ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2666.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2666/2020-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 139/1, proti žalované Agricoltori Tachov V, a.s., se sídlem v Praze 1, Vojtěšská č. 211/6, IČO 05999642, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o určení, že k rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek, a o 116.744,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 52/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2020 č.j. 61 Co 78/2020-269, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.931,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dany Kolaříkové, advokátky se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 139/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.6.2020 č.j. 61 Co 78/2020-269 do části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud v projednávané věci řešil mj. otázku výkladu právního jednání, obsaženého v listině ze dne 25.8.2016 označené jako „platový/mzdový výměr“. K zásadám pro výklad právního jednání (projevu vůle) v pracovněprávních vztazích se dovolací soud již v minulosti vyjádřil. Vyslovil názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Výklad projevu vůle současně může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, ročník 2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.12.2018 sp. zn. 21 Cdo 2300/2017).
Jestliže tedy odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku
– dovodil, že „nelze vycházet pouze z názvu listiny, která je nazvána jako platový/mzdový výměr, ale že je nutno toto právní jednání posuzovat dle jeho obsahu“, a že z této listiny přes její označení „jednoznačně vyplývá, že mzda ve výši 50.000,- Kč měsíčně je mzdou smluvní, tato byla sjednána mezi zaměstnavatelem EKOČAS spol. s r.o. (právním předchůdcem žalované) a žalobcem“, přičemž „z ničeho nevyplývá, že by podpis zaměstnance (žalobce) na této listině měl jiný význam, než akceptaci těchto podmínek“, jde o úsudek, který vychází z výše zmíněné konstantní judikatury dovolacího soudu.
Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svých úvah na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2005 sp. zn. 21 Cdo 2449/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2017 sp. zn. 21 Cdo 1718/2017, potom přehlíží, že prvně zmíněné rozhodnutí neřeší rozhodnou právní otázku (otázku výkladu projevu vůle) a – stejně tak jako druhé rozhodnutí – vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry, na které je odkazováno v druhém rozhodnutí; nejde tedy o situaci, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Předestírá-li dále žalovaná (v bodu VII. dovolání) své vlastní skutkové závěry, jde jednak o námitku, která ve své podstatě představuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž většina ani nebyla pro posouzení věci odvolacím soudem podstatná (pro konečný úsudek odvolacího soudu o opodstatněnosti uplatněných nároků byl rozhodující závěr, že „žalovaná neoprávněně snížila žalobci mzdu svým jednostranným jednáním“, ačkoli „mzda byla mezi právním předchůdcem žalované a žalobcem sjednána“), a jednak touto výtkou dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat, neboť jde o námitku, z níž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. konečně nemůže založit ani výtka dovolatelky o překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, namítá-li, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil k odvolacím námitkám žalované o tom, že „soud první instance porušil poučovací povinnost dle §118a o.s.ř.“, „své rozhodnutí řádně nezdůvodnil způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř.“ a že „nesprávně zjistil skutkový stav a nesprávně věc posoudil“. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Z vyjádření žalované, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, vyplývá, že napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Ani v tomto směru však není dovolání žalované podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
– aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu