ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1008.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1008/2020-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce O. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí č. 76, proti žalované el nino parfum, s. r. o. se sídlem v Nové Pace, Pražská č. 1816, IČO 25292285, o 4.294.829,- Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 26/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2019, č. j. 25 Co 230/2019-293, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Ivany Stlukové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9; žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2019, č. j. 25 Co 230/2019-293, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jeho právní závěr o tom, že žalobci nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť úraz, který žalobce utrpěl dne 22. 4. 2015 při pracovní cestě v Budapešti, není úrazem pracovním, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2002, poř. č. 11, k otázce možnosti posouzení poškození zdraví, které utrpí zaměstnanec v průběhu pracovní cesty jako pracovního úrazu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4834/2010 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5306/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů (mající časový, místní a zejména věcný -vnitřní účelový - poměr k výkonu závislé práce), že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu konanou mimo území České republiky, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně; jestliže se zaměstnanec v průběhu pracovní cesty ubytuje, nelze považovat dobu, po kterou je zaměstnanec ubytován, za nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobce s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016, a, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, že se soudy při posouzení souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
V části, v níž žalobce v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že zlomení ruky, které žalobce utrpěl v ranních hodinách v hotelovém pokoji v Budapešti, kde se ubytoval na pracovní cestě, nelze považovat za pracovní úraz), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soud I. stupně v celém průběhu jednání nedal svůj právní názor najevo, natož aby žalobce poučil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., a že řízení je tak zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu