ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.744.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 744/2020-992
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, proti žalovanému U. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2019 č. j. 15 Co 27/2019-891, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2018 č. j. 43 C 134/99-812 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 23. 11. 1999 (původně podanou proti žalovanému a proti Z. P., narozenému dne XY, bytem v XY, a změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil „1 743 078 Kč a dále, počínaje dnem 1. 6. 2018 do budoucna, částku ve výši 12 200 Kč měsíčně, splatnou vždy do konce každého kalendářního měsíce“, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 1995 byl u žalovaného zaměstnán jako „obsluha garáží“, že byl osobou se změněnou pracovní schopností, že podle vstupní lékařské prohlídky byl zdravotně způsobilý „k zastávané funkci“ se zdravotním omezením nevhodnosti pro hlučné prostředí, že v průběhu prvního čtvrtletí roku 1999 Z. P., přímý nadřízený žalobce, vytvářel žalobci stresující pracovní podmínky šikanováním, že žalobce byl poté „nasazován pod pohrůžkami do hlučného provozu a byly mu v silném provozu nařizovány pochůzky po jízdní dráze parkoviště“, že mu byly vytvářeny nepříznivé pracovní podmínky, že dne 2. 4. 1999 byl žalobce „písemně obviněn z opakovaného porušování pracovní kázně neplněním si pracovní povinnosti provádět kontrolu parkování vozidel“, že v důsledku jednání přímého nadřízeného mu byly způsobeny zdravotní potíže, které si vynutily dne 3. 4. 1999 lékařské ošetření, a že dne 6. 4. 1999 mu vznikla pracovní neschopnost. Žalobce dále uvedl, že zdravotní problémy, kterými trpí, mají příčinu v psychickém nátlaku ze strany zaměstnavatele, že po nátlaku v zaměstnání byl nucen pracovat v hluku, což vedlo ke zhoršení sluchu, ušnímu pískotu a závratím, že s ohledem na subjektivní potíže bylo nejprve určeno, že vyvolané zdravotní potíže jsou psychického charakteru, že žalobce proto absolvoval v období od 19. 4. 1999 do 3. 6. 1999 tzv. zklidňující psychoterapii, neboť v rámci podráždění psychiky prožíval mučivé stavy, a trpěl depresemi; speciální ORL vyšetření však následně prokázalo, že původně subjektivní nález ze dne 8. 4. 1999, učiněný v počátcích, byl shledán objektivním ve smyslu vyskytujících se závratí, že skutečnost, že žalobce byl přímým nadřízeným vystaven vibracím projíždějících automobilů a houkání „samospouštějících alarmů“ zaparkovaných automobilů při přeplněné kapacitě parkovacích prostor, „se odrazila na vestibulárním aparátu, který je součástí ušního orgánu a smyslového ústrojí“, že obtíže zůstanou chronické, jsou neovlivnitelné léčbou medikamentózní a neoperabilní a že v odborné psychiatrické zprávě ze dne 21. 6. 1999 je potvrzeno, že zdravotní problémy, kterými žalobce trpí, mají příčinu v psychickém nátlaku ze strany zaměstnavatele. Žalobci tak v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda na zdraví spočívající v poškození sluchu (zhoršení nedoslýchavosti a znovuobjevení tinnitu a závratí) a v duševním onemocnění („neurotické smíšené úzkostně depresivní poruše, neurčené poruše osobnosti a chování u dospělých“), které se u žalobce projevilo v důsledku poškození sluchu a v důsledku stresů způsobených žalovaným, a v jeho důsledku i „škoda na příjmech v podnikatelské sféře“, neboť totální ztráta psychických sil a trvalá ztráta odolnosti na stres a psychickou a fyzickou zátěž bránily žalobci v podnikání. Tento stav nutně vedl k omezení prosperity a další činnosti žalobcovy „firmy“, a to bez ohledu na skutečnost, že dnem vzniku pracovní neschopnosti „jako OSVČ“ řádně převedl kompletní řízení na svého zástupce. Žalobce uvedl, že na základě živnostenského listu ze dne 21. 3. 1995 podnikal jako fyzická osoba – podnikatel v předmětu podnikání úklidové práce, že činnost „firmy“ vykonávali zaměstnanci žalobce (v roce 1999 jich bylo 23) a kontrola a řízení zaměstnanců byla prováděna P. H. jako pověřenou osobou; žalobce však fungování „firmy“ průběžně kontroloval. Smlouvu o úklidových pracích se společností „SPT Telecom“ (s jediným tehdejším zákazníkem žalobce) podepisoval žalobce osobně. Od roku 1999 chtěl žalobce své podnikání rozšířit na úklid domácností a pokračovat v úklidových pracích u společnosti „SPT Telecom“. V roce 2010 žalobce „dostal darem“ společnost A. R., IČO XY, se kterou chtěl žalobce podnikat, avšak zdravotní stav mu to neumožňoval a neumožňuje, a proto tato společnost po dobu, po kterou je žalobce jejím společníkem a jednatelem, nevykazuje žádnou činnost. Žalobce se proto domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, k níž došlo v důsledku škody na zdraví způsobené při plnění pracovních úkolů v zaměstnání u žalovaného, neboť v důsledku škody na zdraví způsobené žalovaným žalobce nemůže vykonávat podnikatelskou činnost (v předmětu podnikání úklidové práce) a přichází tak o zisk (výdělek), kterého by jinak dosáhl. Žalobce podnikatelskou činnost v předmětu podnikání úklidové práce od doby, kdy mu v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda na zdraví, fakticky neprovozuje a nedosahuje žádných příjmů z podnikání. Žalobce tedy po žalovaném požaduje úhradu pravidelné měsíční peněžité renty (peněžitého důchodu) od 6. 4. 1999 do budoucna, a to za období od 6. 4. 1999 do 31. 5. 2018 pouze ve výši státem stanovené minimální mzdy (celkem částku 1 743 078 Kč), a od 1. 6. 2018 do budoucna ve výši 12 200 Kč měsíčně, ačkoli si je vědom, že má ze zákona právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před poškozením zdraví a výdělkem dosahovaným po poškození, takže by měl právo na náhradu škody v podstatně vyšší výši, než činí minimální mzda, neboť před poškozením zdraví v předmětu podnikání úklidové práce vykazoval vysoké zisky dosahující několika milionů Kč ročně.
Žalovaný zejména namítal, že obsah sporu je totožný se sporem vedeným Městským soudem v Brně pod sp. zn. 34 C 143/99, v němž se soud „bezezbytku vypořádal s otázkou náhrady škody na zdraví – náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a uzavřel, že tento nárok žalobce není důvodný“, přičemž soud zjišťoval veškeré příjmy žalobce jak z pracovního poměru, tak i z tvrzeného podnikání žalobce. Projednávání uplatněného návrhu „v tomto řízení“ tedy „brání věc pravomocně rozsouzená (res iudicata)“, a řízení by proto mělo být zastaveno. Dále uvedl, že v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 143/99 z připojeného soudního spisu sp. zn. 89 T 31/2003 vyplynulo, že žalobce sám fakticky nikdy podnikatelskou činnost podle vystaveného živnostenského listu nevykonával, že jeho živnostenské oprávnění bylo pouze formální a sloužilo (míněno
– bez vědomí žalobce a na jeho úkor) P. H. jako oprávnění pro jeho vlastní faktickou činnost v oblasti úklidových prací u společnosti „SPT Telecom“ a současně jako jakési „krytí“ trestné činnosti P. H. (dodávání kancelářských potřeb); ze spisu vyplývá, že sám žalobce vypovídal v rámci trestního řízení, že z úklidových prací neměl žádný příjem a žil jen z příjmu z pracovního poměru. Žalobci tak nemohla vzniknout žádná újma na příjmech z podnikání, neboť „v rozhodném období“ žádnou podnikatelskou činnost nevykonával. Pokud jde o tinnitus, tak ten měl žalobce již předtím, než nastoupil do pracovního poměru u žalovaného. Znalci navíc potvrdili, že žalobce pracovat může, což je předmětem zjištění učiněného ve věci sp. zn. 34 C 143/99. Činnost jednatele, kterou by vykonával v rámci svého podnikání, nebo obdobná činnost by tak žalobcem mohla být vykonávána. Příčinou toho, že žalobce v období, za které požaduje přiznání renty, nepodnikal, nebylo poškození zdraví u žalovaného, nýbrž to, že žalobce se dostatečně nepřičinil o to, aby měl příjem z podnikání, a nesnažil se hledat zakázky (jediným jeho zákazníkem byla společnost „SPT Telecom“, která již k 30. 6. 1999 smlouvu vypověděla). Žalovaný současně vznesl námitku promlčení.
Městský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 27. 10. 2009 č. j. 43 C 134/99-394 zastavil řízení ve vztahu k druhému žalovanému Z. P. z důvodu, že tento druhý žalovaný dne 6. 5. 2009 zemřel – rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 43 C 134/99-812 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 97 800 Kč k rukám advokátky JUDr. Viery Štichové. Vzhledem k tomu, že ve věci vedené pod sp. zn. 34 C 143/99 žalobce uplatnil vůči žalovanému pouze náhradu za ztrátu na výdělku ze zaměstnání (soud nerozhodoval o nároku na ztrátu na výdělku z podnikání či ušlého zisku z podnikání), a pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti od 6. 4. 1999 do 30. 11. 1999, bylo řízení sp. zn. 34 C 143/99 v tomto rozsahu pravomocně zastaveno „pro zpětvzetí“, má soud prvního stupně za to, že překážka věci pravomocně rozsouzené není dána. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 31/2003 zjistil, že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení, v němž byl žalobce obviněn z toho, že se měl společně s P. H. dopustit trestného činu „nedovoleného podnikání a zkrácení daně“; z výpovědi žalobce zachycené v protokolech o výslechu obviněného zjistil, že žalobce neměl před 6. 4. 1999 ani poté žádný příjem z podnikání v úklidových službách, že žalobce vypověděl, že měl živnostenský list ze dne 21. 3. 1995 s předmětem podnikání úklidové práce, že někdy v roce 1996 udělil univerzální plnou moc P. H. a další mu udělil dne 6. 4. 1999, že žalobce v roce 1996 zřídil dva účty u Agrobanky a třetí účet u IPB, že současně při zřizování účtů dal dispoziční právo ke všem třem účtům P. H., že ekonomickou agendu vyřizoval P. H. (u žalobce zůstala jen formálně adresa), veškerá agenda byla vyřizována P. H., který podával také daňová přiznání, která podepisoval jménem žalobce, že žalobce osobně neudělal na účtech žádnou operaci vyjma založení, nevybral z účtů žádné peníze, ani si je neposlal, že žádal P. H., aby podnikání dovedl do konce a ke konci roku 1999 ukončil podnikání, že P. H. žalobci nedával žádné vyúčtování ani z uklízecích prací a že žalobce neměl a nemá žádný přehled o příjmech ani hospodaření. Obdobně vypovídal žalobce i při hlavním líčení dne 17. 12. 2003 s tím, že P. H. začátkem roku 1996 zajistil úklidové práce ve společnosti „SPT Telecom“, že se žalobce s P. H. dohodl, že P. H. bude žalobce v úklidových pracích zastupovat v plném rozsahu, že takto vše fungovalo od roku 1996 do roku 1999, že P. H. se sám odměňoval, že žalobce nikdo nevyplácel (P. H. mu žádné peníze z podnikání nedával) a že žil jen z příjmů ze zaměstnání. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 35 C 1/2003 soud prvního stupně zjistil, že svědek J. V., u jednání před odvolacím soudem dne 11. 12. 2013 vypověděl, že P. H. se na tohoto svědka obrátil někdy v letech 1992 až 1994 s tím, že zastával vedoucí funkci v „SPT Telecom“ a toto postavení mu znemožňovalo podnikat, přičemž do té doby podnikal i v úklidových pracích, a hledal někoho, kdo by mu „propůjčil jméno a IČO“, aby mohl vykonávat činnost nadále, že dohoda mezi žalobcem a P. H. spočívala v tom, že „formálně by firma byla napsána na žalobce a vše by vykonával H.“, že uklízení mělo být přímo v objektech „Telecomu“ a bylo nepřípustné, aby tyto práce byly zadány zaměstnanci „Telecomu“, bylo tedy třeba, aby faktury byly na jiné jméno a IČO; svědek neviděl, že by cokoli vykonával žalobce. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že „žalobce z tvrzeného podnikání nikdy (ani před 6. 4. 1999 ani později) neměl žádný výdělek či příjem (jak sám opakovaně vypověděl v trestním řízení)“, a dospěl k závěru, že žalobci tudíž nemohla ani vzniknout žádná ztráta na takovém výdělku a „nemohl být určen ani průměrný výdělek žalobce z podnikání před tvrzeným vznikem škody, který by byl významný pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku“. Při zjišťování výdělku žalobce z podnikání před vznikem škody podle mínění soudu prvního stupně nelze s ohledem na to, že bylo prokázáno, že žalobce žádné příjmy z podnikání neměl, vycházet z daňového přiznání žalobce za rok 1998, neboť daňové přiznání je sice jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku podnikajícího poškozeného zaměstnance, avšak není důkazem o jeho skutečných příjmech a výdajích z podnikatelské činnosti (daňové přiznání pouze prokazuje, jaké příjmy a výdaje žalobce vykázal pro daňové účely, nikoli že takové příjmy skutečně měl); stejně tak příjmy žalobce neprokazuje ani vyměřovací základ zohledněný Českou správou sociálního zabezpečení při stanovení výše invalidního důchodu žalobce (i zde se vychází z příjmů žalobcem vykázaných). Soud prvního stupně považuje tvrzení žalobce, že chtěl zahájit úklid domácností, za vyvrácené výpovědí žalobce v trestním řízení, kde uvedl, že žádal P. H., aby podnikání do konce roku 1999 ukončil; tvrzení žalobce, že chtěl dále pokračovat v úklidových pracích u společnosti „SPT Telecom“ s tím, že na jednání v březnu 1999 mu bylo přislíbeno, že budou uzavřeny nové smlouvy na úklidové práce v budově „SPT Telecom“ v Brně, je pak vyvráceno výpovědí smlouvy ze strany „SPT Telecom“ danou dne 26. 3. 1999 ke dni 30. 6. 1999, v níž bylo uvedeno, že bude nejpozději do 31. 5. 1999 dohodnut konkrétní způsob ukončení prací a předání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nevznikla žádná škoda na výdělku či zisku z podnikání v rozhodném období, a nevznikl mu tudíž ani nárok na náhradu za ztrátu na výdělku z podnikání po dobu pracovní neschopnosti, ani za ztrátu na výdělku z podnikání po skončení pracovní neschopnosti ani při uznání invalidity nebo částečné invalidity. „Za tohoto stavu“ se soud prvního stupně „již nezabýval otázkou naplnění dalších předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody ani otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2019 č. j. 15 Co 27/2019-891 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 680 Kč k rukám advokátky JUDr. Viery Štichové a rozhodl, že České republice se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Odvolací soud má za to, že námitka žalobce, že soud prvního stupně nezkoumal jeho zdravotní stav, neobstojí, neboť soud prvního stupně v souladu se zásadou procesní ekonomie nejdříve provedl dokazování ohledně skutečnosti, zda žalobci vznikla škoda, což si nevyžádalo náklady spojené se znaleckým zkoumáním. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci žádná škoda z podnikání ve smyslu ušlých příjmů z podnikatelské činnosti nevznikla, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nevznikla žádná škoda, za kterou by žalovaný odpovídal. Odvolací soud má za to, že pokud žalobce začal soukromě podnikat v oboru úklidové práce, byl povinen tuto podnikatelskou činnost provádět vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (což však nevylučuje, aby zaměstnával třetí osoby), že na výkon podnikatelské činnosti nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že mu byl vydán živnostenský list, nýbrž až ze skutečnosti, že tato činnost je vykonávána podnikatelem soustavně a dlouhodobě, ať už na základě jednorázových či dlouhodobých zakázek, a že výkon podnikatelské činnosti v oboru úklidové práce předpokládá, že určitá třetí osoba si objedná provedení úklidových služeb v určitých prostorách a v těchto prostorách pak musí být úklidové služby provedeny určitou osobou. Ze skutkové věty rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 31/2003, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin neoprávněného podnikání a jímž byl P. H. za tento trestný čin odsouzen, vyplývá, že to byl P. H., kdo se obohatil na základě živnostenského listu vydaného žalobci a kdo měl neoprávněné příjmy „z této podnikatelské činnosti“ ve výši 6 540 781,95 Kč. Žalobce podle zjištění v trestním řízení „neměl s podnikáním nic společného“ a byl pouze využit, zatímco veškerou trestnou činnost na živnostenský list žalobce páchal P. H. Žalobce neměl k podnikání žádný přístup, tj. fakticky podnikatelskou činnost nevykonával. Odvolací soud dodal, že dospěl-li by trestní soud k opačnému závěru, nemohl by být žalobce obžaloby zproštěn, a že příjmy z neoprávněného podnikání nemohou být škodou (příjmem žalobce, z něhož by bylo lze vycházet), neboť se jedná o příjmy získané nezákonným způsobem. Uvedl, že „je zřejmé, že zakázka na úklidové práce u SPT Telecom byla jedinou zakázkou na živnostenský list žalobce“, že na této zakázce se ale žalobce „fakticky nepodílel, ani podílet nemohl, protože byl zaměstnán (kdy žalobce sám tvrdí takové pracovní vytížení včetně přesčasů, u něhož je vyloučeno, aby podnikatelskou činnost vykonával)“, a že žalobce tak „propůjčil“ svůj živnostenský list, a to v rozporu se smyslem a účelem podnikání, třetí osobě, která inkasovala z této činnosti i zisky. Jestliže jsou po žalobci vymáhány závazky s podnikáním spojené, je to podle názoru odvolacího soudu „jen důsledek toho, že pro sféru veřejného práva byl osobou, které tyto závazky vznikají, bez ohledu na to, zda on sám osobně vykonává podnikatelskou činnost či nikoliv“. Podle mínění odvolacího soudu „organizaci podnikatelské činnosti nelze nyní zpětně přehodnocovat a dovozovat případný smluvní vztah mezi žalobcem a P. H.“, neboť „toto vylučují skutková zjištění z provedeného dokazování“. Odvolací soud dále uvedl, že zakázka u „SPT Telecom“ byla vypovězena k 30. 6. 1999 a byla zakázkou jedinou, časově omezenou, že žalobce žádné konkrétní zakázky do budoucna nesjednával, že je tudíž pouhou spekulací žalobce, že mohl mít další jiné příjmy z podnikatelské činnosti, že podnikatelská činnost nebyla zdrojem příjmů žalobce, nýbrž zdrojem příjmů P. H., a že žalobce v řízení netvrdil žádnou konkrétní zakázku, kterou nemohl vykonat v důsledku tvrzené jiné škody na zdraví.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, „zda osoba, na jejíž živnostenský list (na jejíž IČO) je podnikatelská činnost provozována, má kromě povinnosti odvádět z této podnikatelské činnosti daně, různé povinné odvody, jiné s podnikáním související platby a závazky, a kromě odpovědnosti za dodržování veškerých právních předpisů souvisejících s podnikáním, současně také právo na příjmy z této podnikatelské činnosti“. Dovolatel uvádí, že není pravdou, že by z podnikatelské činnosti před 6. 4. 1999 neměl žádné příjmy; tato podnikatelská činnost totiž byla provozována na jeho živnostenský list a na jeho IČO, a proto všechny příjmy z této podnikatelské činnosti byly jeho. Napadený rozsudek podle názoru dovolatele zcela opomíjí skutečnost, že P. H. vykonával činnost související s podnikatelskou činností v předmětu podnikání úklidové práce pro žalobce na základě písemné plné moci, kterou ho žalobce k této činnosti pověřil. P. H. tak činil jako zmocněnec pověřený k této činnosti žalobcem; vztah mezi žalobcem a P. H. tedy lze bezesporu považovat za závazkový vztah vyplývající z příkazní smlouvy. Dovolatel je přesvědčen, že pro posouzení otázky, zda příjmy z předmětné podnikatelské činnosti jsou příjmy žalobce, je podstatné jen to, komu příslušné finanční prostředky za úklidové práce zákazník („SPT Telecom, a. s.“) platil, přičemž z důkazů provedených ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 1/2003 vyplývá, že společnost „SPT Telecom, a. s.,“ tyto platby platila a chtěla platit žalobci, který je ve smlouvě o provádění úklidových prací uveden jako subjekt, kterému bude tato společnost platit odměnu za úklidové práce. Příjmy z této podnikatelské činnosti je tedy možné „bez jakýchkoli pochybností“ označit za příjmy žalobce, a to bez ohledu na to, jak s nimi mělo být ve vztahu mezi žalobcem a P. H. naloženo, neboť je věcí každého podnikatelského subjektu, aby si stanovil, jak se svými příjmy naloží (zda si je ponechá, nebo zda budou rozděleny mezi více osob podílejících se na podnikání apod.). Dovolatel soudům dále vytýká nesprávné právní posouzení otázek, „zda výpověď účastníka občanského soudního řízení uskutečněná v trestním řízení v postavení obviněného může být v občanském soudním řízení použita jako procesně použitelný důkaz v případě, že tento účastník řízení navrhuje provést v tomto občanském soudním řízení důkaz svým výslechem“ a „zda je pro posouzení vzniku ušlého zisku v případě škody na zdraví podstatné, zda měl poškozený nějaké příjmy z podnikatelské činnosti v období předcházejícím vzniku škody na zdraví, anebo jestli je podstatné to, zda bylo možné očekávat, že by poškozený v případě, že by mu nebyla ze strany odpovědné osoby způsobena újma na zdraví, dosahoval příjmy z podnikatelské činnosti v období následujícím po vzniku škody na zdraví“. Závěr soudů, že pokud žalobce neměl z podnikatelské činnosti před 6. 4. 1999 žádné příjmy, nemohla mu vzniknout žádná ztráta na výdělku, dovolatel považuje za nesprávný, neboť podstatné je i to, zda bylo možné očekávat, že by žalobce v případě, že by mu nebyla ze strany žalovaného způsobena předmětná újma na zdraví, dosahoval příjmy z podnikatelské činnosti po 5. 4. 1999, tedy „v žalovaném období“. V tomto směru však soudy neprováděly v podstatě žádné dokazování, své dokazování zaměřily pouze na to, zda žalobce hodlal provozovat tuto podnikatelskou činnost v roce 1999, tedy v době, kdy již došlo na jeho straně ke značnému zhoršení jeho zdraví, které mu v další podnikatelské činnosti bránilo, a ohledně dalších plánů žalobce týkajících se podnikatelské činnosti v úklidových pracích soudy uvedly, že žalobce v žalovaném období v úklidových pracích podnikat nechtěl, což je patrné „z výpovědi žalobce v trestním řízení“, ve které žalobce „uvedl, že žádal H., aby podnikání do konce roku 1999 ukončil“. I kdyby však byl obsah výpovědi žalobce z trestního řízení pravdivý, nesvědčilo by to podle názoru dovolatele nic o tom, že by žalobci v žalovaném období nebyla způsobena škoda v podobě „ušlého zisku z podnikatelské činnosti“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žalobce ve svém dovolání „pouze polemizuje s řádnými závěry odvolacího soudu a vytrhuje je ze souvislostí“ a „chce řešit skutkové otázky, které nemohou být předmětem dovolání“. Podle názoru žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu bezvadné a neexistují žádné důvody pro jeho zrušení a vrácení k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, „zda výpověď účastníka občanského soudního řízení uskutečněná v trestním řízení v postavení obviněného může být v občanském soudním řízení použita jako procesně použitelný důkaz v případě, že tento účastník řízení navrhuje provést v tomto občanském soudním řízení důkaz svým výslechem“, která podle mínění dovolatele „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, pak přehlíží, že již ze samotného znění ustanovení §125 o. s. ř., podle nějž „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“, je zřejmé, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích svědků a dalších osob, to vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci, a že Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že protokol o výslechu obviněného [§95 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“)], popř. protokol o hlavním líčení zachycující výpověď obžalovaného (§207 a násl. tr. ř.) je důkazním prostředkem, jako každý jiný, a musí být rovněž hodnocen jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a že zásadě volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 o. s. ř, neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek listina (protokol o výpovědi) jen proto, že zachycuje výpověď obviněného (popř. obžalovaného), s odůvodněním, že v trestním řízení lhal, aby pro sebe přivodil příznivější rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3389/2007). Pokud jde o důkaz výslechem účastníků řízení, pak je třeba zdůraznit, že jedním z předpokladů provedení důkazu výslechem účastníka řízení je, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (srov. ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř.). Tato žalobcem předestřená právní otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl zaměstnán u žalovaného v době od 25. 9. 1995 do 29. 2. 2000, naposledy jako „vrátný garáží“, že pracovní poměr byl ukončen dohodou účastníků, že žalobce byl v pracovní neschopnosti od 6. 4. 1999 do 30. 11. 1999, poté nastoupil do práce a od 1. 2. 2000 do 29. 2. 2000 byl opět v pracovní neschopnosti, že od 1. 3. 2000 do 27. 3. 2006 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, že od 28. 3. 2006 mu byl přiznán plný invalidní důchod a byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, že v době od ledna 1998 do února 2000 měl žalobce u žalovaného příjem z pracovního poměru, že za dobu trvání pracovní neschopnosti od 6. 4. 1999 do 30. 11. 1999 mu bylo vyplaceno nemocenské, že jako uchazeč o práci „pobíral hmotné zabezpečení v měsících 4/2000 až 9/2000“ a že „v době od 7/2000 do 6/2006“ pobíral „různé sociální dávky v různé výši“. Dne 21. 3. 1995 byl Živnostenským úřadem Úřadu městské části Brno – Starý Lískovec vydán živnostenský list č. j. 04/800/10/0 na jméno žalobce pro předmět podnikání úklidové práce, který nabyl právní moci dne 3. 4. 1995. Společnost „SPT Telecom, a. s.“, dne 26. 3. 1999 vypověděla ke dni 30. 6. 1999 smlouvu o provádění úklidových prací ze dne 23. 2. 1995 uzavřenou mezi touto společností jako objednatelem a žalobcem jako dodavatelem ohledně provádění úklidů v objektech „SPT Telecom, a. s., oblast Morava,“ s tím, že „firma žalobce“ ukončí úklidové a jiné práce a dodávky stanovené ve smlouvě a zajišťované pro „SPT Telecom, a. s.,“ do 30. 6. 1999, konkrétní způsob ukončení prací a předání bude dohodnut nejpozději do 31. 5. 1999. V daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1998 žalobce vykázal příjmy ze živnosti 3 177 423 Kč a výdaje 2 441 348 Kč. Žalobce se po žalovaném domáhá náhrady za ztrátu na výdělku od 6. 4. 1999 do budoucna s odůvodněním, že v důsledku poškození zdraví způsobeného žalovaným v době trvání pracovního poměru mezi účastníky nemůže vykonávat podnikatelskou činnost (v předmětu podnikání úklidové práce) a přichází tak o zisk (výdělek), kterého by jinak dosáhl.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je zaměstnavatel, který odpovídá za škodu způsobenou poškozením zdraví zaměstnance, povinen poskytnout mu náhradu za ztrátu na výdělku z podnikatelské činnosti. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, která mu měla vznikat od 6. 4. 1999 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§9 a 10 zák. práce).
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem.
Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 zák. práce není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval právní předpisy nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení §187 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití, které mělo za následek vznik škody zaměstnance na zdraví, a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1971 sp. zn. 3 Cz 22/71, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972); pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. §205b odst. 1 zák. práce). Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení §187 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škoda, která vzniká zaměstnanci následkem jiného poškození zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, může spočívat též ve ztrátě na výdělku [srov. §193 odst. 1 písm. a) zák. práce], k níž dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem poškození jeho zdraví snížena (omezena) nebo zanikla. Účelem náhrady za ztrátu na výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené tímto poškozením zdraví dosahovat trvale nebo dočasně takového výdělku (příjmu kladeného výdělku na roveň), jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem (nebo jiným příjmem včetně dávek nemocenského) po poškození; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví výdělek jako před poškozením. Na rozdíl od tzv. jiné škody, která vyjadřuje, oč by se pracovní schopnost při řádném chodu věcí nebýt poškození zdraví zvýšila, je peněžní ekvivalent vyjadřující snížení (omezení) či ztrátu pracovní schopnosti tzv. skutečnou škodou (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 953/96, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Nejvyšší soud ve vztahu k odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem již dříve ve své judikatuře dovodil, že poškozený zaměstnanec nemusí svůj výdělek vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Vykonává-li zaměstnanec po pracovním úrazu jako podnikatel [§2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“)] – místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru
– samostatně soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obch. zák.), představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení §195 odst. 1 zák. práce. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jenž měl před poškozením. Ztrátou na výdělku ve smyslu ustanovení §193 odst. 1 písm. a) zák. práce se proto rozumí nejen ztráta na mzdě (platu) pobírané z pracovního poměru, ale i ztráta na odměně z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a ztráta na příjmu z výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost zaměstnance (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 953/96 anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1486/2004).
Vykonává-li poškozený zaměstnanec podnikatelskou činnost, nelze jeho příjmy dobře vyjádřit za jednotlivé měsíce, za něž mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, a proto je třeba jeho „průměrný výdělek“ i „výdělek po pracovním úrazu“ stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení §195 zák. práce. Smyslu, účelu a zásadám ovládajícím odškodňování pracovních úrazů odpovídá postup, který tyto výdělky určuje jako průměrné výdělky, stanovené jednak ke dni, v němž zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a dále – pokud se jedná o „výdělek po pracovním úrazu“ – jako průměrné výdělky za určité časové období, zpravidla za jeden rok. Takový průměrný výdělek nelze zjišťovat podle pracovněprávních předpisů (§1 a §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů), neboť se netýká příjmů z pracovněprávních vztahů, ale podle jiných předpisů, například „z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání“ na základě ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., které nabylo účinnosti dnem 13. 11. 1995. Teprve tehdy, jestliže by výsledek mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuálního případu, lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě upravit, ať již v kladném, nebo v záporném směru (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1486/2004).
Uvedené závěry Nejvyššího soudu přitom lze (s ohledem na znění ustanovení §205b odst. 1 věty poslední zák. práce) mutatis mutandis vztáhnout i na odpovědnost zaměstnavatele za jinou škodu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Podstatné v takovém případě je, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 zák. práce.
Jestliže tedy u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním došlo k poškození zdraví v důsledku porušení právních povinností zaměstnavatele nebo úmyslného jednání zaměstnavatele proti pravidlům slušnosti a občanského soužití (§187 odst. 1 zák. práce), anebo k poškození zdraví zaměstnance došlo v důsledku porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem (§187 odst. 2 zák. práce), a toto poškození zdraví je příčinou toho, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla, odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci též za škodu spočívající ve ztrátě na výdělku, která mu vznikla při výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (při podnikatelské činnosti) proto, že v důsledku poškození zdraví utrpěného v zaměstnání nebyl tuto činnost schopen – vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu – vykonávat.
V projednávané věci odvolací soud správně uzavřel, že pokud žalobce začal „soukromě podnikat“ v oboru úklidové práce, byl povinen tuto podnikatelskou činnost provádět vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, což však nevylučuje, aby zaměstnával třetí osoby. Není totiž podstatné, zda podnikatel svou podnikatelskou činnost vykonává „prostřednictvím“ zaměstnanců, zda jedná osobně, nebo prostřednictvím zástupce (§13 odst. 1 obch. zák.), nebo zda za něj určité obchodní záležitosti zařizuje jiná osoba na základě mandátní (příkazní) smlouvy, ani to, jakým způsobem podnikatel nakládá s peněžními prostředky uloženými na jeho bankovních účtech (zda například umožní třetím osobám, aby s těmito peněžními prostředky disponovaly). Podstatné je, že jsou splněny všechny znaky podnikání uvedené v ustanovení §2 odst. 1 obch. zák., tj. že podnikatel předmětnou soustavnou činnost provádí samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
V projednávané věci tedy je při posuzování otázky, zda žalobce podnikal v oblasti úklidových prací, podstatné (mimo jiné) zjištění, zda to byl žalobce, kdo uzavřel se společností „SPT Telecom“ smlouvu o provádění úklidových prací ze dne 23. 2. 1995 a jehož jménem a na jehož odpovědnost byly úklidové práce u této společnosti prováděny. Pro závěr o tom, zda žalobce vykonával podnikatelskou činnost a zda měl z této podnikatelské činnosti nějaké příjmy, naopak nejsou významné odvolacím soudem akcentované skutečnosti, že „rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 31/2003“ byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin neoprávněného podnikání, že „týmž rozsudkem byl odsouzen P. H. za trestný čin neoprávněného podnikání, kdy ze skutkové věty vyplývá, že to byl on, kdo se obohatil na základě živnostenského listu vydaného P. S., byl to on, kdo měl neoprávněné příjmy z této podnikatelské činnosti ve výši 6 540 781,95 Kč,“ že podle zjištění v trestním řízení žalobce neměl s podnikáním nic společného a byl pouze využit, zatímco „veškerou trestnou činnost na živnostenský list žalobce páchal P. H.“, a že žalobce „neměl k podnikání žádný přístup“ („fakticky podnikatelskou činnost nevykonával“), ani to, že „příjmy z neoprávněného podnikání nemohou být škodou (příjmem žalobce, z něhož by bylo lze vycházet), neboť se jedná o příjmy získané nezákonným způsobem“. Odvolací soud jednak přehlíží, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004 č. j. 89 T 31/2003-897 – podle potvrzení obsaženého v připojeném spise Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 31/2003 – nabyl právní moci pouze v části týkající se obžalovaného P. S. (žalobce) a v části týkající se obžalovaného P. H. byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem, že tímto rozsudkem tedy P. H. nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin neoprávněného podnikání (přičemž – jak je zřejmé z obsahu výše uvedeného připojeného spisu sp. zn. 89 T 31/2003 – ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007 č. j. 8 To 114/2007-1457, jímž bylo pravomocně rozhodnuto, že P. H. spáchal trestný čin neoprávněného podnikání, vyplývá, že měl příjmy z výše uvedené podnikatelské činnosti v celkové výši 1 533 399,10 Kč, nikoli tedy v celkové výši 6 540 781,95 Kč), a jednak náležitě nevzal v úvahu, že odvolacím soudem uváděné skutečnosti se týkají neoprávněného podnikání P. H., které podle skutkové věty uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007 č. j. 8 To 114/2007-1457 (jakož i podle skutkové věty uvedené v odvolacím soudem zmíněném rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004 č. j. 89 T 31/2003-897, který však byl v části týkající se obžalovaného P. H. zrušen) spočívalo v tom, že P. H. za období od dubna 1996 do prosince 1998 v Brně v úmyslu obohatit se na základě živnostenského listu vydaného žalobci dne 21. 3. 1995 s předmětem podnikání úklidové práce v rozporu s předmětem podnikání za uvedené období dodával kancelářské potřeby a kancelářské zboží zástupci „SPT Telecom, a. s., Šilingrovo nám. 3/4, Brno,“ na základě faktur opatřených padělaným razítkem „společnosti Krkonošské papírny“ a měl příjmy z této podnikatelské činnosti. Tyto skutečnosti však (samy o sobě) nevypovídají nic o tom, zda žalobce na základě jemu vydaného živnostenského listu podnikal v oboru úklidových prací (nikoli tedy v oboru dodávání kancelářských potřeb a kancelářského zboží, kterého se týkalo výše uvedené trestní řízení), zda tedy byly jeho jménem a na jeho odpovědnost (byť by v jeho zastoupení jednal P. H.) ve společnosti „SPT Telecom“ prováděny úklidové práce, které měly být ukončeny ke dni 30. 6. 1999, a ani závěr o žalobcově podnikatelské činnosti v oboru úklidových prací nevylučují.
Závěr o výkonu podnikatelské činnosti žalobcem nevylučují – jak vyplývá z výše uvedeného – ani odvolacím soudem uvedené skutečnosti, že „zakázka na úklidové práce u SPT Telecom byla jedinou zakázkou na živnostenský list žalobce“ a že na této zakázce se „žalobce fakticky nepodílel, ani podílet nemohl, protože byl zaměstnán (kdy žalobce sám tvrdí takové pracovní vytížení včetně přesčasů, u něhož je vyloučeno, aby podnikatelskou činnost vykonával)“, jestliže to byl žalobce, kdo (na základě jemu vydaného živnostenského listu) se společností „SPT Telecom“ uzavřel smlouvu o provádění úklidových prací, a jestliže byly jeho jménem a na jeho odpovědnost úklidové práce pro tuto společnost vykonávány. Podnikatel totiž podnikatelskou činnost nemusí – jak již bylo uvedeno výše – vykonávat osobně. Dovolacímu soudu navíc není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud za těchto okolností ve vztahu k podnikatelské činnosti v oboru úklidových prací dospěl k závěru, že „organizaci podnikatelské činnosti nelze nyní zpětně přehodnocovat a dovozovat případný smluvní vztah mezi žalobcem a P. H.“, a jaká „skutková zjištění z provedeného dokazování“ to podle názoru odvolacího soudu vylučují. Závěr odvolacího soudu, že žalobce podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací (ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák.) nevykonával, proto nemůže (zatím) obstát.
I kdyby však žalobce podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací do 30. 6. 1999, kdy měly být ukončeny úklidové práce u společnosti „SPT Telecom“, vykonával, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za období od 6. 4. 1999 do 30. 6. 1999 žalobci žádná ztráta na výdělku z této podnikatelské činnosti nevznikla, jestliže žalobce do dne 30. 6. 1999, k němuž Společnost „SPT Telecom, a. s.“, vypověděla smlouvu o provádění úklidových prací ze dne 23. 2. 1995, v podnikání pokračoval (a to bez ohledu na to, zda na základě dohody se žalobcem „příjmy“ z tohoto podnikání – jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – „inkasoval“ P. H.). Z žalobcových tvrzení totiž není zřejmé, v čem by jeho ztráta na výdělku v tomto období měla spočívat (vykonával-li do 30. 6. 1999 podnikatelskou činnost stejným způsobem jako před poškozením zdraví).
V projednávané věci bylo pro její právní posouzení rozhodující zjištění, zda u žalobce při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním došlo k jím tvrzenému poškození jeho zdraví [poškození sluchu (zhoršení nedoslýchavosti a znovuobjevení tinnitu a závratí) a duševnímu onemocnění („neurotické smíšené úzkostně depresivní poruše, neurčené poruše osobnosti a chování u dospělých“)] v důsledku porušení právních povinností žalovaného nebo úmyslného jednání žalovaného proti pravidlům slušnosti a občanského soužití (§187 odst. 1 zák. práce), popřípadě zda k žalobcem tvrzenému poškození zdraví došlo v důsledku porušení právních povinností v rámci plnění úkolů žalovaného zaměstnanci jednajícími jeho jménem (§187 odst. 2 zák. práce), zda žalobce není schopen podnikatelskou činnost v oblasti úklidových prací (kterou vykonával před poškozením zdraví a kterou by i nadále vykonával, nebýt tohoto poškození zdraví) vykonávat buď vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu, a zda je toto poškození zdraví příčinou toho, že žalobce nemůže nadále vykonávat takovou podnikatelskou činnost buď vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu.
Jestliže by v projednávané věci byly splněny výše uvedené podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu (jejichž splněním se však soudy dosud náležitě nezabývaly), bylo by pro rozhodnutí ve věci podstatné nejen zjištění, zda žalobci vznikla ztráta na výdělku v době do 30. 6. 1999, nýbrž též zjištění, zda by žalobce – nebýt jím tvrzeného poškození zdraví – podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací (nadále) vykonával i v období po 30. 6. 1999, avšak v důsledku žalobcem tvrzeného poškození zdraví tuto podnikatelskou činnost nemohl vykonávat buď vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu.
Odvolací soud se však ve vztahu k období po 30. 6. 1999 omezil pouze na konstatování, že „žalobce žádné konkrétní zakázky do budoucna nesjednával“, že „je tudíž pouhou spekulací žalobce, že mohl mít další jiné příjmy z podnikatelské činnosti“ a že „žalobce v řízení netvrdil žádnou konkrétní zakázku, kterou nemohl vykonat v důsledku tvrzené jiné škody na zdraví“, aniž by uvážil, že v případě, že by skutečně byly naplněny ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci na zdraví (porušení právních povinností ze strany žalovaného nebo úmyslné jednání žalovaného proti pravidlům slušnosti a občanského soužití, popřípadě porušení právních povinností v rámci plnění úkolů žalovaného zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody na zdraví žalobce a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití a vznikem škody na zdraví) a že by v důsledku tohoto poškození zdraví byla pracovní způsobilost žalobce snížena nebo omezena natolik, že by pro své zdravotní postižení způsobené tímto poškozením zdraví (nadále) nebyl způsobilý vykonávat podnikatelskou činnost v oblasti úklidových prací, by nebylo možné po žalobci spravedlivě požadovat, aby dokládal konkrétní do budoucna sjednané zakázky nebo aby tvrdil konkrétní zakázku, kterou nemohl v důsledku tvrzeného poškození zdraví vykonat. Za takových okolností by ani nebylo možné (bez dalšího) uzavřít
– jak to v projednávané věci učinil soud prvního stupně – že tvrzení žalobce, že chtěl zahájit úklid domácností, „je vyvráceno výpovědí žalobce v trestním řízení, kde uvedl, že žádal H., aby podnikání do konce roku 1999 ukončil“, neboť tato skutečnost nevylučuje, že by žalobce v případě, že by mu ve vykonávání této podnikatelské činnosti nebránilo jím tvrzené poškození zdraví, vykonával (i nadále) podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací a že by úklid domácností skutečně zahájil.
Protože soudy se věcí z uvedeného pohledu náležitě nezabývaly, nemůže být (zatím) správný závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikla žádná škoda, za kterou by žalovaný odpovídal.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu