ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4099.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4099/2019-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Žamberku, 28. října č. 160, proti žalovanému J. K. , podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Blankou Duškovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, Náměstí Gen. Knopa č. 837, o 176 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 53 C 69/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2019 č. j. 25 Co 5/2019-113, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2019 č. j. 25 Co 5/2019-113 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaný v něm vymezuje právní otázku (zda nezahájení podnikatelské činnosti, k níž se měl upínat sjednaný druh práce, zaměstnavatelem v době vzniku pracovního poměru způsobuje absolutní neplatnost uzavřené pracovní smlouvy), na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; soudy se v projednávané věci, v níž byla předmětem řízení náhrada mzdy žalobkyně za dobu od 1. 2. 2017 do 16. 7. 2017 z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, otázkou neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2016 z důvodu nezahájení podnikatelské činnosti žalovaným nezabývaly a rozhodnutí odvolacího soudu proto nespočívá na právním posouzení věci, které by vyplývalo z jejího vyřešení.
Dovolatel ve svém dovolání namítá, že soudy pochybily, když se nezabývaly otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2016, a dovozuje, že pracovní smlouva ze dne 1. 12. 2016 od samého počátku „představovala právní jednání s předmětem (obsahem) nemožného plnění“, a že je proto absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení §580 odst. 2 občanského zákoníku. Argumentace žalovaného v dovolání týkající se otázky platnosti pracovní smlouvy je však založena výhradně na skutečnostech (tvrzení, že pracovní smlouva datovaná dnem 1. 12. 2016 byla mezi účastníky řízení uzavírána v době, kdy nebylo vůbec jisté, zda žalovaný započne podnikatelskou činnost, k níž se měl sjednaný druh práce žalobkyně upínat, vykonávat, neboť v době uzavření pracovní smlouvy se pouze rýsovala pro žalovaného možnost začít tuto podnikatelskou činnost provozovat, že pracovní smlouva tak byla mezi účastníky uzavírána na bázi pouhé pravděpodobnosti započetí podnikatelské činnosti žalovaným, přičemž tato pravděpodobnost započetí podnikatelské činnosti žalovaným byla velmi nízká, že žalobkyně o této okolnosti velmi dobře věděla a že žalovaný předmětnou podnikatelskou činnost nezačal nikdy vyvíjet), které dovolatel nepřípustně (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.) uplatnil až v dovolání. V průběhu řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem žalovaný nečinil sporným, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2016 vznikl mezi účastníky řízení pracovní poměr; jeho obrana spočívala v tom, že dovozoval, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě jejich dohody dříve, než uvedla žalobkyně, přičemž soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s jeho uplatněnými námitkami náležitě vypořádaly.
Dovolací soud ostatně již dříve ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)] ve své judikatuře dovodil, že v případě pracovního poměru, který je jedním ze základních pracovněprávních vztahů (srov. §3 větu druhou zákoníku práce) a jehož podstatou je pracovní závazek vymezený v ustanovení §38 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, tedy závazek zaměstnance vykonávat sjednanou práci a jemu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci přidělovat a platit za její výkon mzdu nebo plat, mohou nastat a také často nastávají (jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele) skutečnosti, které způsobují, že zaměstnanec nemůže plnit pracovní závazek spočívající ve výkonu práce, a činí toto plnění nemožným; zákoník práce proto s těmito překážkami počítá a s ohledem na ochranné funkce pracovního práva, jež našly svůj výraz v základních zásadách pracovněprávních vztahů [srov. zejména §1a písm. a) a b) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 a s účinností od 1. 1. 2014 §1a odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce], jejich výskyt neřeší způsobem, ze kterého by bylo možné dovozovat neplatnost pracovní smlouvy podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. (v případě počáteční nemožnosti plnění) nebo zánik závazku podle ustanovení §575 až 577 obč. zák. (v případě následné nemožnosti plnění). Bez ohledu na to, zda tu byly již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo zda nastaly až v průběhu pracovního poměru, s nimi spojuje změnu (srov. úpravu převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení §41 zákoníku práce) nebo – v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění – dočasnou suspenzi pracovního závazku (srov. úpravu překážek v práci v ustanoveních §191 až 210 zákoníku práce) [srov. například dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1083/2017, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 673/2018, který byl uveřejněn pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019].
Protože námitky uplatněné žalovaným nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu