ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.728.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 728/2020-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16 IČO 45272956 , o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2015, č. j. 17 C 195/2012-126, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 23 Co 296/2015-162, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 195/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 23 Co 239/2019-270, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 23 Co 239/2019-270, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyní uvedené skutečnosti a předložené důkazy nepředstavují důvod pro obnovu řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V soudní praxi není pochyb o tom, že z ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka nové v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012).
Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný; byly-li důkazy účastníku již v původním řízení známy, nejedná se o způsobilý důvod k obnově řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí; nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013).
V soudní praxi dále není pochyb o tom, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení (tak, jak je tomu v tomto případě); k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007.
Není též pochyb o tom, že podle ustanovení §232 odst. 2 o. s. ř. mohou být důvody žaloby na obnovu řízení měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě. Označení nového důkazu v odvolacím řízení (popřípadě při jednání u soudu prvního stupně), je-li učiněno po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení, se příčí zákazu měnit důvody obnovy, a tedy i změny skutkového vylíčení důvodů obnovy. Skutkovým vylíčením důvodů obnovy je pak i uvedení nového důkazu, který má být důvodem obnovy (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2586/2009, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 68/2013, ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 629/2013, a ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 730/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 826/2016, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v naprostém souladu; dovolatelka ostatně ani neuvádí, v čem (při řešení které otázky) se odvolací soud odchýlil od závěrů v dovolatelkou uváděném usnesení.
Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2815/2004, neboť v tomto rozhodnutí bylo vycházeno z naprosto odlišných skutkových zjištění.
Odkazuje-li dále dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012 a usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, pak opětovně neuvádí, v čem je řešení, přijaté odvolacím soudem, v rozporu s těmito rozhodnutími.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [nesouhlasí-li se závěrem, že vyšetření magnetickou rezonancí si mohla sama zajistit dříve, že jako laik nemohla vědět, že vyšetřením magnetickou rezonancí se dá diagnostikovat onemocnění krční páteře, předestírá-li vlastní skutkové závěry („… skutkový stav založený na odborných závěrech znalce MUDr. Richtra, CSc., že dovolatelka trpí degenerativním onemocněním krční páteře…, byl vyvrácen výsledky vyšetření magnetickou rezonancí.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu