ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.944.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 944/2018-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce B. W. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bělehradská č. 572/63, proti žalované L. M. , se sídlem v XY, jako insolvenční správkyni dlužníka S., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Lenkou Žídkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Slezská č. 2033/11, o zaplacení 600 642 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 290/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 23 Co 329/2017-222, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 23 Co 329/2017-222, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, podle nějž se při tzv. nepřípustném souběhu funkcí (uzavření pracovní smlouvy statutárním orgánem pro činnosti, které se obsahově překrývají s náplní činnosti statutárního orgánu) jedná o vztah obchodněprávní, nikoli pracovněprávní, s tím, že na souběžnou „manažerskou“ pracovní smlouvu (vyhovuje-li požadavkům kladeným na smlouvu o výkonu funkce statutárního orgánu co do formy, obsahu a schválení příslušným orgánem obchodní korporace) lze pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Jestliže tedy žalobce v projednávané věci uplatňuje nároky z pracovní smlouvy, která se obsahově překrývá s náplní činnosti statutárního orgánu, nemůže se s ohledem na výše uvedené jednat o mzdové nároky (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 21 ICdo 173/2017). Z obsahu spisu nadto ani nevyplývá, že by předmětná pracovní smlouva splňovala požadavky na ni kladené judikaturou dovolacího soudu, za jejichž splnění by mohla být považována za „dodatek“ ke smlouvě o výkonu funkce statutárního orgánu].
Zároveň je však zapotřebí dodat, že žalobce, který se domáhá na základě ustanovení §203 insolvenčního zákona uspokojení svých tvrzených nároků jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, ve svém dovolání nereflektuje různé způsoby uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení. Nároky žalobce za dobu, kdy byl současně jednatelem a obchodním ředitelem nemohou být – jak bylo vyloženo výše – považovány za mzdové pohledávky zaměstnance, tudíž nejsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jejichž přímého uspokojení by se dalo domáhat podle ustanovení §203 insolvenčního zákona namísto jejich uplatnění přihláškou v insolvenčním řízní. Pokud se odvolací soud v této části nezabýval tím, zda tvrzené nároky žalobce mohou představovat bezdůvodné obohacení žalované, postupoval zcela správně, neboť nároky na vydání bezdůvodného obohacení, které nepředstavují pohledávku za majetkovou podstatou, nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, by v řízení podle ustanovení §203 insolvenčního zákona o zaplacení peněžité částky, vedeném mimo samotné insolvenční řízení, nebylo možné uspokojit.
Vznáší-li žalobce v dovolání námitku, že poté, co byl zjištěn úpadek jeho „zaměstnavatele“ a byl odvolán z funkce jednatele, došlo ke vzniku nového, konkludentně uzavřeného pracovněprávního vztahu, kromě toho, že žalobce ve vztahu k této námitce řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (jedná se přitom o obligatorní náležitost dovolání – srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), je zjevné, že žalobce v této části předestírá vlastní hodnocení skutkového stavu, které neodpovídá skutečným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Dovolací soud je přitom vázán zjištěným skutkovým stavem, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobce tudíž v této části ani neuplatňuje způsobilý dovolací důvod. Již odvolací soud označil tvrzení žalobce o tom, že po jeho odvolání z funkce jednatele došlo následně ke konkludentnímu vzniku pracovního poměru, za nové tvrzení uplatněné až v odvolacím řízení. Směřují-li námitky žalobce k tomu, že si měl odvolací soud sám takto věc právně posoudit, přehlíží, že k takovému závěru nebyla v dosavadním průběhu řízení učiněna odpovídající skutková zjištění, neboť v řízení byly prováděny důkazy ke zjištění, jaké činnosti vykonával žalobce v době před zjištěním úpadku, kdy byl jednatelem úpadce, nikoli však k tomu, zda žalobce následně po zjištění úpadku a svém konci ve funkci jednatele pro úpadce dále skutečně pracoval, a to navíc s vědomím a podle pokynů zaměstnavatele. V řízení byla učiněna skutková zjištění, že funkce jednatele se obsahově překrývala s pozicí obchodního ředitele, na niž měl žalobce uzavřenou první pracovní smlouvu, a že pozici představitel vedení jakosti, na niž měl uzavřenou druhou pracovní smlouvu, fakticky nikdy nevykonával. V řízení však nebyly provedeny důkazy, z nichž by se podával následný konkludentní vznik pracovního poměru po odvolání žalobce z funkce jednatele. Ohledně tvrzení konkludentního vzniku pracovního poměru a skutečného výkonu práce žalobce přitom nelze nevidět, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce, kterému zanikla funkce jednatele dne 27. 12. 2013 (úpadek dlužníka byl zjištěn dne 18. 9. 2012 a konkurs byl prohlášen dne 11. 12. 2012), byl v pracovní neschopnosti od 4. 6. 2012 do 18. 6. 2013, a následně mu dne 9. 6. 2013 byl přiznán invalidní důchod třetího stupně (správní řízení okresní správy sociálního zabezpečení o zániku nemocenského pojištění žalobce bylo přerušeno). Vzhledem k tomu, že úpadce již před tím, než byl žalobce z funkce jednatele odvolán, svoji činnost ukončil (sám žalobce se k výzvám insolvenční správkyně k poskytnutí součinnosti v dopisu ze dne 27. 11. 2012, č. l. 82, označuje za jednatele a jediného současného zaměstnance dlužníka s tím, že bude připraven spolupracovat po svém uzdravení), je již na základě těchto dosud provedených skutkových zjištění krajně nepravděpodobné, že by žalobce po svém odvolání z funkce dále skutečně u úpadce pracoval, nadto s příslušným souhlasem, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl trestně stíhán a následně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, trestný čin zpronevěry, a trestný čin podvodu, kterých se dopustil jako jednatel úpadce. Z požadavku insolvenční správkyně, aby žalobce splnil svoji povinnost a předal jí účetnictví a vypracoval seznam majetku úpadce nelze vyvozovat konkludentní vznik pracovního poměru - lhostejno pokud žalobce (jestli vůbec) splnil část svých povinností po svém konci ve funkci jednatele - spatřoval-li by snad v tomto žalobce vznik pracovního poměru. Nadto lze k charakteru případné součinnosti žalobce s insolvenční správkyní poukázat na to, že byl trestně stíhán i pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle ustanovení §225 tr. zák., který byl spatřován v úmyslném neposkytnutí požadované součinnosti insolvenční správkyni, byť v této části byl obžaloby zproštěn.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu