ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3855.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3855/2019-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická č. 14, proti žalovanému V. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru č. 21/17, o 82.435,50 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 11 C 18/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2019, č. j. 61 Co 117/2019-209, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2019, č. j. 61 Co 117/2019-209, byl uplatněn jiný dovolací důvod, než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z námitek v něm uvedených nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (aplikaci ustanovení §250 odst. 1 a 3 zákoníku práce na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav ani výklad citovaného ustanovení) a nevymezuje ani žádnou právní otázku, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Jím nastolená otázka „jaký byl rozsah pracovních povinností žalovaného, jak byl mezi ním a žalobkyní sjednán“, z níž dovozuje přípustnost dovolání, je otázkou skutkovou, nikoliv právní; podstatou jeho dovolání je nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ohledně rozsahu pracovních povinností žalovaného, s nimiž polemizuje, předestírá jiné (vlastní) skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Kromě toho dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Protože dovolání žalovaného není – jak vyplývá z výše uvedeného – přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu