ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.621.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 621/2020-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Bauerova č. 491/10, proti žalované Masarykově univerzitě se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí č. 617/9, IČO 00216224, zastoupené JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 137/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2019 č. j. 15 Co 212, 213/2018-144, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019 č. j. 15 Co 212, 213/2018-144, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že nebyla dána příčinná souvislost mezi přijatým organizačním opatřením a nadbytečností žalobce, jestliže „záměr žalované snížit na katedře občanské výchovy počet pracovních míst ze dvou na jedno by byl splněn i bez organizační změny, pokud by žalovaná až po rozhodnutí o organizační změně neprodloužila pracovní poměr H.“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo přímo v projednávané věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5600/2016, a v nich přijatý závěr, podle kterého rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců.
Soudy správně dovodily, že situace, kdy „předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí)“, je v projednávané věci dána, jestliže v době přijetí organizačního opatření žalované ze dne 15. 6. 2015, jímž bylo s účinností od 1. 9. 2015 zrušeno pracovní místo „lektora II. stupně“ na katedře občanské výchovy pedagogické fakulty, zde vedle žalobce stejné pracovní místo zastával i Z. H., se kterým měla žalovaná uzavřený pracovní poměr na dobu do 31. 8. 2015 a s nímž pracovní poměr na dobu do 31. 8. 2016 prodloužila až 25. 6. 2015. Skutečnost, že v době přijetí organizační změny žalovaná zamýšlela s Z. H. uzavřít dohodu o prodloužení pracovního poměru a o tom s ním již jednala, na uvedeném nic nemění. Pokud v této souvislosti soudy přímo neučinily závěr o tom, že z postupu žalované vyplývá, že její rozhodnutí nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, ale podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), je na místě dovodit, že se dovolatelka argumentací o předsmluvní odpovědnosti (mající význam jen ve vztahu mezi žalovanou a Z. H.) nepřípustně pokouší na žalobce přesunout důsledky svého vlastního pochybení, jehož se při přípravě organizačního opatření a způsobu jeho realizace dopustila.
Jestliže soudy v projednávané věci svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru založily na nedostatku příčinné souvislosti mezi přijatou organizační změnou a nadbytečností žalobce, nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou nastolené právní otázky spočívající v (ne)možnosti přezkumu rozhodnutí zaměstnavatele o výběru nadbytečného zaměstnance soudem. Ani uvedené námitky tedy přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Odkazuje-li dovolatelka na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, pak přehlíží, že uvedené závěry otázku příčinné souvislosti mezi přijatou organizační změnou a nadbytečností zaměstnance neřeší, ale týkají se odstranění pochybností o skutkovém vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru výkladem.
V části, v níž námitky dovolatelky směřují proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudů (namítá-li, že „odvolací soud nesprávně posoudil důvod pro rozvázání pracovního poměru“, pokud „konstatoval“, že „dovolatel neuvedl ve výpovědi ani v předcházející organizační změně jako důvod změnu kvalifikačního složení, nýbrž toliko finanční úsporu“, a uvádí-li skutečnosti o „přínosu“ práce žalobce a Z. H. pro žalovanou), dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. rovněž nemohou založit.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu