ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3044.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3044/2020-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michaelou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova č. 3091/97c, proti žalované ZZM, spol. s r. o. se sídlem v Modřicích, U Vlečky č. 1108, IČO 25595351, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. června 2015, č. j. 14 C 193/2014-99, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2016, č. j. 49 Co 291/2015-155, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 193/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2020, č. j. 49 Co 67/2019-275, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Peňáze, advokáta se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2020, č. j. 49 Co 67/2019-275, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (bod III. obsahu dovolání). Žalobce však v dalším textu dovolání nepřednáší žádnou otázku, která by předeslaný důvod přípustnosti dovolání splňovala; žalobce pouze uvádí, že „…nedohledal žádný přiléhavý judikát, který by řešil obdobnou problematiku v podobě právního posouzení otázky naplnění důvodů pro povolení obnovy řízení týkající se původně pracovněprávní věci, jak tomu bylo v daném případě, kde by důvodem povolení obnovy řízení byly skutečnosti obdobné těm, které uváděl žalobce…“, což však je tvrzení naprosto nevyhovující a uvedený zákonný předpoklad nesplňující. Lze pouze doplnit, že judikatura k institutu povolení obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je velmi rozsáhlá a víceméně komplexní, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší „dohledávat“ případnou otázku, která ještě vyřešena nebyla a která by se teoreticky případu dovolatele mohla týkat, aniž by dovolatel takovou otázku alespoň v obecné rovině označil. Dovolání tak vyjadřuje prostý nesouhlas se závěry odvolacího soudu.
Proto lze pouze doplnit, že závěry odvolacího soudu při řešení otázek stěžejních pro posouzení věci, tedy jaký je význam závěru, že žalobcem uvedené skutečnosti a předložené důkazy existovaly v průběhu původního řízení a mohly být použity, případně již byly v původním řízení uplatněny, jakož i k otázce možnosti „přehodnocení“ již provedených důkazů (ve smyslu zjištění jiného skutkového stavu), jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že byly-li důkazy účastníku již v původním řízení známy, nejedná se o způsobilý důvod k obnově řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí; nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu