný výrok nebyl v uvedeném rozsahu předmětem dovolacího řízení. V dovolacím řízení sporné peněžité plnění představovalo právě 3 619 469 Kč. Odměna za zastoupení byla z tarifní hodnoty vypočtena v souladu s ustanovením §7 bod 6. a §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu na částku 11 390 Kč za jeden poloviční úkon právní služby. Odměna byla přiznána za jeden poloviční úkon právní služby (sepis dovolání). Dále náklady zastoupení činí 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále náklady zastoupení obsahují částku 2 454,90 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 11 690 Kč. Dále náklady zastoupení obsahují náhradu uhrazeného soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč. Celkem tedy byly náklady povinného za dovolací řízení vyčísleny na 18 144,90 Kč.
Jelikož podle ustanovení §51 písm. b) e. ř. zastavením exekuce zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce, rozhodl soud rovněž o nákladech exekuce, které exekutorovi v souvislosti s jejím prováděním vznikly. Odměna soudního exekutora podle §5 odst. 1, §6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. z vymožené částky 84 519,76 Kč, činí celkem 12 690 Kč. Hotové výdaje exekutora činí celkem 4 275 Kč (3 500 Kč paušální částka v souladu s ustanovením §13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., 150 Kč náhrada za doručení tří písemností dle ustanovení §15 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., 625 Kč prozatímní vyúčtování znalečného). O nákladech exekuce bylo již rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. září 2012, č. j. 133 EX 1727/10-58, tak, že náklady exekuce se určují částkou v celkové výši 7 920 Kč (odměna soudního exekutora 3 000 Kč, náhrada hotových výdajů 3 500 Kč, náhrada za doručení písemností 100 Kč, DPH 1 320 Kč). Dále bylo o nákladech exekuce rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. října 2019, č. j. 133 EX 1727/10-173, tak, že soudní exekutor uložil povinnému uhradit náklady exekuce ve výši 10 478,60 Kč (odměna soudního exekutora 8 610 Kč, náhrada za doručení písemnosti 50 Kč, DPH 1 818,60 Kč). Obě částky nákladů exekuce byly již vyplaceny soudnímu exekutorovi. Zbývá rozhodnout o částce 2 063,05 Kč představující: 625 Kč prozatímní vyúčtování znalečného, 1 080 Kč odměna exekutora a 358,05 Kč DPH. Soud rozhodl o těchto nákladech tak, že k jejich náhradě zavázal oprávněného, neboť nezjistil procesní zavinění na zastavení exekuce na straně povinného, nýbrž na straně oprávněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu