ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2272.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2272/2020-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č.643/19, proti žalovaným 1) R. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163/18, 2) HAMMAM MARA s. r. o. se sídlem ve Vracově, Nádražní č. 982, IČO 43870236, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 231/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2020, č. j. 13 Co 253/2019-207, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 13 Co 253/2019-207, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro rozhodnutí stěžejní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [k otázce, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z posledních potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1548/2017 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3748/17), z jejichž odůvodnění vyplývá, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy), a že právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít – na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka – na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud se neztotožnil s názorem dovolatelky, že je namístě revidovat právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 a připustit věcnou ( popř. procesní) legitimaci žalobkyně v postavení jednoho ze společníků žalovaného 2), tedy zástavce, a to též i s ohledem na závěry Nejvyššího soudu, které učinil v rozsudku ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 212/2019. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006. Nejvyšší soud výše formulované důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, kdy jde o názor, který je konstantně k uvedené otázce zastáván a v četných rozhodnutích publikován, a podle nějž se v soudní praxi postupuje již takřka 20 let, neshledal. Dovolací soud neshledal přiléhavým ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 212/2019, neboť zde Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že rozhodnutí nepředstavuje zásah do dosavadní judikatury, nýbrž že reaguje na zcela specifickou skutkovou i právní situaci, vyplývající z postavení a povinností insolvenčního správce při správě cizího majetku a naplňování účelu insolvenčního (resp. konkursního) řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), konkrétně potom z ustanovení §36 odst. 1 a §230 odst. 1; jde tedy o skutkovou i právní situaci naprosto odlišnou od postavení a situace zdejší žalobkyně. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz žalobkyně na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, neboť odkazované rozhodnutí řeší problematiku přípustnosti vedlejšího účastenství akciové společnosti v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby jejích akcií, tedy otázku právně i skutkově naprosto nesouvisející. Stejným způsobem je nutno vyhodnotit i odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, citovaná v části III. písm. D) dovolání žalobkyně, neboť opětovně jde o rozhodnutí řešící problematiku věcné legitimace v jiných typech řízení, skutkově i právně odlišných.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Uvedené platí pro posouzení veškerých námitek žalobkyně, vztahujících se k otázce okolností uzavření zástavní smlouvy, dále k otázce poskytnutí či neposkytnutí finančních prostředků z titulu půjčky, zajištěné zástavním právem, a k otázce důvodu neplatnosti zástavní smlouvy, tedy veškerých námitek, vtělených do části III. písm. B) dovolání žalobkyně; žalobkyně tím předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišné skutkové závěry, resp. takové skutkové závěry, na nichž vůbec rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a její námitky přípustnost dovolání založit nemohou (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu