ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3088.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3088/2019-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. č. 43/6, proti žalovanému S. N. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu č. 142/11, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 153/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2019 č. j. 56 Co 272/2018-292, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludvíka Rösche, advokáta se sídlem v Plzni, Malá ul. č. 43/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2019 č. j. 56 Co 272/2018-292 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že nemovitá věc může být dána do zástavy pouze se souhlasem vlastníka a má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z judikatury dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), právní úprava platná v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 – jak je nepochybné ze znění ustanovení §161 obč. zák. – umožňovala při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen byla-li zástavou cizí movitá věc (§161 odst. 1 obč. zák.). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení §161 odst. 2 obč. zák.) bez souhlasu vlastníka, bylo vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, uveřejněného pod č. 109 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 892/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3957/2010 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5188/2014).
V projednávané věci tedy odvolací soud postupoval správně, pokud se dobrou vírou zástavního věřitele (žalovaného) o tom, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, nezabýval.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3293/2007 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 490/2004 (v nichž byl vysloven závěr, že je třeba v každém případě posoudit dobrou víru zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává věc do zástavy, a je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že je zástavce oprávněn věc zastavit, zástavní právo vzniká), pak přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která na posuzovanou věc – vzhledem k tomu, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 19. 3. 2009 – nedopadá.
Namítá-li žalovaný v této souvislosti porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky vzniku zástavního práva podle §161 obč. zák., nelze mít vydání rozsudku, kterým bylo určeno, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, za rozporné s pravidly spravedlivého procesu.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti souhlasu I. S. s uzavřením zástavní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, vycházel-li odvolací soud především ze skutkového závěru, že „tvrzení žalovaného o tom, že ke zřízení zástavního práva zatěžujícího předmětné nemovitosti dala v ústní formě souhlas spoluvlastnice nemovitostí S., nebylo řádně prokázáno“, a otázkou promlčení se zabýval jen „pro případ“, že by souhlas S. k zastavení nemovitostí bylo třeba považovat za prokázaný.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu