ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4187.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4187/2019-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněného Českomoravská stavební spořitelna, a. s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, IČO 49241397, zastoupeného Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady č. 794/45, proti povinné Z. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. č. 14/9, pro 2 830 797 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 EXE 3737/2016, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2018 č. j. 24 Co 1899/2017-149, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2018 č. j. 24 Co 1899/2017-149 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V projednávané věci soudy dospěly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k závěru, že „povinnou tvrzená neplatnost úvěrové smlouvy“ z důvodu, že oprávněný v pozici obligačního věřitele byl uveden v omyl J. P. jakožto obligačním dlužníkem, není neplatností absolutní, ale toliko relativní ve smyslu §40a občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), a že jediným, kdo by byl oprávněn se vyslovení neplatnosti z tohoto důvodu domáhat, by tak byl oprávněný jakožto smluvní strana úvěrové smlouvy, která neplatnost nezpůsobila a současně touto neplatností byla dotčena [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3528/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a v nich vyjádřený právní názor, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem; podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.)]. K otázce vztahu ustanovení §49a obč. zák. k ustanovení §39 obč. zák. srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2506/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566, z jehož odůvodnění vyplývá, že skutečnost, že účastník smlouvy uvedl jiného účastníka úmyslně v omyl, nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. V jednání J. P. (popřípadě P. Z.) spočívajícím v údajném uvedení oprávněného v omyl v souvislosti s uzavřením „úvěrové smlouvy“ tedy nelze spatřovat důvod neplatnosti této smlouvy tkvící v jejím (obsahovém) rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák., neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posuzovat podle speciálního ustanovení §49a obč. zák.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že „předložená zástavní smlouva není neplatná ani pro neurčitost ve smyslu §37 obč. zák.“ (k otázce určitosti vymezení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 29 Odo 69/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 341/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje; požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou). Odvolací soud se správně vypořádal též s námitkou dovolatelky (kterou dovolatelka znovu uplatňuje i ve svém dovolání proti usnesení odvolacího soudu), že „dalším důvodem neplatnosti zástavní smlouvy je okolnost, že v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou není v zástavní smlouvě vymezen počátek a konec doby, kdy mají budoucí pohledávky oprávněnému vzniknout“, dovodil-li, že zástavní smlouva může v souladu s §155 odst. 3 obč. zák. zajišťovat i budoucí pohledávku, že podle ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. je přípustné zajistit i pohledávky určitého druhu, které budou v určité době teprve vznikat, avšak že „předložená zástavní smlouva“ nezajišťuje vícero pohledávek určitého druhu, které budou vznikat v určitém budoucím časovém rámci, ale zajišťuje jednu pohledávku již vzniklou a dále v souladu s ustanovením §155 odst. 3 obč. zák. jednu pohledávku budoucí, u níž je navíc okamžik jejího vzniku dostatečně určitě specifikován, a že judikatura, na kterou povinná odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Odo 423/2006, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 306/2015) a jejímž předmětem byla interpretace §155 odst. 4 obč. zák., „je tak na tomto místě nepoužitelná“.
Namítá-li dovolatelka, že pohledávky, které měla zástavní smlouva zajišťovat, nejsou druhově určité, s odůvodněním, že v zástavní smlouvě je uvedena pouze jistina úvěru, a že „navíc oprávněný exekučně vymáhá nejen jistinu své pohledávky z úvěru a meziúvěru, ale i příslušenství“, což podle mínění dovolatelky „neodpovídá závěrům judikatury“ (aniž by však blíže uvedla, jakou konkrétní „judikaturu“ má na mysli), pak přehlíží, že skutečnost, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství zástavním právem zajištěné pohledávky – jak správně uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – vyplývá přímo z ustanovení §155 odst. 1 obč. zák. (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1333/2014).
Spatřuje-li dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. též v tom, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva je platná, má být podle jejího názoru tato otázka vyřešena dovolacím soudem jinak, tedy v souladu s přesvědčením povinné o tom, že zástavní smlouva je neplatná a zástavní právo oprávněnému nevzniklo, pak navíc přehlíží, že způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li vadu řízení před soudem prvního stupně, se kterou se odvolací soud podle názoru dovolatelky náležitě nevypořádal a která měla podle jejího mínění spočívat v tom, že soud prvního stupně „zamítl“ důkazy, jejichž provedení povinná navrhovala při jednání konaném u soudu prvního stupně dne 13. 10. 2017, a to důkaz svědeckou výpovědí P. Z., „požadavkem, aby soud obstaral důkaz dožádáním u banky MONETA Money Bank za účelem zjištění, kdo byl majitelem účtu XY a měl dispoziční oprávnění k tomuto účtu“ a důkaz „účastnickou výpovědí“ povinné, a že odvolací soud z této skutečnosti nevyvodil odpovídající závěry a ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu