ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1021.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1021/2020-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem, CSc., v právní věci žalobce města Dubá , IČO 00260479, se sídlem obecního úřadu v Dubé, Masarykovo nám. 138, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, proti žalovaným 1) M. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem v České Lípě, Vachkova 3083, a 2) P. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Železničářská 2695, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 325/2015, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2019, č. j. 29 Co 154/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 29 Co 154/2019-135, potvrdil napadené výroky II. a IV. rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 1. 2019, č. j. 11 C 325/2015-93, kterým soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný P. H. je povinen vyklidit pozemek st. p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemek p. č. XY, vše jak zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro katastrální území a obec XY a vyklizené nemovitosti předat žalobci do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a žalobci vůči žalovanému 2) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, dále například usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení tedy předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
V nyní projednávané věci dovolatel uvádí: „Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva – tj. již uplatněného nároku vydržení vlastnického práva žalovaného č. 2 k předmětným nemovitostem a to již v době před specifickým nabytím vlastnického práva k nim žalobcem – příklepem soudního exekutora Mgr. Martina Tunka ze dne 26. 2. 2015. V této věci nebylo ani soudem odvolacím prováděno bližší dokazování, neboť fakticky užíval po celou dobu předmětné nemovitosti žalovaný č. 2, nikoli žalovaný č. 1, který zde prováděl zemědělskou činnost, hradil výhradně běžné provozní náklady (energie a výstavbu zem. staveb). Toto již vyplynulo z účastnické výpovědi žalovaného č. 1 při soudním jednání u soudu I. stupně. Proto je nutné se zaměřit na jednoznačné vyřešení otázky hmotného práva před rokem 2015 a k tomu provést nezbytné dokazování. Tato otázka byla předmětem rozsudku odvolacího soudu zmíněna jen okrajově a má být dovolacím soudem posouzena jinak.“
Je patrné, že dovolatel požaduje řešit otázku, zda vydržel vlastnické právo k předmětné nemovité věci již před příklepem soudního exekutora v dražbě konané dne 26. 2. 2015, v níž nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem žalobce (to však dovolatel nezpochybňuje). Nicméně dovolatel k uvedené otázce žádným způsobem nevymezuje přípustnost dovolání (není jasné, který z předpokladů §237 o. s. ř. má být naplněn) a nevymezuje ani dovolací důvod (neuvádí, z jakého důvodu považuje právní názor odvolacího soudu na řešení uvedené otázky za nesprávný).
Protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a nevymezil dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; dovolacímu soudu tak nezbylo, než dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř., rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu