ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.869.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 869/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné AgroZZN, a.s. , se sídlem v Rakovníku, V Lubnici č. 2333, identifikační číslo osoby 45148082, zastoupené JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové č. 356/34, proti povinné XY se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, za účasti insolvenční správkyně povinné S. A. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Tyršova č. 1434/4, pro 14 454 067,77 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, pod sp. zn. 139 EX 1304/10, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2019, č. j. 11 Co 229/2018-156, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk, usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 139 EX 1304/10-149, rozhodl, že z dosud nerozděleného vymoženého plnění ve výši 5 926 590,26 Kč se odpočítává pohledávka na nákladech exekuce soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise ve výši 532 242,70 Kč k hotovému zaplacení (výrok I.), a že se insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení KSUL 70 INS 8818/2011 vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem vydává vymožené plnění ve výši 5 394 347,56 Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. října 2019, č. j. 11 Co 229/2018-156, usnesení soudního exekutora ve výroku II. potvrdil (výrok I.), dále rozhodl, že oprávněná a povinná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a že insolvenční správkyni povinné se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud zjistil, že exekuce v projednávané věci byla nařízena usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 8. 2010, č. j. 43 EXE 8179/2010-55, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 14 454 067,77 Kč s příslušenstvím na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného JUDr. Monikou Kroulíkovou, notářkou v Novém Strašecí, dne 5. 10. 2009 pod sp. zn. NZ 285/2009, 297/2009. Soudní exekutor dne 11. 8. 2010 provedl soupis movitých věcí v obci XY zahrnující jateční kuřata, která byla následně prodána za částku 4 783 380 Kč (s DPH za částku 5 261 718 Kč) a tato částka byla dne 12. 8. 2010 připsána na jeho účet. Dne 23. 8. 2010 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh společnosti FRONA s.r.o. na vyškrtnutí movitých věci ze soupisu (výše zmíněných jatečních kuřat), přičemž tento návrh exekutor zamítl usnesením ze dne 7. 9. 2010, č. j. 139 EX 1304/10-70. Následně dne 27. 10. 2010 podala společnost FRONA s.r.o. žalobu na vyloučení částky 4 783 380 Kč jako výtěžku z prodeje jatečních kuřat na farmě s odůvodněním, že dne 27. 7. 2010 uzavřela s povinnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byla tato jateční kuřata, která soudní exekutor zahrnul do soupisu movitých věcí a která byla následně prodána. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 33 C 366/2010-173, žalobu zamítl a jeho rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2018, č. j. 12 Co 1060/2016-212, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2018. Oba soudy dospěly k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 27. 7. 2010 mezi společností FRONA s.r.o. a povinnou byla simulovaným právním jednáním se záměrem znemožnění uspokojení pohledávky oprávněné. V mezidobí bylo dne 23. 5. 2011 zahájeno insolvenční řízení ve věci povinné. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 11. 2011, č. j. KSUL 70 INS 8818/2011-A-24, zjistil úpadek povinné a insolvenčním správcem byla jmenována S. A., přičemž usnesením téhož soudu ze dne 19. 12. 2011, č. j. KSUL 70 INS 8818/2011-B-6, byl na majetek povinné prohlášen konkurs. Odvolací soud uvedl, že plnění z prodeje jatečních kuřat zůstalo na účtu soudního exekutora nevypořádáno z důvodu procesních podání povinné a třetích osob, přičemž o posledním z nich – o vyloučení částky 4 783 830 Kč z exekuce bylo pravomocně rozhodnuto až dne 7. 4. 2018. I přesto, že bylo prokázáno, že výše zmíněná žaloba byla podána účelově s cílem znemožnit oprávněné uspokojení své pohledávky, nelze soudnímu exekutorovi vytýkat, že žalovanou částku nevyplatil oprávněné a vydal ji insolvenční správkyni v souladu s ustanovením §46 odst. 7 ex. řádu, když žaloba na vyloučení částky 4 783 830 Kč z předmětné exekuce byla podána dne 27. 10. 2010 a zamítavý rozsudek nabyl právní moci až dne 7. 4. 2018, tedy v průběhu insolvenčního řízení.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2802/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1341/2017). Odvolací soud sice při svém rozhodování postupoval v souladu s ustanovením §46 odst. 7 ex. řádu, nicméně se zapomněl zabývat otázkou, zda nedošlo k porušení dobrých mravů, popřípadě k obejití zákonné úpravy a zneužití práva. Dovolatelka má za to, že jí byla odepřena právní ochrana, neboť motivací povinné ve spojení s třetí osobou byl zcela zjevně prokázán úmysl poškodit a znevýhodnit oprávněnou. V dané věci měl odvolací soud zvážit, zda není důvodné vydat výtěžek z exekuce oprávněné, a to i přesto že jej dle zákona soudní exekutor vydal insolvenční správkyni do majetkové podstaty. Pokud by odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem případu a nikoli jen k zákonné povinnosti soudního exekutora vždy vydat vymožené plnění do majetkové podstaty, nemusela být dovolatelka zkrácena na svém uspokojení pohledávky, což nastane v případě, že se předmětná částka v rámci insolvenčního řízení rozvrhne mezi všechny věřitele. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Insolvenční správkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že insolvenční řízení šetří práva všech věřitelů, a naopak brání uspokojení jednoho z věřitelů v situaci, kdy je zřejmé, že zde zůstanou neuspokojené pohledávky dlužníka. Dovolatelka ve svém podání pouze uvádí judikaturu týkající se obecně možné aplikace dobrých mravů a naopak opomíjí konstantní judikaturu dovolacího i Ústavního soudu, která v kontextu dané fáze insolvenčního řízení nepřipouští jiný postup, než vydání plnění do majetkové podstaty. Oprávněný z jakékoli exekuce nemá vůči jiným věřitelům dlužníka výsostné postavení a bylo by naopak proti dobrým mravům, aby se jeden z věřitelů mel stavět z titulu vedené exekuce před věřitele ostatní. Účelem insolvenčního řízení je, aby byla mezi věřiteli dosažena určitá spravedlnost v podobě poměrné úhrady závazků dlužníka, když není možné uhradit všechny závazky v plné výši a nelze připustit, aby jeden z věřitelů dosáhl vyšší úhrady své pohledávky z důvodu, že se k němu v minulosti dlužník zachoval nečestně. Insolvenční správkyně proto navrhla dovolání oprávněné odmítnout.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu se zcela jednoznačnou dikcí zákona, takže není právní otázky, kterou by Nejvyšší soud měl vyložit. Zároveň ani není na místě předmětné ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti – dále jen „ex. řádu“ podkládat za rozporné se spravedlností.
6. Podle ustanovení §46 odst. 7 ex. řádu je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.
7. Z odcitovaného ustanovení se jasně a jednoznačně podává, že exekuce nemůže být podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení – dále jen „InsZ“ provedena poté, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení anebo podle ustanovení §267 odst. 1 InsZ prohlášen konkurs. V takovém případě je exekutor povinen do majetkové podstaty vydat insolvenčnímu správci podle ustanovení §206 InsZ všechny věci a práva, které zajistil. Pokud exekutor již má výtěžek na svém účtu a dosud jej nepředal oprávněnému, je povinen bez jakékoliv výjimky vydat vymožené plnění po odpočtení nákladů exekuce insolvenčnímu správci (srov. i s Kasíková, M. v Kasíková. M., Jirmanová. M. a kol. Exekuční řád. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 325). Tak je tomu i v případě, že výtěžek exekuce dosud nevydal oprávněnému proto, že třetí osoba (zde společnost Frona s.r.o.) podala ohledně exekutorem vytěžené peněžité hodnoty návrh na její vyloučení z exekuce podle ustanovení §267 a násl. o. s. ř.
8. Namítá-li dovolatelka, že excindační žaloba společnosti Frona s.r.o. byla podána nedůvodně a byla ze strany této společnosti i povinné zneužitím práva za účelem vyvedení majetku povinné z exekuce, a nedošlo-li by k podání žaloby, exekutorovi by vznikla povinnost podle ustanovení §46 odst. 4 ex. řádu vydat vymoženou peněžitou částku do třiceti dnů od jejího obdržení oprávněné, není její argumentace opodstatněná. Jakékoliv soudní řízení, včetně řízení vykonávacího, může z rozmanitých důvodů a následkem shody okolností probíhat po delší nebo naopak kratší dobu a soud (exekutor), který řízení vede, musí reagovat na procesní skutečnosti, které během této doby nastaly, a to způsobem stanoveným zákonem. Taková okolnost zásadně nevede k závěru, že povinnost soudu (exekutora) reagovat na zákonem předpokládanou změnu procesních okolností vede k nepřiměřenému a nelegitimnímu zásahu do práv některého z účastníků řízení. Tak tomu není ani v posuzovaném případě. Jestliže následkem rozhodnutí exekutora o vydání vymoženého peněžitého plnění do insolvenční podstaty došlo k tomu, že pohledávky věřitelů povinné z vydaného plnění (včetně pohledávky dovolatelky) budou uspokojeny z exekutorem vymožené částky v rámci pravidel insolvenčního řízení, nelze takový výsledek pokládat za zjevně nespravedlivý nebo za nepřiměřený, a to ani z pohledu dovolatelky. Účel exekuce v základu totiž nebyl vydáním peněžité částky do insolvenční podstaty zmařen; jeho následkem došlo pouze k tomu, že pohledávky věřitelů budou z vymožené částky uspokojeny podle pravidel konkurzního řízení. Odkazuje-li dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2802/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1341/2017, je její odkaz nepřiléhavý, protože označená rozhodnutí se zabývala otázkou „dobrých mravů“ a „zneužití práva“ v jiných souvislostech (při posouzení účinků právních jednání osob soukromého práva podle občanského zákoníku).
9. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jasnou a jednoznačnou zákonnou úpravou, není dovolání oprávněné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu