ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4265.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 4265/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České republiky – Krajský soud v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží č. 1835/34, identifikační číslo osoby 00215732, proti povinnému L. K. , narozenému dne XY, posledně bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupenému Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, pro 192 173 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 EXE 381/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 66 Co 1410/2018-130, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 66 Co 1410/2018-165, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 53 EXE 381/2014-121, rozhodl o návrzích povinného ze dne 3. 5. 2017, ze dne 22. 5. 2018 a ze dne 22. 10. 2018 na částečné či úplné zastavení exekuce tak, že se zamítají. Povinný v těchto návrzích opakovaně namítal, že není ve věznici zaměstnán a nepobírá pracovní odměnu ani jiný příjem po dobu delší jednoho roku, a proto žádá o částečné zastavení exekuce ve smyslu §290 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. V návrhu ze dne 22. 10. 2018 rovněž požádal o úplné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jelikož je nemajetný, má sníženou pracovní schopnost o 30% a má pracovní omezení, přičemž exekuce je vedena již déle než 4 roky a soudní exekutor ničeho nevymohl. Uvedl, že není reálná šance, že by se jeho majetkové poměry mohly zlepšit. Okresní soud v Novém Jičíně své rozhodnutí odůvodnil tak, že soudní exekutor nadále provádí šetření ke zjištění majetku povinného a je na něm komplexní posouzení majetkových poměrů povinného, přičemž v současné době pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nebyly naplněny podmínky. Exekuci nelze zastavit ani částečně podle §290 odst. 1 o. s. ř., když se povinný do situace, kdy je ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho případný příjem nezávisí pouze na jeho rozhodnutí, dostal vlastní vinou.
K odvolání povinného bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 66 Co 1410/2018-130. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nenaplnění podmínek pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a uvedl, že ačkoliv je povinný v současné době nemajetný a dlouhodobě se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, lze s ohledem na jeho věk a věku odpovídající zdravotní stav očekávat, že ještě může být ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž opětovně poukazuje na svoji nepříznivou situaci. S ohledem na jeho sníženou pracovní schopnost o 30 % nepokládá za pravděpodobné, že by do konce výkonu trestu odnětí svobody mohl být pracovně zařazen. Úvahy o možném obdržení daru či získání dědictví rovněž nepovažuje za reálné. Nesouhlasí proto s tím, že by průběžné lustrace prováděné soudním exekutorem mohly v dohledné době vést k nalezení majetku povinného. Má tak za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud tuto exekuci nezastavil, když nenaplnila svůj účel a zároveň neexistuje reálná šance, že pohledávka oprávněné bude alespoň zčásti vymožena, a to zvlášť, když pro zdravotní omezení povinného není reálné jeho pracovní zařazení. Dále namítl, že odvolací soud se taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012), když se vůbec nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro aplikaci §290 odst. 1 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že exekuci srážkami ze mzdy a jiných příjmů částečně zastaví podle §290 odst. 1 o. s. ř. a exekuci vedenou u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 EXE 381/2014 podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela zastaví. Případně neshledá-li podmínky pro změnu usnesení odvolacího soudu, navrhl, aby dovolací soud toto usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 4. 7. 2019 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh povinného na doplnění usnesení podle §166 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 a §211 o. s. ř., jelikož se odvolací soud v tomto usnesení vůbec nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro aplikaci §290 odst. 1 o. s. ř. O tomto návrhu odvolací soud rozhodl tak, že vydal usnesení, jímž doplnil výrok svého usnesení ze dne 30. května 2019, č. j. 66 Co 1410/2018-130, tak, že usnesení soudu prvního stupně se v části výroku, v němž byly zamítnuty návrhy povinného na částečné zastavení exekuce prováděné srážkami ze mzdy, zrušuje, a řízení o návrzích povinného ze dne 3. 5. 2017, ze dne 22. 5. 2018 a ze dne 22. 10. 2018 na částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy, nařízené exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly ze dne 21. 4. 2016, č. j. 030 EX 15964/14-64, se zastavuje. Odkázal přitom na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 1977, sp. zn. 11 Co 289/77, uveřejněné pod č. 18/1980 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož pro posouzení, zda byla exekuce srážkami ze mzdy účinně nařízena, je mimo jiné podstatné, zda v den, kdy soudní exekutor exekuční příkaz o provedení exekuce srážkami ze mzdy vydal, byl povinný u označeného plátce mzdy zaměstnán. V nyní projednávané věci povinný v době vydání předmětného exekučního příkazu nebyl ve Věznici Valdice pracovně zařazen, a proto účinky exekuce prováděné srážkami z pracovní odměny povinného nenastaly a exekuce v této části fakticky zanikla, aniž by soudní exekutor byl o tom povinen vydat rozhodnutí. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud o návrzích povinného na částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy rozhodl věcně. Ze spisu přitom neplyne, že by povinný proti tomuto usnesení podal dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat a pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1491/2016).
Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky, mimo jiné např. vzhledem k tomu, že povinný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
V posuzovaném případě byla soudu poskytnuta vyjádření soudního exekutora ze dne 24. 3. 2017 (č. l. 81), ze dne 20. 6. 2018 (č. l. 109) a ze dne 13. 11. 2018 (č. l. 115), podle kterých se zastavením exekuce nesouhlasí, neboť nadále provádí šetření ke zjištění majetku povinného, přičemž ještě nebyly vyčerpány všechny možné způsoby provedení exekuce, kterými soudní exekutor ze zákona disponuje. Skutečnost, že se povinný vlastní vinou nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, není důvodem pro zastavení exekuce. Oprávněnému by současná nemajetnost povinného neměla být dávána k tíži, když řádně usiluje o výkon pravomocného rozhodnutí. Povinný se navíc nachází ve věku, kdy je reálný předpoklad pro možné budoucí příjmy ze mzdy a z důchodu, jejichž srážkami by bylo možné uspokojit vymáhanou pohledávku. Ačkoli lze dané zprávy považovat za obsahově i informačně relativně stručné, přesto výše zmíněným materiálním požadavkům zásadně vyhovují; ostatně soudy posoudily návrhy povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. jako nedůvodné proto, že soudní exekutor dosud nedokončil prověřování majetkových poměrů povinného a nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce, a lze tak pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného.
Koneckonců je třeba zdůraznit, jak uvádí dovolací soud např. ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, že ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže dospěly k závěru, že důvod dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zde (nyní) nebyl dán.
K námitce povinného, že se odvolací soud nezabýval možnou aplikací §290 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv podmínky pro částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů byly podle tohoto ustanovení splněny, dovolací soud uvádí, že lze předpokládat, že se povinný ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu vysloveným v doplňujícím usnesení ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 66 Co 1410/2018-165, když ze spisu nevyplývá, že by do předmětného usnesení podal dovolání, a tato námitka tak není předmětem dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu