ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3361.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3361/2019-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční č. 901, proti žalované Hypoteční bance, a. s. se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 71/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna 2019 č. j. 22 Co 132/2017-322, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libora Němce, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2019 č. j. 22 Co 132/2017-322 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází ze závazného právního názoru vysloveného v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 582/2018-280, je (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k dovolatelem namítané neplatnosti smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007 uzavřené mezi žalovanou a R. P. srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3528/2007 a v nich vyjádřený závěr, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.); k absolutní neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, z jehož odůvodnění vyplývá, že absolutní neplatnost dvoustranného právního úkonu (smlouvy) z důvodu, že se příčí dobrým mravům, nastává jen tehdy, je-li jednání odporující dobrým mravům přičitatelné oběma účastníkům smlouvy] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 387/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 26 Cdo 791/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, že se odvolací soud při „aplikaci korektivu dobrých mravů“ na uzavřenou úvěrovou smlouvu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy vycházely v těchto rozhodnutích z jiného skutkového stavu, než o který šlo v projednávané věci, a z větší části též řešily jiné právní otázky; totéž platí o nálezech Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3068/16 a ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09, jakož i o dalších nálezech Ústavního soudu, na které dovolatel odkazuje.
Argumentuje-li dovolatel též ustanovením §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, nebere náležitě v úvahu, že ani přechodné ustanovení §3030 tohoto zákona nezpůsobuje (neumožňuje) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky platnosti smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, ke kterým soudy nedospěly (že žalovaná o jednání R. P., který páchal úvěrový podvod, „objektivně musela mít vědomost“, že nemohla legitimně očekávat řádné splácení úvěru, že při uzavírání smluv „nemohla být v dobré víře, že jsou smlouvy uzavírány v souladu se zákonem“ a že si „nijak neprověřila schopnost R. P. úvěr splácet“) a na základě nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. a že z této úvěrové smlouvy „nemohla platně vzniknout zajišťovaná pohledávka ani zástavní právo k této pohledávce na základě akcesorické zástavní smlouvy“), a namítá-li vady řízení spočívající v tom, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, že nebyl hodnocen důkaz trestním oznámením žalované ze dne 14. 5. 2010 ani „trestní rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové vydaný ve věci odsouzeného R. P.“ a že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí „nijak nevypořádal s žalobcem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu“ (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné)].
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu