ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1027.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1027/2020-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Barbarou Drahokoupilovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Solní č. 274/12, proti žalované Z. u. š. A. D., P. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října č. 184, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 197/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. 23 Co 304/2018-280, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky se sídlem v Příbrami, 28. října č. 184.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 23 Co 304/2018-280, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně (bod III. obsahu dovolání). Podle žalobce je první otázkou, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, otázka, zda je z hlediska posouzení nadbytečnosti zaměstnance významné, že u zaměstnavatele vykonává jiný zaměstnanec v době účinků výpovědi trvale práci přesčas (srov. bod IV. obsahu dovolání).
Dovolatel při formulování této otázky však přehlíží, že jím přednesený problém je jen dílčí (sub)otázkou k obecné problematice, jíž je otázka následné efektivnosti přijatého opatření; k této otázce se dovolací soud vyjadřoval opakovaně, když např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2013, Nejvyšší soud poukázal na to, že o rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná; stejný závěr byl vysloven již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 54/2005, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Druhou otázkou, která podle žalobce doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, je otázka, zda lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce v době, kdy není jisté, zda organizační změna, o které bylo rozhodnuto, bude moci být realizována (srov. bod V. obsahu dovolání).
K přednesené problematice se Nejvyšší soud opětovně vyjadřoval a opakovaně vyjadřuje závěr, že má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 54/1999). Jinak řečeno, je-li splněna předchozí podmínka o vydání rozhodnutí o organizační změně (o čemž v této věci není sporu), o „předčasnosti“ výpovědi z pracovního poměru nelze uvažovat bez ohledu na to, zda zaměstnavatel subjektivně ví či neví, zda organizační změnu bude moci realizovat; není-li organizační změna v rozhodnutí o organizační změně uvažované době (tedy nejpozději v době, kdy nastaly účinky výpovědi) realizována, má to za následek nedostatek příčinné souvislosti mezi uvažovanou nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím o organizační změně [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 49/2020 a zde vyslovený právní závěr, že o příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance jde tehdy, nastala-li nadbytečnost určitého zaměstnance následkem provedení (uskutečnění) rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, tedy, řečeno jinak, bylo-li rozhodnutí o organizačních změnách (jeho realizace u zaměstnavatele) bezprostřední (a skutečnou) příčinou nadbytečnosti zaměstnance]. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Námitka žalobce o „shodnosti výuky hry na klavír a hry na keyboard“ (srov. bod VI. obsahu dovolání) též přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na tomto skutkovém závěru vysloveně rozhodnutí odvolacího soudu není založeno (srov. bod 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání žalobce vysloveně směřuje proti „všem výrokům rozsudku odvolacího soudu“ (tedy i proti výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu