ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2891.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2891/2020-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti žalované ŠKODA TRANSPORTATION a. s. se sídlem v Plzni, Emila Škody č. 2922/1, IČO 62623753, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 32/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2020 č. j. 15 Co 40/2020-354, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2020 č. j. 15 Co 40/2020-354 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením §52 písm. g) zákoníku práce na základě závažného porušení pracovních povinností, kterého se žalobce dopustil odmítnutím splnit pokyn žalované k přestěhování osobních věcí žalobce a pracovních pomůcek k jinému stolu v rámci jedné kanceláře] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k jeho základním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – mezi méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1631/2018, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce a k vymezení pojmu porušení pracovní kázně – srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1976 sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 525/2005, uveřejněný pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Výkon práce ve vztazích nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance je jedním ze základních znaků závislé práce (srov. §2 odst. 1 zákoníku práce). Zaměstnanci jsou od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených, jde-li o pokyny (pracovní úkoly), které jsou vydány v souladu s právními předpisy, které jsou přiměřené sjednanému druhu práce a splnitelné a pro jejichž splnění zaměstnavatel vytvořil zaměstnanci vhodné podmínky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3557/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1271/2013).
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. Ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011).
Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že se žalobce, který u žalované vykonával práci manažera prodeje, svým jednáním spočívajícím v odmítnutí splnit pokyn žalované k přestěhování osobních věcí a pracovních pomůcek k jinému stolu v rámci jedné kanceláře, jenž směřoval k zajištění opatření, kterým žalovaná sledovala zefektivnění výkonu práce, a jenž byl vydán v souladu s právními předpisy, dopustil závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, přičemž při posuzování intenzity porušení této povinnosti přihlédl též k žalobcovu celkovému přístupu k plnění pracovních povinností, k jeho nízké ochotě podřizovat se pokynům, které nevzal za vlastní, a k tomu, že „konkrétní pokyn nesplnil třikrát za sebou ve zřejmé časové souvislosti, a to dokonce ani po upozornění na možnost ukončení pracovního poměru“, je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Z námitek dovolatele, kterými zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež byla rozhodující pro jeho právní závěr o naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce [nesouhlasí-li zejména se skutkovými zjištěními soudů, že nebylo prokázáno, že byl žalobci dán „příslib, že na místě, které si vybral, může setrvat neomezeně dlouhou dobu“, a že žalobci „nesvědčil žádný právně závazný slib o trvalé možnosti setrvání u jednoho pracovního stolu“ (navíc když u stolu, jehož se tento údajný slib měl týkat, již několik let nepracoval), že nebylo prokázáno, že by se jednalo o šikanózní pokyn žalované, a že byla vyvrácena žalobcova námitka o nemožnosti splnit pokyn ke stěhování kvůli tomu, že pracovní stůl pro něj nebyl uvolněn], nevyplývají žádné právní otázky, na kterých by záviselo napadané rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Takové námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení.
Na zpochybňování uvedených skutkových zjištění soudů je založena i námitka dovolatele, že k porušení pracovní povinnosti žalobce nedošlo jeho zaviněným jednáním. Nemůže být přitom pochyb o tom, že odmítnutí splnit pokyn nadřízeného zaměstnance vydaný v souladu s právními předpisy představuje úmyslné (a tedy zaviněné) porušení jedné ze základních povinností zaměstnance uvedených v ustanovení §301 zákoníku práce, přičemž úmyslná forma zavinění (přímý úmysl) je okolností, která výrazně zvyšuje intenzitu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci a která odůvodňuje závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u ní nadále pokračoval.
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelem nastolená otázka procesního práva, „nakolik určitý musí být důkazní návrh strany směřující k získání dat z PC“, neboť za situace, kdy odvolací soud shledal tento důkazní návrh žalobce pro rozhodnutí o projednávané věci nadbytečným, rozsudek odvolacího soudu na vyřešení této právní otázky nezávisí.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně v závěru odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výpověď byla žalobci dána „v souladu s ustanovením §52 písm. d) zákoníku práce“ [a nikoliv podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce], pak zjevně přehlíží, že jde o zřejmou nesprávnost, která je jasně patrná jak z obsahu spisu, tak z dalšího obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a která není způsobilá vzbudit pochybnosti o tom, co chtěl odvolací soud v odůvodnění rozsudku vyjádřit.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Protože dovolání žalobce není – jak vyplývá z výše uvedeného – přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu