ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.851.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 851/2020-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze č. 1275/15, proti žalovanému OKD, a. s. se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, zastoupenému JUDr. Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o 138.277,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 35/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2019, č. j. 16 Co 139/2019-138, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.624,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Renaty Kadlubcové, advokátky se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2019, č. j. 16 Co 139/2019-138, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jeho stěžejní závěr o tom, že před zrušením vnitřního předpisu – tzv. sociálního programu žádné právo žalobci na odstupné nevzniklo, neboť v té době ještě žádnou dohodu o skončení pracovního poměru neuzavřel, a že žalobci žádná mzdová ani jiná majetková práva z tohoto sociálního programu nevznikla, neboť sociální program byl zrušen žalovanou dne 21. 11. 2016, ještě před tím než žalobce rozvázal pracovní poměr dohodou ze dne 17. 1. 2017 ke dni 31. 3. 2017, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce povahy nároků vyplývajících z kolektivní smlouvy srov. (ve vztahu k dřívější obsahově shodné právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, uveřejněný pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015, a v nich přijatý názor, že kolektivní smlouva je dvoustranným (nebo vícestranným) právním jednáním mezi odborovou organizací (organizacemi) a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterým se upravují také individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (zejména plnění poskytovaná zaměstnancům), že v ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu, že práva, která vznikla z normativních ustanovení kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní práva zaměstnanců z pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §25 odst. 4 zák. práce)], že při výkladu normativních závazků se postupuje obdobně jako při výkladu právní normy, a že normativní povaha těchto ustanovení kolektivní smlouvy vyžaduje, aby se soud při posuzování důvodnosti žaloby o splnění nároku z normativního závazku zabýval tím, zda byly splněny všechny předpoklady stanovené pro vznik nároku] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Uvedeným způsobem odvolací soud postupoval, když zkoumal, zda byly v případě žalobce splněny všechny předpoklady pro vznik jím uplatňovaných nároků, zejména, zda sociální program existoval také v době vzniku nároku žalobce na odstupné.
I když dovolatel v dovolání předkládá k posouzení několik otázek, všechny se odvíjí od jeho nesouhlasu s názorem odvolacího soudu, že pro posouzení žalovaného nároku je rozhodující, jak byly případné nároky zaměstnanců upraveny ke dni, kdy žalobci nárok na odstupné vznikl. Uvedený závěr odvolacího soudu je však – jak uvedeno výše – v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud rovněž správně odkázal na ustanovení §305 odst. 5 zákoníku práce, podle něhož zrušení vnitřního předpisu nemá vliv na trvání a uspokojování práva, které na základě vnitřního předpisu vzniklo. Žalobcovo právo na zvýšené odstupné podle tzv. sociálního programu – vnitřního předpisu žalovaného však vůbec nevzniklo, neboť zmíněný předpis byl zrušen dnem 21. 11. 2016, tedy ještě před tím, než se žalobce v situaci, na niž zrušený předpis cílil, ocitl; nárok na odstupné „přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru“ – srov. §67 zák. práce a pracovní poměr žalobce skončil ke dni 31. 3. 2017 dohodou ze dne 17. 1. 2017.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soud porušil právo na srozumitelné a přezkoumatelné odůvodnění“, a že „napadené rozhodnutí je rovněž rozporuplné, nezákonné a zasahující práva na spravedlivý proces“. Mohly by pouze představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu