ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3980.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3980/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované I. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 256, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 141/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2019 č. j. 23 Co 114/2019-198, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 č. j. 23 Co 114/2019-198 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud v projednávané věci řešil mj. otázku výkladu právních úkonů (právních jednání) účastníků – pracovních smluv ze dne 29. 1. 2010 a 31. 8. 2010 a dohod o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 2010, označených jako č. 1/2010, č. 2/2011, č. 3/2011, č. 4A/2015 a č. 4B/2015, uzavřených dne 19. 1. 2011, 23. 6. 2011, 10. 1. 2012 a 28. 8. 2015.
Dovodil-li odvolací soud, že „jak z názvu právních jednání, tak i z jejich obsahu, je zřejmé, že dne 28. 8. 2015 nebyly uzavřeny dvě nové pracovní smlouvy nově zakládající dva samostatné souběžné pracovní poměry žalobce u žalované jednak na práci učitele a dále na práci řidiče-údržbáře, nýbrž že se jednalo o změnu dosavadního pracovního poměru založeného již pracovní smlouvou ze dne 29. 1. 2010, ve znění dohod o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 1. 2011, ze dne 23. 6. 2011 a ze dne 10. 1. 2012, s tím, že od 1. 9. 2015 žalobce v rámci plného pracovního úvazku 40 hodin týdně vykonával jednak v rozsahu 21 hodin týdně práci učitele a ve zbývajícím rozsahu 19 hodin týdně práci řidiče-údržbáře“, jde o úsudek, který vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu [k zásadám pro výklad právních jednání srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět; při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají; teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen].
Na uvedeném závěru odvolacího soudu nic nemění, že žalovaná učinila postupně dvě právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru žalobce, a to předmětnou výpovědí ze dne 31. 5. 2016 ve vztahu k práci učitele a následně výpovědí ze dne 26. 4. 2017 ve vztahu k práci řidiče-údržbáře. Uvedený postup žalované vycházel z jejího nesprávného právního názoru, jehož důsledky již byly dovolacím soudem – přímo v této věci – vysvětleny v jeho kasačním rozsudku ze dne 13. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 4654/2017-118. Ve prospěch názoru žalované nelze úspěšně namítat ani to, že „za výkon práce učitele náležel žalobci plat v jiné platové třídě i platovém stupni, nežli za výkon práce řidiče a údržbáře“, a že s výkonem práce učitele byl spojen také odlišný rozsah nároku na dovolenou i odlišné pracoviště, neboť uvedené skutečnosti – jak správně uvádí odvolací soud – „je třeba chápat jako technickou (administrativní) záležitost“, která nemá vliv na jím provedené korektní vyhodnocení obsahu dotčených projevů vůle (právních jednání) účastníků.
Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svých úvah na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2444/2013, potom přehlíží, že uvedené rozhodnutí řeší jinou právní otázku a vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a že proto právní závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu