ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3011.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3011/2019-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jirchářích č. 148/4, proti žalované M. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Karla Engliše č. 3201/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 16/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019 č. j. 23 Co 160/2017-146, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Patrika Frka, advokáta se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Karla Engliše č. 3201/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019 č. j. 23 Co 160/2017-146 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Přestože dovolatel namítá, že „za odmítnutí návrhu na změnu dalšího pracovního zařazení dle ust. §12 zákona č. 312/2002 Sb. nelze považovat jednání zaměstnance, který podpisem stvrdí převzetí návrhu a písemně uvede, že se k návrhu vyjádří písemně neprodleně po konzultaci s právním zástupcem, přičemž v přiměřené lhůtě projeví vůli setrvat v zaměstnání“ a že „je zneužitím práva zaměstnavatele, pokud neumožní zaměstnanci vyjádřit se k návrhu na změnu dalšího pracovního zařazení dle ust. §12 zákona č. 312/2002 Sb. v přiměřené lhůtě, pokud o toto zaměstnanec bezprostředně po obdržení nabídky písemně požádá“, přičemž v těchto námitkách shledává právní „otázku“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, že žalobce, který byl odvolán z funkce tajemníka Úřadu XY, výslovně ústně odmítl návrh na další pracovní zařazení (na místo referenta odboru finanční správy) bezprostředně poté, co mu byl tento návrh doručen, a že před odmítnutím nabízené pozice nepožadoval poskytnutí lhůty pro sdělení stanoviska zaměstnavateli, že naopak nejprve došlo z jeho strany k ústnímu odmítnutí nabídky zaměstnavatele a teprve pak k dodatečné změně jeho stanoviska (žalobce dodatečně na listinu s návrhem napsal, že písemné vyjádření k návrhu předá neprodleně po konzultaci s právním zástupcem, a poté, co mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, písemně žalované oznámil, že tuto výpověď považuje za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání), a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Dovolatel předestírá vlastní skutkové závěry, v nichž záměrně opomíjí soudy zjištěnou skutečnost, že žalobce návrh na další pracovní zařazení bezprostředně po jeho doručení výslovně ústně odmítl, na nichž pak buduje své vlastní, od soudů odlišné, právní posouzení věci.
Namítá-li dovolatel (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016), že „žalovaný“ vyložil blíže nezjištěné a soudy neprokázané jednání žalobce v rozporu s ustanovením §18 zákoníku práce za odmítnutí návrhu, ačkoli žalobce ve lhůtě 6 dnů písemně projevil svoji vůli setrvat na dalším zaměstnávání, a že takové právní posouzení věci považuje za nedůvodné odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak navíc přehlíží, že ustanovení §18 zákoníku práce se uplatní pouze v případě, je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem; o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Odmítl-li žalobce výslovně – jak bylo soudy zjištěno – návrh na další pracovní zařazení, nemohlo být pochybností o tom, jakou vůli chtěl vůči žalované projevit (jaký byl jeho úmysl ve smyslu ustanovení §556 odst. 1 občanského zákoníku), bez ohledu na jeho následné sdělení, že písemné vyjádření k návrhu předá neprodleně po konzultaci s právním zástupcem.
Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2088/98, ve kterém soudy vycházely z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci (na rozdíl od projednávané věci ve věci, v níž bylo vydáno uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, zaměstnavatel v dopise, v němž zaměstnanci sdělil, že mu nabízí pracovní zařazení ve funkci „technický kontrolor v útvaru ÚŘJ“, zaměstnance vyzval, aby své stanovisko k této nabídce sdělil písemně do 18. 4. 1997, a zaměstnanec dopisem ze dne 18. 4. 1997 požádal zaměstnavatele o „prodloužení termínu“ ke svému vyjádření k navrhovanému novému pracovnímu zařazení do 25. 4. 1997 s odůvodněním, že „si potřebuje celý problém ještě důkladně promyslet“), a ve kterém soudy otázku lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance posuzovaly podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, který obsahoval zvláštní úpravu uzavírání smluv (dohod) sjednaných podle pracovněprávních předpisů.
Závěr odvolacího soudu, který – vycházeje ze zjištění, že před odmítnutím nabízeného pracovního místa referenta odboru finanční správy žalobce nepožadoval poskytnutí lhůty pro sdělení stanoviska zaměstnavateli, že naopak nejprve došlo z jeho strany k ústnímu odmítnutí nabídky zaměstnavatele a teprve pak k dodatečné změně jeho stanoviska – shledal, že s ohledem na pracovní pozici, ve které žalobce dlouhodobě jako tajemník Úřadu XY působil, „nelze předpokládat nezbytnost poskytnutí přiměřené lhůty zaměstnanci k jeho vyjádření ohledně přijetí či nepřijetí nové pracovní pozice“, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1528/2019 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4964/2016, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody a není-li tento postup zaměstnavatele podle okolností případu zneužitím jeho práv na újmu zaměstnance, musí zaměstnanec návrh přijmout bezodkladně, jednají-li zaměstnavatel a zaměstnanec přímo nebo byla-li přítomnému zaměstnanci předložena nabídka učiněná v písemné formě; jednají-li jinak, je třeba, aby zaměstnanec návrh dohody přijal v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky (§1735 věta druhá občanského zákoníku)].
Protože námitky uplatněné žalobcem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. a protože v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu