ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3263.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3263/2019-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) P. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) D. K. , narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 621/5, proti žalované České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 217/2018, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 11 Co 10/2019-71, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2019 č. j. 11 Co 10/2019-71 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Při řešení otázky, zda neplatnost právního jednání jednoho z podílových spoluvlastníků nemovitosti při uzavírání zástavní smlouvy, který dal do zástavy celou věc bez souhlasu ostatních, je způsobilá vyvolat následek v podobě neplatnosti zástavní smlouvy jako celku, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 2 Cdon 339/97, uveřejněného pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 29 Odo 364/2006, uveřejněného pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 (a v nich vyjádřený závěr, že předmětem zástavního práva může být i spoluvlastnický podíl k věci, neboť s ním lze nakládat, a že ke zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu k věci není třeba souhlasu ostatních spoluvlastníků, neboť nejde o případ hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. a zatížením spoluvlastnického podílu zástavním právem nejsou ve svých právech k věci nijak dotčeni ostatní spoluvlastníci), dále odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 29 Odo 1180/2006 nebo již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 29 Odo 364/2006 (z nichž vyplývá závěr, že při respektování výkladových pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. není třeba pochybovat o tom, že zřídili-li spoluvlastníci nemovitosti zástavní právo k nemovitosti v rozsahu svých spoluvlastnických podílů, zajišťují tak – bez ohledu na to, že zamýšleným cílem bylo zastavit nemovitost v rozsahu podílů všech spoluvlastníků či zda jeden ze spoluvlastníků dal do zástavy celou věc bez souhlasu ostatních – pohledávku zástavního věřitele právě jen svými spoluvlastnickými podíly k nemovitosti) a rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4397/2009, uveřejněného pod č. 144 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 29 Odo 1180/2006 (a z nich vyplývající závěr, podle kterého spočívá-li důvod neplatnosti zástavní smlouvy v tom, že jeden ze spoluvlastníků dal do zástavy celou věc bez souhlasu ostatních, nebrání ani povaha právního úkonu, ani jeho obsah v závěru o tom, že by tuto část smlouvy nebylo možné oddělit od jejího ostatního obsahu).
V souladu s výše uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobce a), že „samotná zástavní smlouva je koncipována tak, že předmětem zástavy nejsou spoluvlastnické podíly, ale nemovitosti vždy jako celek“ a že „ačkoliv tedy zastavit pouze jeden ze spoluvlastnických podílů i bez souhlasu dalších spoluvlastníků bohužel platně lze, tak v tomto případě takovýto postup nebyl zamýšlen, zastaveny nebyly spoluvlastnické podíly, ale nemovitost jako celek“.
Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., namítá-li, že bylo rozhodnuto „bez jeho přítomnosti“ a že mu odvolací soud neposkytl poučení podle ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř., neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce a) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu