ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1422.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1422/2020-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Z. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín č. 81, a b) P. K. , narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému dne XY, a 2) J. K. , narozené dne XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 147/12, o určení předkupního práva k nemovitým věcem a o určení, že nemovité věci jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 111/2017, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 23 C 111/2017-271 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 23 C 111/2017-271 se zastavuje .
II. Dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 se odmítá .
III. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Matoulka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 147/12.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. §201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 2019 č. j. 23 C 111/2017-271 zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Omezil-li žalobce a) své údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze na sdělení, že přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř., pak je nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Co 266/2019-313 ostatně ani není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že žalobcům v projednávané věci, ve které se domáhali (mimo jiné) určení, že nemovité věci ve vlastnictví žalovaných jsou zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávky žalobců, nesvědčí aktivní věcná legitimace, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno], je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě vychází z právního názoru, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy), a že právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít – na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka – na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011].
V projednávané věci žalobci svou aktivní věcnou legitimaci odvozovali z právního postavení svých předků A. K. a F. K., kteří podle odevzdací listiny Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 1930 sp. zn. DI 129/30 nabyli pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětným nemovitým věcem a kteří zemřeli (A. K. v roce 2000 a F. K. v roce 2003), aniž by tyto jejich pohledávky byly projednány v dědickém řízení. Nebylo-li v dědickém řízení zjištěno dědické právo žalobců k uvedeným pohledávkám, nelze je pokládat za zástavní věřitele, kteří mají pohledávky zajištěné sporným zástavním právem a kteří se mohou domáhat určení, že tu sporné zástavní právo je. Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení §175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví; otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl uveřejněn pod č. 136 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, že se soudy „nezabývaly skutkovými věcmi žaloby a neprováděly žádné důkazy“ ohledně zániku a promlčení zástavního práva, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení, zda zástavní právo k nemovitým věcem zaniklo či zda došlo k jeho promlčení, nýbrž na shledaném nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců. Z takovýchto námitek proto nevyplývají žádné právní otázky, na nichž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce a) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu