ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4070.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4070/2019-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. E. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. č. 312/1, proti žalovanému Dopravnímu podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s. se sídlem v Liberci, Mrštíkova č. 3, IČO 47311975, zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, o zaplacení 174.140,- Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 227/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. června 2019, č. j. 30 Co 286/2018-363, ve znění usnesení ze dne 23. července 2019, č. j. 30 Co 286/2018-367, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2019, č. j. 30 Co 286/2018-363, ve znění usnesení ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 286/2018-367, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel namísto skutkových zjištění soudů, že „při pracovním úrazu ze dne 26. 11. 2004 utrpěl žalobce zhmoždění povrchu hlavy ve vlasové části a zhmoždění hrudní stěny“, že „pracovní neschopnost a bolest vzniklá u žalobce v souvislosti s těmito postiženími jeho zdraví, která lze považovat za prokázané zdravotní následky jeho pracovního úrazu utrpěného dne 26. 11. 2004, vznikla u žalobce v den tohoto úrazu (26. 11. 2004) a trvala nejdéle po dobu jednoho měsíce, zdravotní stav se tedy ustálil nejpozději dne 26. 12. 2004“ a že „resistence na hlavě žalobce neměla příčinnou souvislost s úrazovým dějem“, nesouhlasí s hodnocením důkazů (se stanoviskem znalce), předestírá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že „všechna bodová ohodnocení, která jsou uvedena v lékařském posudku, mají souvislost s pracovním úrazem žalobce, že všechny jeho zdravotní problémy mají souvislost s pracovním úrazem, že rezistence souvisí s pracovním úrazem a že její léčení nemohlo skončit 31. 12. 2004“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „žalobci promlčecí doba začala běžet až od vyhotovení lékařského posudku a že nárok žalobce nemůže být promlčený“], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdy počíná běh subjektivní promlčecí lhůty v případě uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví způsobenou pracovním úrazem, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, uveřejněný pod č. 52/2006 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3492/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a v nich vyjádřený názor, že poškozený se dozví o škodě spočívající v bolestném a ve ztížení společenského uplatnění zpravidla v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit, počátek běhu promlčecí lhůty se neodvíjí od poznatků poškozeného o odborném posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit; k otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1420/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení] a není důvod, aby uvedené otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li žalobce s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3492/2012, sp. zn. 21 Cdo 376/98, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, že se soudy při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2287/2014, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, že se soudy při posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu