ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4254.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4254/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova č. 1920/2a, proti žalované Provident Financial s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Krči, Olbrachtova č. 2006/9, IČO 25621351, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 760/27, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 28/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2019 č. j. 30 Co 217/2019-167, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019 č. j. 30 Co 217/2019-167 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že „zjevně podvodné jednání žalobkyně směřující k tomu, aby neoprávněně od svého zaměstnavatele získala bonus, pro který podmínky nesplnila“, představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. např. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, anebo přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, z nichž – mimo jiné – vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, nýbrž že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení pracovních povinností v konkrétní věci; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007.
K otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění, popř. vykázání soukromých cest jako pracovních), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Ve vztahu k otázce ztráty důvěry v loajalitu a poctivost zaměstnance srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1229/2014 a zde vyjádřený právní názor, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální.
Namítá-li dovolatelka, že při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti, jež se stala důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, se soudy nezabývaly skutečností, že jiný zaměstnanec žalované byl za podobné jednání „potrestán“ důtkou, pak přehlíží, že soudy k tomuto skutkovému tvrzení dovolatelky nepřihlížely, neboť bylo uplatněno až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.; z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti odůvodňující závěr, že postup soudů nebyl správný, a v řízení je neuplatnila ani dovolatelka.
Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li „protiprávní postup v zásadě volného hodnocení důkazů“ při hodnocení výpovědi svědkyně V. a že „ostatní slyšení svědci navržení žalovanou jsou aktuální či minulí zaměstnanci žalované“) a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry (že podle „interní směrnice se přesuny jednotlivých zákazníků provádějí prostřednictvím aplikace v tabletu“, že „přesun klientky V. ze sekce XY do sekce dovolatelky ale takovým způsobem proveden nebyl“, ale zpětný přesun již ano, že „neexistuje tak žádný přímý důkaz o tom, že dovolatelka skutečně tento přesun iniciovala, případně že ho sama technicky zrealizovala“, že „to byla primárně svědkyně V., která se provinila proti vnitřním předpisům vydaným u žalované, a je to právě svědkyně V., která odpovídá za protiprávní stav kladený k tíži dovolatelce“ a „byla jediná, která takový přesun klientů žalované mohla učinit, případně dát pokyn jinému zaměstnanci žalované, aby tento přesun zrealizoval“, že „to byla ona sama a zcela dobrovolně, která poukázala na chybu, která se dostala do systému hodnocení jednotlivých sekcí, ještě předtím, než došlo k vyhodnocování nároků na případné bonusy, čímž závažnost svého jednání zcela nuluje“, že „jiný zaměstnanec žalované, pan B., byl za podobné jednání potrestán pouze důtkou“, že P. F. se v emailu ze dne 5. 3. 2018 „omlouvá za chybu při přeúčtování klientky žalované, ke které došlo nedopatřením“, a že „skutečně není vyloučeno, že k přeúčtování klientky V. došlo nedopatřením a jen se tato skutečnost použila proti dovolatelce“). Tyto námitky proto přípustnost dovolání nezakládají.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „zejména soud I. stupně zcela bezdůvodně a v rozporu s procesními normami nedal možnost dovolatelce, aby se k celé věci sama vyjádřila“, a „odmítl návrh dovolatelky na doplnění dokazování výslechem dalších svědků“, že „žalované byl dán daleko větší prostor při vedení dokazování“, že „ve své podstatě na straně dovolatelky absentuje jak účastnická, tak svědecká výpověď“ a že „rozhodnutí nižších soudů jsou nepřezkoumatelná z důvodu absence řádného odůvodnění svých rozhodnutí“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu