ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2025.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2025/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce F. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12, proti žalované Fakultní nemocnici Brno se sídlem v Brně - Bohunicích, Jihlavská č. 340/20, IČO 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka č. 434/23, o 2 840 174 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 8/2013, 17 C 28/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020 č. j. 15 Co 36/2019-137, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Martiny Řezníčkové, Ph.D., se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12 .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020 č. j. 15 Co 36/2019-137 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K právní otázce, jakou právní úpravou se řídí poskytování náhrady mzdy zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 (tj. před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), a zda tato právní úprava umožňovala moderaci nároku zaměstnance na náhradu mzdy ze strany soudu – za situace, kdy se žalobce domáhal náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dopisem ze dne 19. 6. 2007 za dobu od 28. 1. 2009 do 31. 8. 2017 a žalované oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání dopisem ze dne 24. 7. 2007 – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012 a v něm uvedený závěr, že zákoník práce ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu – na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006) – v případě, že celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (platu), přesahovala šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy (platu) za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy (platu) zaměstnanci vůbec nepřiznat. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1708/2017 bylo v této souvislosti odkázáno na část první, čl. II, bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 365/2011 Sb., podle něhož právo soudu podle §69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona; z uvedeného vyplývá, že snížení náhrady mzdy (§69 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012) lze použít jen v případě neplatného rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo na základě výpovědi z pracovního poměru, okamžitého zrušení pracovního poměru nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době, která byla učiněna (druhé straně pracovního poměru řádně doručena) počínaje dnem 1. 1. 2012, nebo na základě dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené počínaje dnem 1. 1. 2012. Zcela jasné a výkladové potíže nečinící znění právního předpisu Nejvyšším soudem (v posuzovaném případě přechodných ustanovení obsažených v části první, čl. II, bodu 7. zákona č. 365/2011 Sb.) nelze přitom ani považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2058/2014).
K otázce výkonu práva vyplývajícího z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997 (a v něm uvedený závěr, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000 (a v něm uvedený závěr, podle kterého za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 633/2002 [a v něm uvedený závěr, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (za právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 ustanovení §14 odst. 1 zák. práce – zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., a nyní ustanovení §8 o. z. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností] a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014 [a v něm uvedený závěr, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená].
Přímo ve vztahu k nároku zaměstnance na náhradu mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce se Nejvyšší soud otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy zabýval již v uvedeném rozsudku ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012. Vyšel z toho, že náhrada mzdy nebo platu, která zaměstnanci náleží podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy (platu) je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Rozsah náhrady mzdy nebo platu, na kterou má zaměstnanec nárok při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, je vždy odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem. Vzhledem k uvedenému potom Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že „žalovaný mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobci přísluší náhrada mzdy, tím, že by mu umožnil pokračovat v práci; neučinil-li tak, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání žalobce spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce za dobu přesahující 6 měsíců“. Jestliže náhrada mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce má charakter uvedeného ekvivalentu mzdy, nemůže být pro opačný závěr v projednávané věci dostatečnou oporou argumentace dovolatelky o tom, že žalobce „neuváděl, že by se vlivem výpovědi z pracovního poměru ocitl v nějaké nepříznivé finanční situaci, která by mu způsobovala problémy“.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., směřují-li její námitky týkající se oznámení o trvání na dalším zaměstnávání proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudů, namítá-li že „odvolací soud neakceptoval námitku žalovaného, že žalobce nebyl ochoten a připraven nastoupit zpět do zaměstnání“, že „tento závěr soudu však není ničím podložený“, a proti hodnocení provedených důkazů, ze kterých přitom soudy vycházely („sdělení“ žalobce ze dne 24. 7. 2007, „korespondence“ s P. ze dne 7. 6. 2010, dopis žalobce ze dne 6. 9. 2017 a zápis ze dne 17. 9. 2017), na jejichž základě pak činí svůj vlastní – od soudů odlišný – skutkový závěr o tom, že „žalobce u žalovaného pracovat nechtěl“, dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V otázce, jaký okamžik je z hlediska ustanovení §69 odst. 1 zák. práce rozhodný pro závěr o stanovisku zaměstnance o trvání na dalším zaměstnávání, je navíc rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. – ve vztahu k dřívější obsahově shodné právní úpravě – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1023/2008, a v nich přijatý právní závěr, podle kterého je z hlediska nároku zaměstnance na náhradu mzdy po neplatném skončením pracovního poměru rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru]. V této souvislosti proto odvolací soud správně nevycházel z „podání žalobce ze dne 6. 9. 2017 ohledně žádosti o 'případné' ukončení pracovního poměru“ a ze „zápisu doc. M. ze dne 17. 9. 2017“, které jsou až z doby po 15. 8. 2017, kdy byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu