ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.138.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 138/2020-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, proti žalovanému Š. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová č. 135/65, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 12/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2019 č. j. 15 Co 2/2019-138, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019 č. j. 15 Co 2/2019-138 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [takovým vymezením nejsou sdělení dovolatele, že „dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“, že „dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ a že „je dovolacím důvodem ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k posouzení lhůty dle §72 zákoníku práce“, kterými odkázal na již zrušenou právní úpravu přípustnosti dovolání účinnou do 31. 12. 2012, aniž by vůbec vylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanoveních §237 až §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“] a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, a má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Kromě toho jsou obsahem dovolání námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [nesouhlasí-li se skutkovými závěry odvolacího soudu, že i po datu 25. 10. 2016, kdy generální ředitel žalovaného přijal rozhodnutí č. 12/2016, jímž od 25. 10. 2016 zrušil mimo jiné pracovní pozice personálního ředitele a vedoucí personálních záležitostí, žalobkyně nadále vykonávala činnosti vyplývající z její pracovní smlouvy, a to až do 6. 12. 2016, že práce vykonávané vedoucí personálních záležitostí (žalobkyní) byla obsahově v podstatných věcech totožná s prací Z. K., která od 1. 11. 2016 v pracovním poměru u žalovaného pracovala jako personální manažerka (její pracovní náplň se v převážné části shodovala s prací žalobkyně), a že ani po rozhodnutí o organizační změně se práce vykonávané žalobkyní nestaly nadbytečnými (nepotřebnými), zpochybňuje-li správnost hodnocení důkazů soudy (nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily) a uplatňuje-li jiné vady řízení (vytýká-li odvolacímu soudu, že „v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně přehlédl, že závěr odůvodnění rozsudku je v rozporu s výrokem“, neboť v něm bylo uvedeno, že „soud žalobu v celém rozsahu zamítl“, přičemž výrok tohoto rozsudku je „zcela opačný“, a namítá-li, že soud prvního stupně přihlížel k důkazům – pracovním smlouvám zaměstnanců žalovaného, které žalobkyně získala v rozporu s právními předpisy, a že „závěrečný návrh žalobkyně před soudem prvního stupně ústně nezazněl a žalovaný s ním nebyl seznámen“), k nimž může dovolací soud přihlédnout (byly-li by opodstatněné) – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné)]; takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel „s odkazem na judikaturu“, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, že „na základě žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemůže být rozhodnuto o určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru“, pak přehlíží, že ve věci projednávané v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1618/2000 se jednalo o žalobu na určení, že pracovní poměr trvá (žalobce se v uvedené věci nedomáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jako je tomu v projednávané věci, nýbrž určení, že pracovní poměr trvá), a že z odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru. Odkaz dovolatele na tento rozsudek dovolacího soudu je tedy v projednávané věci nepřípadný, neboť v projednávané věci se od počátku jedná o žalobu o neplatnost výpovědi (o žalobu o určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatné) podle ustanovení §72 zákoníku práce.
Dovolatelem v dovolání zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že ustanovení §72 zákoníku práce upravuje nejzazší lhůtu, kdy je možné se u soudu účinně domáhat určení neplatnosti právního jednání směřujícího ke skončení pracovního poměru, že „prekluze tedy stíhá jen ty žaloby, které byly u soudu podány po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit“, a že jestliže žalobkyně v projednávané věci, v níž prekluzivní lhůta začala běžet 1. 2. 2017, podala žalobu u soudu 23. 1. 2017, učinila tak včas, neboť se domáhá určení neplatnosti výpovědi doručené jí 25. 11. 2016, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Promlčení a prekluze jsou právními instituty, které spojují právní následky s marným uplynutím lhůty. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedená v ustanovení §72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §72 zákoníku práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení §72 zákoníku práce současně vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatné. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení §72 zákoníku práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení §72 zákoníku práce u soudu, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (k povaze lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §72 zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 343/2018, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 5/68 uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980 sp. zn. 6 Cz 8/80 uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96 uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001 uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Z uvedeného (jakož i ze samotného znění ustanovení §72 zákoníku práce, podle nějž neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním) je tedy zřejmé, že ustanovení §72 zákoníku práce upravuje – jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – pouze nejzazší lhůtu, kdy může zaměstnavatel nebo zaměstnanec podat u soudu žalobu o určení, že právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatné, chce-li, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru. Uvedené ustanovení určuje pouze počátek běhu prekluzivní lhůty a její délku, nelze z něj však dovozovat, že by žaloba o neplatnost rozvázání pracovního poměru nemohla být podána (po doručení výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru nebo jeho zrušení ve zkušební době druhé straně anebo po uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru) přede dnem, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu