ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3166.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3166/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 17/9, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, o 100 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 7/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2018 č. j. 16 Co 178/2018-176, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018 č. j. 16 Co 178/2018-176 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K pojmu diskriminace a k otázce porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1165/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4429/2013, uveřejněném pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 230/2015, a k související otázce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v řízení, ve kterém se zaměstnanec domáhá po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil následky diskriminace zaměstnance, aby mu zaměstnavatel dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu zaměstnavatel poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu vzniklou diskriminací, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak.
K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Cz 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
V posuzované věci odvolací soud správně dovodil, že skutečnost, že s žalobkyní jako uchazečkou o zaměstnání bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, nevyplývá z tvrzení žalobkyně o nedostatcích výběrového řízení spočívajících v „nepřezkoumatelnosti bodového ohodnocení a výběrových kritérií“ ani z jejího poukazu na „nesprávnost a nedokonalost příslušných ustanovení zákona o státní službě a metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 6/2015, případně jednacího řádu výběrové komise“. V návaznosti na to potom náležitě vysvětlil, že provádění důkazů navržených žalobkyní k prokázání těchto okolností by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (vznáší-li výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, zejména namítá-li, že „že celé předmětné výběrové řízení bylo ˈzinscenovanéˈ a záměrně neprůkazné (…) právě proto, aby mohl být výběr proveden na základě diskriminačního kritéria věku“, že „jí byly přiděleny nějaké nahodilé body a její ˈúspěšnostˈ byla posuzována na základě vymyšlených záměrně nepřezkoumatelných kritérií“, že „vybrané osoby představovaly pouze účelovou stafáž pro konečný výběr“ a že „diskriminační zacházení prokázala“).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu