ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2203.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2203/2020-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. D. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 459/11, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 529/5, IČO 00022985, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 103/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2020, č. j. 30 Co 5/2020-37, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce za období ode dne 1. 5. 2013 do dne 30. 4. 2016 částku ve výši 965 137,35 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované v pracovním poměru a že mu žalovaná dopisem doručeným dne 15. 2. 2013 dala výpověď z pracovního poměru. Žalobce žalované sdělil dne 30. 4. 2013, že považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 139/2013 se žalobce domáhá určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 9. 8. 2016, č. j. 17 C 103/2016–14, řízení přerušil „podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 139/2013, neboť je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, když předmětem tohoto řízení je určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru“.
Podáním ze dne 27. 6. 2019 žalobce oznámil, že řízení o učení neplatnosti výpovědi ze dne 15. 2. 2013, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 139/2013, bylo pravomocně ukončeno, že žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí jeho žaloby, dovolání a v jeho rámci též i návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Zároveň setrval na svém návrhu na proplacení náhrady platu a žalobu rozšířil na celkem částku 1 930 274, 64 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. 9. 2019, č. j. 17 C 103/2016–29, rozhodl, že „v řízení, které bylo přerušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 17 C 103/2016–14, se pokračuje, neboť v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 129/2013 bylo pravomocně rozhodnuto“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2020, č. j. 30 Co 5/2020-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil s tím, že důvod, pro nějž bylo řízení přerušeno, odpadl, a „další přerušení řízení odůvodněné probíhajícím dovolacím řízením vhodné již není proto, že v daném případě je v příkrém rozporu se zásadou rychlosti řízení“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že v řízení nastala situace naprosto identická, jako v řízení, ve kterém rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3583/2018, ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil právní názor naprosto opačný, než odvolací soud; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s tímto usnesením, a tím je dána přípustnost i důvodnost dovolání. Dále poukázal na závěry Nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a v něm vyjádřený „příkaz“ dovolacímu soudu rozhodnout o návrhu na odklad právní moci „bez zbytečného odkladu“ popř. „neprodleně“; tomuto však zamezil postup nalézacího soudu ve věci sp. zn. 23 C 129/2013, který věc předložil dovolacímu soudu až po osmi měsících po podání dovolání a tím nepřímo způsobil nezbytnost podání dovolání proti usnesení o pokračování v řízení v této věci a dovozuje, že toto dovolání též „plní funkci prostředku obrany zaměstnance před nečinností soudu prvního stupně v řízení o neplatnost výpovědi“. Navrhuje, aby bylo napadané usnesení změněno tak, že se „mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se v řízení nepokračuje“.
Žalovaná ve vyjádření obhajuje závěry odvolacího soudu a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka podmínek pro pokračování v přerušeném řízení za situace, že byl podán návrh na odklad právní moci rozhodnutí v řízení, kvůli němuž bylo řízení přerušeno, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Podle ustanovení §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že neplatnost rozvázání pracovního poměru lze soudním rozhodnutím určit jen v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §72 zákoníku práce, že v jiném řízení soud není oprávněn řešit neplatnost rozvázání pracovního poměru, a to ani jako otázku předběžnou, a že, nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §72 zákoníku práce, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, popřípadě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000). Je vyloučeno, aby soudy v řízení o náhradu mzdy nebo platu z neplatného rozvázání pracovního poměru řešily (jako předběžnou otázku) to, zda rozvázání pracovního poměru je neplatným právním úkonem. Za tohoto stavu jsou splněny předpoklady pro přerušení řízení v projednávané věci, nikoliv však podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (jak to učinil soud prvního stupně), ale podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 137/2016).
Ve vztahu k návrhu dovolatele na odklad právní moci [srov. ustanovení §243 písm. b) o . s. ř.] rozsudku, jímž (ne)byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, Nevyšší soud stabilně vyjadřuje názor, že závěr o věcné opodstatněnosti nároku dovolatele na náhradu platu podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce, jehož základním předpokladem je (vedle oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele výpovědí, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná dovolateli. Pravomocný rozsudek, kterým by byla žaloba na náhradu platu zamítnuta dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – za situace, kdyby dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – znamenal zásah do práv dovolatele, který by bylo možné napravit jen žalobou na obnovu řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3516/2018, popř. ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2110/2020. Z uvedeného je zjevné, že odklad právní moci těchto rozhodnutí je spíše pravidlem, než výjimkou.
Pakliže však rozhodnutí o náhradě platu při neplatném rozvázání pracovního poměru je přímo závislé na rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a pakliže povolením odkladu právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nastane stav, jako kdyby právní moc nenastala (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3583/2018), je nutno dospět k závěru, že základním zásadám, jímž je občanské soudní řízení ovládáno (srov. ustanovení §6 o. s. ř.), odpovídá takový postup soudu při zjištění podání dovolání a návrhu na odklad právní moci rozsudku ve věci určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (tak, jako tomu je v tomto případě), aby vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto návrhu a teprve podle jeho výsledku rozhodl o případném pokračování v řízení o náhradě platu (mzdy) podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce.
Na podkladě těchto závěrů dovolací soud usoudil, že rozhodnutí odvolacího soudu je předčasné a tudíž nesprávné; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu