ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3240.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3240/2019-754
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2774/7, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Poříčním právu č. 376/1, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Plzni – město pod sp. zn. 23 C 56/88, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2019 č. j. 13 Co 4/2014-661, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2019 č. j. 13 Co 4/2014-661 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázku procesního nástupnictví na straně žalované dle ust. §107 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000“ [pokud na místě dosavadního žalovaného (tehdejšího zaměstnavatele dovolatelky) ŠKODA, koncernový podnik, IČO 00213101 (organizační jednotky státní organizace ŠKODA, koncern, Plzeň) po rozdělení státní organizace ŠKODA, koncern, Plzeň v řízení pokračoval s ŠKODA, koncern, Plzeň, státní podnik a po jeho zrušení s Škoda, koncern, Plzeň, a. s. (která změnila obchodní firmu na ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s. a následně na ŠKODA a. s.), aniž by z obsahu spisu bylo „jakkoliv patrné, že by se soud v rozhodné době otázkou procesního nástupnictví dle ust. §107 odst. 1 o. s. ř. zabýval“ (teprve po zániku ŠKODA a. s. „vstoupila do řízení na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2018 č. j. 13 Co 4/2014-550 na místo žalované Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí“)], nenastolila dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by v této souvislosti měla být řešena, ani nevymezila, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Tyto náležitosti dovolání nevyplývají ani z námitek, že „s ohledem na výše uvedené (…) žádné z dříve vydaných rozhodnutí, kde vystupuje na straně žalovaného Škoda, koncern Plzeň, státní podnik, případně Škoda, koncern, Plzeň, a.s., tedy nemohlo nabýt právní moci, a to dle ust. §104 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že pokud lze nedostatek podmínky řízení odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření“, že „v případě nesprávného účastenství na straně žalované před vstupem České republiky, za kterou jedná Ministerstvo práce a sociálních věci, do řízení“ neobstojí závěr soudu, že „jednotlivé nároky byly dovolatelce pravomocně přiznány“, a „jednotlivá rozhodnutí v tomto případě nemohou být podkladem pro výkon rozhodnutí“, že dovolatelka „navrhla provedení dokazování listinou, která bude osvědčovat přechod práv a povinností ve vztahu k nároku dovolatelky uplatňovaného v nadepsaném řízení, a to Škoda, koncern Plzeň, státním podnik na společnost ŠKODA a. s.“, čímž mělo být „prověřeno to, zda skutečně plnil právní předchůdce žalovaného po právu za Škoda, koncern Plzeň, státní podnik, a tedy zda nynější žalovaný nepřičítá plnění ve svůj prospěch na základě nesprávného úředního postupu soudu“, a že vzhledem k uvedenému „jsou všechna meritorní rozhodnutí ve věci, jimiž bylo rozhodnuto o žalobním nároku dovolatelky, z procesního hlediska nepřezkoumatelná“. Uvedené námitky představují jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout (kdyby byly důvodné) – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
V části, ve které dovolatelka vyslovuje nesouhlas s „výpočtem“ náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti provedeným v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že „není proveden v souladu s příslušnými právními předpisy“, dovolání rovněž postrádá jakoukoli právní argumentaci, ze které by bylo možné dovodit, v čem dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a vymezení jednoho ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka v této souvislosti jen zpochybňuje skutková zjištění a skutkové závěry soudů, namítá-li, že „byla nucena ukončit“ pracovní poměr „z důvodu obavy o své zdraví“, neboť u ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s. „neměla po skončení pracovní neschopnosti vyhovující zaměstnání“, a že se na ni vztahuje výjimka „podle ust. §195 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění 30. 5. 1994, na základě které omezení ve výši náhrady za ztrátu na výdělku neplatí, pokud byla škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený zaměstnanec“, popřípadě namítá jinou vadu řízení, pokud má za to, že „dle chybného názoru odvolacího soudu“ jí byla část uplatněných nároků pravomocně přiznána (nárok na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a část nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti). I těmito námitkami dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., také v případě, vytýká-li odvolacímu soudu nepřipuštění změny žaloby, k níž přistoupila podáním ze dne 11. 1. 2019 a ze dne 19. 1. 2019, nepřiměřené průtahy v řízení a „absenci jejího řádného právního zastoupení“ způsobeného ustanovováním zástupce „vždy pro určitou část řízení“, i když opakovaně žádala, aby „jí byl ustanoven jeden právní zástupce pro celé řízení“ (což „mělo nepochybně vliv na kvalitu poskytovaných právních služeb“). Uvedené námitky rovněž představují jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., k níž nebylo možné
– jak bylo uvedeno shora – přihlížet.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na ustanovení §241b odst. 3 věty první a druhá o. s. ř. dovolací soud nepřihlížel k argumentaci dovolatelky obsažené v „doplnění dovolání“ ze dne 13. 1. 2020.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu