ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4186.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4186/2019-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. P., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému PENTRE KOVO CZ, spol. s r. o. se sídlem v Rakovníku, Huřviny č. 2795, IČO 16981065, zastoupenému JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého č. 658/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 115/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2019 č. j. 23 Co 146/2019-376, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019 č. j. 23 Co 146/2019-376 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k jeho základním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce]. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1631/2018, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce a k vymezení pojmu porušení pracovní kázně – například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1976 sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 525/2005, uveřejněný pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Vzhledem k tomu, že z právních předpisů nevyplývá povinnost zaměstnance, který pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy, dostavit se – jak uvádí dovolatel – „do zaměstnání k projednání nového pracovního zařazení“ a že ani nebylo zjištěno, že by taková povinnost žalobci vyplývala z pracovního řádu, pracovní smlouvy nebo (v době od 5. 5. 2015 do 19. 5. 2015) z pokynu přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance, nemohly soudy v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu dospět k závěru, že se žalobce tím, že se nedostavoval „do zaměstnání k projednání nového pracovního zařazení“ v době od 5. 5. 2015 do 19. 5. 2015, kdy se podle zjištění odvolacího soudu „dostavil do místa pracoviště, řešil s jednatelem žalovaného svou nepřítomnost v práci a své další pracovní zařazení, avšak bez nějakého konkrétního výsledku“, dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci [§52 písm. g) zákoníku práce] nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 48/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3806/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 451/2015 nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979 sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněný pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2779/2005 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 714/2010).
Na vyřešení dovolatelem kladených právních otázek, zda lze považovat odmítnutí zaměstnance, který pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu sjednaného druhu práce z důvodu pracovního úrazu, nastoupit k výkonu práce, na niž byl v souladu a za splnění podmínek §41 zákoníku práce převeden a k jejímuž výkonu je zdravotně způsobilý, za porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a zda lze ukončit pracovní poměr zaměstnance, který pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu sjednaného druhu práce z důvodu pracovního úrazu a který se nedostavuje k výkonu práce, na niž byl v souladu a za podmínek §41 zákoníku práce převeden a k níž je zdravotně způsobilý, z důvodů podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, případně §52 písm. g) zákoníku práce, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud v projednávané věci vycházel ze zjištění, že nebylo prokázáno, že by k převedení žalobce na práci skladníka „fakticky či formálně došlo“, a že žalobce nebyl zdravotně způsobilý ani k výkonu práce skladníka.
Namítá-li dovolatel ve svém dovolání, že „v rámci svého závěru uvedeného v bodě 18 rozsudku“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že „de facto popírá povinnost zaměstnance vykonávat práci, na niž byl v souladu s §41 odst. 1 zákoníku práce převeden a plnit povinnosti s touto prací souvisejícími (v daném případě dostavit se k výkonu této práce) a kvalifikovat toto porušení jako porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů, vztahujícího se k zaměstnancem vykonávané práci“, pak přehlíží, že odvolací soud tento závěr v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil – jak zdůrazil v úvodu bodu 18 odůvodnění napadeného rozsudku – pouze „nad rámec uvedeného“ (odvolací soud – jak je již uvedeno výše – totiž v projednávané věci vycházel ze zjištění, že nebylo prokázáno, že by k převedení žalobce na práci skladníka „fakticky či formálně došlo“, a že žalobce nebyl zdravotně způsobilý ani k výkonu práce skladníka). Ani na vyřešení právních otázek týkajících se povinnosti zaměstnance, který pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu sjednaného druhu práce v důsledku pracovního úrazu, vykonávat práci, na niž byl v souladu a za splnění podmínek podle §41 zákoníku práce převeden, tedy napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí (na jejich řešení ani není založen).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutkové zjištění soudů, že žalobce nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce skladníka, a způsob, jakým k němu soudy dospěly, a namítá-li jiné vady řízení, které měly podle mínění dovolatele spočívat v tom, že žalovaný v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř. nebyl poučen o „právním názoru, resp. možném neunesení důkazního břemene“ ve vztahu k nutnosti prokázání převedení žalobce na jinou práci a neunesení důkazního břemene ve vztahu k prokázání zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu práce skladníka, k nimž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (byly-li by tyto námitky dovolatele opodstatněné) jen tehdy, je-li dovolání přípustné]; dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů ani znaky nepřípustné libovůle dovolací soud neshledal.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu