ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.274.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 274/2020-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně SVZ Centrum s. r. o. se sídlem v Příbrami, Aloise Jiráska č. 264, IČO 26092212, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 142/0, proti žalovanému F. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Teslíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, o určení, že žalovaný není zástavním věřitelem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 31/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2019 č. j. 27 Co 140/2019-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019 č. j. 27 Co 140/2019-156 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že na určení, že žalovaný není zástavním věřitelem, není dán naléhavý právní zájem) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy nebo právního úkonu vedoucího k jejímu zrušení (odstoupení) má povahu předběžné otázky ve vztahu k právu nebo právnímu vztahu (například zástavního práva), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996 sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5, roč. 1996, str. 113).
Dovolatelka – jak shrnuje v podaném dovolání – určovací žalobu zvolila jako prostředek právní ochrany proti tomu, že „žalovaný zneužívá neaktuálního zápisu v katastru nemovitostí k obstrukcím správních řízení, tedy ohrožuje práva žalobkyně na výkon svého vlastnického práva a na výkon své podnikatelské činnosti“. Odvolací soud však plně v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že „v souzené věci navrhované určení, že žalovaný není zástavním věřitelem podle určité zástavní smlouvy, nejistotu v dotčených vztazích a poměrech žalobkyně nevyřeší“, že „požadovaným určením by nebylo postaveno najisto, kdo je zástavním věřitelem, popř. zda vůbec zástavní právo vzniklé na základě předmětné zástavní smlouvy (dosud) existuje či nikoli (zajištěná pohledávka zanikla splněním či z jiného důvodu, popř. zástavní právo nikdy neexistovalo, apod.)“, že „takové rozhodnutí by tedy nebylo způsobilé přivodit změnu zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí“ (jehož žalovaný na úkor dovolatelky zneužívá) a že „k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně nebo k zamezení ohrožení jejího práva může v tomto případě vést zejména určení toho, zda tu (jaké) zástavní právo je či není“. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedené závěry odvolacího soudu tím, že „by byly akceptovatelné v situaci, kdy by žalobkyně tvrdila, že zástavní právo zaniklo např. splněním“, pak přehlíží, že v řízení před soudy tvrdila (jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 7. 2. 2019 a vyjádření k odvolání ze dne 10. 5. 2019), že „pohledávka byla již splacena“, tedy skutečnosti, z nichž vyplývá zánik zástavního práva (srov. §1376 a §1908 odst. 1 o. z.).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu